Chilcot vedl vyšetřování od roku 2009, kdy k tomu dostal zadání od Blairova nástupce Gordona Browna. Po sedmi letech byly prezentovány závěry, které zcela souzní s tím, co o válce v Iráku říkala KSČM na samém počátku – pro válku nebylo opodstatnění.

Z Chilcotovy zprávy vyplývají následně tyto body: Nebyly vyčerpány všechny mírové možnosti řešení konfliktu; pro válku v Iráku nebylo opodstatnění a rozhodnutí bylo založeno na špatných informacích; plán na poválečnou rekonstrukci Iráku byl zcela nedostatečný; vyšetřovací komise odmítá Blairův výrok, že problémy spojené s rekonstrukcí země byly nepředvídatelné; Blair a Bush plánovali vojenské akce v Iráku navzdory mezinárodnímu společenství a podkopali autoritu Rady bezpečnosti OSN; Blair často postupoval na základě údajů, které se nepodařilo dohledat; Blair zcela ignoroval varování, že útok na Irák zvýší nebezpečí ze strany Al-Káidy; Velká Británie neměla zdroje na to, aby bojovala ve dvou konfliktech najednou (Irák a Afghánistán); Blair uzavíral v Iráku spojenectví, která byla „ponižující“; Blair přecenil svoje schopnosti v možnosti ovlivňovat americkou stranu. Největší perličkou však je historie oné velké lži, kterou bylo, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení.


Zní to sice naprosto bizarně, ale v pozadí celé lži leží film se Seanem Connerym a Nicolasem Cagem– Skála. Zdroj britské tajné služby MI6 byl podle všeho patologický lhář a své zprávy nadřízeným si slabě řečeno přibarvoval. Hlavní problém je však v tom, že o nespolehlivosti jeho informací se vědělo už čtyři měsíce před invazí. Podle Chilcota se MI6 neobtěžovala premiéra Velké Británie o nedůvěryhodnosti daných zpráv informovat, takže Blair věřil v jejich pravdivost. Takže jsou tu dvě varianty – Blair byl vlastně hňup, který nebyl schopen ovládnout vlastní bezpečnostní složky, které si „jely“ vlastní agendu, či bylo vše součástí velké politické objednávky samotného Tonyho Blaira, kterou se však ještě nepodařilo rozklíčovat.  

Chilcotova vyšetřovací komise zveřejnila celou svoji zprávu na svém webu, ale nic se nemění na tom, že Blair a Bush jsou stále svobodnými muži a nejsou (a velmi pravděpodobně nikdy nebudou) za své zločiny souzeni. Jejich chyby vedly ke statisícům mrtvých a destabilizaci regionu. Navíc nesmíme zapomínat, že Saddámovi generálové se po svržení režimu podíleli na vojenském úspěchu a budování Islámského státu, který dnes představuje obrovské bezpečnostní riziko pro celý svět. Blair i Bush si však za svými rozhodnutími stojí a nehodlají se za ně omlouvat. Rodinám mrtvých vojáků a civilistů se tak dostává jen mírného pokrčení ramen. Spravedlnost je však v nedohlednu.  

Po 13 letech tedy známe sice neúplnou, ale alespoň částečnou pravdu o válce v Iráku. Ve stejnou dobu přichází další zdrcující kritika jiného britského tažení, kterým byla intervence v Libyi. Zahraniční výbor britského parlamentu podrobil kritice dnes již bývalého premiéra Davida Camerona a schválně, jestli vám budou důvody připadat povědomé. Intervence se uskutečnila bez řádné zpravodajské analýzy; ubírala se k neohlášené změně režimu; intervence vyvolala politický a ekonomický kolaps; nedostatečná analýza povahy povstání vedla i k podpoře islamistů; plány na rekonstrukci země byly založeny na nepřesných zpravodajských informacích; Británie ztratila o Libyi a poválečnou rekonstrukci brzy zájem. Závěr je jasný, Cameronudělal mnoho chyb, které Libyi dovedly k nestabilitě a na pokraj občanské války.

Zvláštní na obou případech jezejména selhání britských, jinak pověstně efektivních, tajných služeb. Zpráva o tom, že MI6 bude nabírat dalších tisíc zaměstnanců, se tedy sice zdá logická, ale bez analýzy chyb a hluboké restrukturalizace se asi těžko dočkáme zlepšení. Takovéto chyby se nesmí stávat a je naprosto neuvěřitelné, že se můžou stát, a to v tak citlivých oblastech, jakými severní Afrika a Blízký východ rozhodně jsou.

Příběhy Tonyho Blaira a Davida Camerona mají mnoho průsečíků. Oba se do značné míry podíleli na destabilizaci Blízkého východu, což mimo jiné vedlo i k dnešní migrační krizi, a oba si užívají života z veřejných peněz a bez sebemenší známky odpovědnosti za činy, které vedly ke značným ztrátám na životě, lidským tragédiím a nezměřitelnému zoufalství. Oba by se měli zodpovídat za své činy před mezinárodním soudem, ale víme, jak to chodí. Zločinci ve velkém často unikají spravedlnosti a mezinárodní právo a spravedlnost jsou tak zase jednou jen skvělou myšlenkou na papíře.