Tomáš Sedláček si tentokráte pozval panelisty V. Dvořákovou, O. Lišku a J. Šídlo. Ne že by to nebylo zajímavé a chytré, ne že by zde nezaznívaly rozumné a zamyšlení hodné úvahy, ale přece jen jsem byl do jisté míry zklamán.

Pokusím se důvody svého zklamání ukázat a vysvětlit na jedné symptomatické drobnosti. Jakákoliv zmínka o prezidentské volbě nebo dokonce o M. Zemanovi byla provázena pohrdlivým úsměškem ( „už sem se lekl, že myslíte toho“, jako reakci na dotaz posluchače ohledně schopností Zemana Pavla (Nejvyššího státního zástupce), pobavený potlesk provázel i výrok, že M. Zeman může jen pozitivně překvapit atd.atd.

Nejde mi v této souvislosti vůbec o názor na M. Zemana a jsem schopen pochopit a tolerovat jisté rozpaky nad touto osobností, ale jde mi o něco zcela jiného: jak mohou lidé, kteří považují přímou volbu M. Zemana prezidentem republiky za politování hodné pochybení, patrně poněkud méněcenné části národa, efektivně uvažovat o jeho budoucnosti? Jak znají společnost ti, kteří se této volbě diví a nechápou ji? Co vědí o myšlení, snažení, trápení a cílech té podstatné většiny společnosti, která takto (a vůbec nechci klasifikovat zda dobře nebo špatně) v prezidentské volbě volila? Vědí vůbec co se děje? Nebudou pak jejich představy o budoucnosti společnosti a národa jen málo reálnými úvahami pražského kavárenského intelektuálního povrchu, který na praktickou politiku nebude mít žádný, anebo jen malý vliv? Neodsuzuje se tak část přemýšlivé inteligence (a bezpochyby i část představitelů uměleckého světa) k věčnému divení se bez šance porozumět společnosti a svému národu?

Ve své závěrečné řeči nám pak O. Liška sdělil, že musíme být vděční „liberální demokracii“, ve které žijeme. To ovšem mé rozpaky jen posílilo. Liberální společnost nebo dokonce neoliberalismus, považující sociální stát za překážku soukromé svobody a rovnosti, má být lékem na problémy dnešního světa? Setkal jsem se nedávno s textem projevu prezidenta E. Beneš z roku 1945, kdy tehdy řekl: „Přejímáme názor, že liberální společnost je teoreticky a prakticky překonána, že jsme na přelomu z jedné společenské fáze do nové a že hledáme nové společenské formy budoucnosti“. Už tehdy bylo zřejmé, že hledáme něco nového, moc se to, pravda, tenkrát nepovedlo, ale není potřeba něčeho nového – nikoliv jen přemílání starých manter - mnohem jasnější dnes?

Tak nevím. Tentokráte to o vizi a o budoucnosti moc nebylo. Snad příště….

Stanislav Křeček