Jednoho dne se dozvíte, že radnice chce tento park prodat a vypíše na něj soutěž. Vítězem má být firma, která má bohaté developerské zkušenosti, zní jedna z podmínek soutěže.

Oznámení soutěže proběhne narychlo a tak, že si ho téměř není možné všimnout. Nakonec vyhraje firma, která - přestože měla mít investorské zkušenosti - se nemůže vykázat žádnými referencemi. Nikdo ji totiž nezná.

Firma bez kanceláře, bez telefonu a bez webových stránek - ty vznikly až po vítězství ve výběrovém řízení. Firma sídlí ve starém dejvickém činžáku na adrese jedné z členek představenstva.

Samozřejmě, že má utajenou majetkovou strukturu skrze akcie na doručitele. Nikdo tudíž neví, komu vlastně patří. A přitom by to tolik lidí tak tuze rádo vědělo, protože je na tu firmu opravdovsky naštváno.

I proto, že v první fázi firma odmítá říci, co na místě vašeho parčíku vybuduje. Prý je to obchodní tajemství a vám do toho nic není.

Aby toho nebylo málo, nemá téměř žádný majetek. V roce 2009 byla ve ztrátě 200 tisíc korun, ke konci roku dalšího disponovala pouze dlouhodobým majetkem ve výši necelých 1,2 milionu korun.

Za výhodné pozemky pár set metrů od metra taky radnici nabízí jen směšných 10,7 milionu - zhruba 1600 korun za metr čtvereční, třebaže obvyklá cena je v tomto místě několikrát vyšší (až 8.000).

Později se dozvíte, že na místě pomníků a lipového parku chce postavit - ač sama skoro bez peněz - velký mrakodrap za půl miliardy korun.

Nejprve desetipatrový, později dotlačí radnici k tomu, aby změnila regulační podmínky pro zástavbu a z desetipatrového baráku je rázem 24-patrový. Jen si představte - to budou kšefty. Projekt je najednou 2.5 krát výnosnější než ten, se kterým vyhrála výběrové řízení.

Protože se vám to vše, jako občanům, samozřejmě nelíbí, snažíte se dotlačit zastupitelstvo, aby bylo méně tajnůstkářské a aby vyšlo vstříc vašim požadavkům - například zachovat zeleň a pomníky. Uspořádáte petici, aby se mohlo konat mimořádné zastupitelstvo. To se koná, ale bez valných výsledků - radnice si stojí pevně na svém, argumenty druhé strany nepřijímá. Chová se, jakoby s firmou byla spřízněná, neustále ji hájí. Na zvídavé otázky novinářů a občanů odpovídá vyhýbavě, brání se tím, že vše je podle zákona, avšak často jde pouze o jakési kličky a právní triky, aby vše jen zdánlivě budilo dojem, že se postupuje zákonným způsobem, ačkoli tomu tak není.

Pak se kolem vás začnou dít podivné věci. Někdo vás sleduje, fotografuje, pak vás kdosi neznámý napadne před vaším domem, omráčí paralyzérem a kope do hlavy. Týden jste v nemocnici. Jinému vašemu kolegovi propíchají pneumatiky. Dalšího inzultují během cesty do práce. Podobně i politiky, kteří si dovolili projekt taktéž kritizovat nebo alespoň zpochybňovat.

Protože stále nedáváte radnici pokoj a ještě navíc máte tu drzost, že chcete kandidovat v komunálních volbách, někdo o vás šíří lživé letáky, které vás mají v očích vašich spoluobčanů zdiskreditovat.

Nedají vám pokoj a sledují vás celé týdny. Zaklekne na vás speciální divize ABL. Po čase se nestačíte divit, když vám novinář Kmenta předává svazek, který byl na vás veden a ke kterému se prý shodou okolností dostal - a vy vidíte, jak o vás psali každý den hlášení, jak si vytipovávali, kudy chodíte, kde a jak dlouho se zdržujete, s kým se stýkáte.

Čím víc se o případ zajímáte, tím více pozorujete propojení mezi radnicí a zmiňovanou firmou, které lze vidět jak ve společně koordinovaném postupu vůči podobným kverulantům z řad občanů, jako jste vy, tak i v různých detailech. Zjistíte, že lidé z představenstva firmy bydlí blízko starosty nebo že zrovna shodou okolností pracují ve středisku bojových sportů, kterému starosta - jistě náhodou - předepsal nájemné jak pro charitu. Všímáte si i dalších podobných maličkostí, které ve vás umocňují pocit, že se tady nehraje úplně čistá hra.

Takto bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Není to smyšlená situace, ale realita, kterou už několik let zažívají lidé na Praze 11. Ta firma se jmenuje Tweelingen.

Co by na to vše řekl kupříkladu Karel Janeček, muž, kterého média povýšila do role bojovníka proti korupci? Možná mu tajně fandíte, protože věříte - tak se to přece říká v televizi a píše v novinách - že on je z podobných nehorázností stejně tak rozzlobený, jako jste vy.

V podobných situacích Janeček nechodí pro silná slova daleko. Pro takový typ propojení podnikatelů a politiků vymyslel dokonce novotvar, který se ale zatím příliš neuchytil - používá ho jen on. "Zjed". Později ho změnil na "zlojed". Ale stále se nechytil a stále ho používá jen on.

Ale podstatu asi všichni chápeme. Jde o něco špatného, nečistého, je z toho cítit možná nějaká korupce. Mafián, kmotr, zloděj, korupčník, tunelář. Asi něco takového chce Janeček svými neologismy říci.
 
"Zjed má za cíl zvýhodnit sebe na úkor ostatních, nejde mu o celek. Medicínsky je to psychopat," řekl Janeček v jedné ze svých mnoha definic zjeda / zlojeda. Zjedi (zlojedi) jsou podle Janečka vůbec ti nejhorší ze všech hrozných.

Karel Janeček ale není jen muž (nového) slova, ale i muž činu. Jeho Nadační fond by proto mohl k výše zmíněnému případu svolat tiskovou konferenci, pan generál Randák by tam mohl pustit powerpointovou prezentaci, jak je naše země zkorumpovaná a prohnilá. Alespoň to tak pan Janeček v jiných případech často a rád dělává.

V tomto případě to ale Janeček neudělá...

A právě tady náš příběh dostává zvláštní, nečekané rozuzlení.

Představte si, že se nějakým náhodným ale spolehlivým způsobem podaří rozkrýt alespoň částečně majetkovou strukturu oné společnosti, o které byla řeč.

A představte si, že jeden z majitelů akcií na doručitele je...

...Karel Janeček.

Ano, je to tak. V Tweelingenu má významný majetkový podíl on - sám velký bojovník proti korupci.

Co to znamená? Závěr nechť si každý udělá sám...


Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš