Když odcházím, zaslechnu její  poznámku ke kolegovi: „Já bych do Ruska nejela ani za milión!“
A to neví, že se tam chystám v krátké době už podruhé.

Tentokrát mě  bohužel nedoprovází kolega fotograf, jako při návštěvě Petrohradu, a tak si nasnímané obrazy ukládám jen do paměťových buněk mozku. Když je po návratu vyvolávám, chybí mi pořadová čísla obrázků a do popředí se dostávají ty s nejsilnější emocí.

Pod číslem jedna se valí Volha. Nejprve viděná z okénka letadla před přistáním v Uljanovsku. Obrovitý přírodní úkaz, který lidský um přemostil bílým náramkem, aby propojil město rozložené na obou březích. Most na vysokých pilotech je dlouhý třináct kilometrů.

Jmenuje se Prezidentský, byl dokončen až za Putina a ještě mu chtějí přistavět druhé patro. V dohledu je další, mnohem starší most, Monarchistický, jehož umístění přestalo vyhovovat, když vzniklo nové  sídliště pro pracovníky leteckého průmyslu a automobilek. Na  Novém městě  bydlí asi sto padesát tisíc lidí. Půl miliónu dalších žije na protějším břehu ve Starém městě, rodišti Lenina. Informace, jimiž  nás  zahrnuje veselá  řidička, která nás vyzvedla na letišti, vnímám spíš okrajově, aktérem je stále Volha, nad jejímiž vodami projíždíme. Spolucestující Anja, původem z litevského Vilniusu, ale od dob studií domestikovaná a spokojená v Čechách, taky prožívá Volhu poprvé, a tak jsme svorně užaslé a zamlklé. Jenom Natálie, moskevská pracovnice Českého centra, vnímá veletok jako přirozenou součást své velké země.

Člověk zná o Volze písně, sledoval filmy, četl knihy, ale teprve když stojíte na náhorní plošině břehu s řekou před sebou, vidíte, jak nedozírný rozdíl je mezi představou a skutečností.  I Anja je pohledem uhranutá, stojíme nad Volhou jako dvě Lotovy ženy. Natálie otevírá láhev s minerálkou, aby nás oživila. Po dlouhém doušku se můj zadrhnutý mozek probere jako počítač ze spánkového režimu a nabídne mi základní slovo PROSTOR. Sedám si na sluncem prohřátou kamennou zídku, napjaté svaly povolí, myšlenky začínají naskakovat.

Prostor a krajina v něm tu byly dřív než člověk. Čekaly na něj. I Volha čekala, až někdo přijde a usadí se na jejích březích. Člověk je sice hospodář, ale krajina současně kultivuje i jej, utváří jeho životní pocity a snad i formuje  charakter národů k obrazu svému. Hledím z vysokého ostrohu na mohutný veletok, o kterém praotec Čech neměl tušení a jako správná vlastenka se snažím své ohromení z tekutého živlu setřást obrázkem své vlastní krajiny. Komorní krajiny přetvořené v líbeznou zahrádku, v níž každá studánka a každý potůček mají svou legendu zapsanou v kronikách. Volha se ale suverénně valí napříč časem. Byla, je a trvá. Jaký otisk zanechává její od věků nashromážděná  energie v duších „svých“ lidí? Souvisí snad její velkolepost i s tím, že právě oni dokázali jako první překonat uzemnění lidského osudu, když vyslali svého Gagarina na oběžnou dráhu, aby Volhu obhlédl v celistvosti?  

Další emotivní obraz, který vybírám z ustalovače paměti, je z Moskvy.  Ve vzpomínce se vracím do Sadové ulice, kde je dům Michaila Bulgakova, muže který překonal zemskou tíži a připoutanost k vymezenému životnímu prostoru silou svého talentu a fantazie. Starý činžák se zdobnou fasádou a pamětní deskou, ve dvoře historická tramvaj pro navození dobové atmosféry, kdy tu ve dvacátých letech minulého století autor žil a psal román Mistr a Markétka.  V duchu znovu stoupám po úzkém schodišti. Stěny kolem jsou  popsané a pokreslené  do výše, kam člověk nedosáhne ani vyšponovaný na špičkách, autoři obrázků a glos museli mít žebřík, nebo stáli někomu na ramenou. I každý schod je hustě pokrytý vzkazy čtenářů a citacemi z Mistrova díla. Působí to jako koberec, jehož ornamenty stvořily tisíce duší.

V horním patře je komunální byt, kde Bulgakov se svou ženou obývali jen  jeden pokoj z mnoha.  Kuchyně s oknem do dvora byla pro všechny  rodiny společná. Na policích jsou ukázkově seřazené hrnce, pánve a staré samovary, otřískané stoly a židle jsou  zavěšené  na provazech pod vysokým stropem, aby místnost byla průchozí. V té kuchyni někdejší obyvatelé chovali i slepice a selata, čtu si na informační ceduli.

Návštěvníci, hlavně studenti, procházejí terénem bytu s plachou úctou jako při zasvěcujícím obřadu. „V Rusku má spisovatel pořád auru proroka,“ objasnila mi Anja. „Na tom žádný režim nic nezměnil.“ Někdy to ale hodně zbrzdil! Kultovní román Mistr a Markétka poprvé vyšel tiskem až čtvrt století po Bulgakovově  smrti. Okamžitě byl přeložen i do češtiny, v těch blahých šedesátých letech, kdy se zdálo, že i naše země mluví vlastními prorockými hlasy.

S Pražským jarem a jeho násilným zmražením souvisí  další  obraz z mého putování po Rusku. Stojím na trávníku v uljanovském parku, blízko univerzitní knihovny a prezentuji posluchačům ruské vydání knihy mého táty Ať žije republika, opožděné o padesát let. Zatímco Natálie tlumočí, odstoupím od mikrofonu a rozhlížím se po zeleném prostranství, kde pod modrým odpoledním nebem probíhá Noc s literaturou.  Působí to jako Hyde park, u každého mikrofonu se čte jiné dílo, nejblíž k nám jsou ctitelé proroka Puškina. K babylónskému zmatení jazyků ale nedochází, větve stromů nadkrývají shromážděné skupinky a vytvářejí izolační stěny zelených pokojíčků. Po cestičkách cirkulují návštěvníci a jako koštéři ochutnávají literární vzorky. Úryvek, který jsem vybrala a v jehož četbě se střídají místní dobrovolníci, láká i nahodilé chodce, kteří si přes park zkracují cestu domů a náš hlouček se utěšeně rozrůstá. Stará paní se opírá o hůl,  velkou válku, jejíž poslední dny knížka zachycuje, jistě pamatuje, a tak se zaposlouchá. Po chvíli jí jeden z „puškinovců“ přináší skládací židli a   pak usedá vedle ní do trávy. Připomíná to rojení mušek kolem sklenice se sladkou šťávou.

Ta ale zhořkne, když se mě v závěrečné diskuzi jeden mladík zeptá: „Ten román už je vlastně historický, ale jak vy Češi  vnímáte  Rusy dnes?“ Za zády slyším Anjin  povzdech: „A máš to tady...“ Lidé napjatě ztichnou, ti za zadních řad přicházejí blíž. Pod starou ženou zavrže skládací židle, tuhle odpověď chce vyslechnout ve stoje.

V několika větách vysvětlím ideály a naděje Pražského jara. Pak mluvím o srpnové noci, kdy pět spřátelených armád přepadlo mou zemi, jmenuji je všechny, aby účinek měl spravedlivé rozložení. Pro mladíka, který mi položil otázku, to není novinka, ale pro některé jeho vrstevníky asi ano, vidím jejich zmatený údiv. Stará paní, opřená o hůl oběma rukama, napjatě čeká, co řeknu dál.

Vyprávím o postupné normalizaci duší, které ani Palach svým činem  nezabránil. Moskvanka Natálie statečně překládá. Puškinovci mezitím už seanci skončili, naše skupina se rozrůstá v zástup. V řečnění jsem trénovaná, za posledních pár let jsem vystupovala na desítkách „domácích“ demonstrací. Tohle je ale mezinárodní literární akce, kde jsem jediným českým hostem! připomínám si před každou vyřčenou větou. Přece ty příznivce literatury, co přišli na slavnostní program, nezasypu celým  železňákem mouru?! Pár žen už beztak vytahuje kapesníky, a tak se  nadechnu ke smířlivému závěru, že normální Češi a  Slováci dokázali i ve své hořkosti a zklamání vnímat rozdíl mezi rozhodnutím politiků a generálů a  vyslanými vojáky, kteří plnili rozkazy. Dodávám, že pokud chce malý národ přežít, musí umět snést i veliké křivdy. A učit se odpouštět.

„My Rusové taky umíme odpouštět křivdy!“ ozve se zase ten mladík. Stará žena to rozvede, skutečně odpouštět prý dokážou jenom slovanské národy, protože mají jednu matku a jednoho otce. „Kromě Poláků,“ podotkne kdosi. Jiní ho ale okřikujía „můj“ mladík se ptá, jestli vnímám současné Rusko jako nebezpečného agresora. V souladu se svým svědomím odpovídám, že ne a že všichni Češi, co mají mozek v hlavě a přístup na internet, jsou proti takové propagandě imunní. Stará paní odkládá hůl, aby mohla zatleskat, ostatní se přidávají, a tak můj dovětek, že ovšem vznikla  komise, která má takzvané proruské weby cenzurovat, už zaslechne jen první řada posluchačů. Ale večer ještě neskončil!

V kavárně, kde Noc s literaturou pokračuje, vidím stejné lidi, co byli v parku. Někteří přivedli i kamarády. Nejdřív u baru poskytuji rozhovor do kulturní rubriky místního časopisu, pak Anja do mikrofonu čte úryvky ze svého zcela čerstvého ruského překladu české knížky Kuky se vrací. Její ruština je skvělá, a tak  Natálie může s klidnou myslí odjet na letiště, aby stihla noční linku do Moskvy, tlumočení mám zajištěné. Kavárna je v horním patře obchodního domu, ale působí jako setmělé undergroundové doupě. Za dveřmi rachotí kbelík uklizečky, nákupní doba skončila, ale my to teprve rozjíždíme.

Čtení z tátovy knihy oželím, protože návštěvníci chtějí debatovat o současnosti.  V rodišti Vladimíra Iljiče Uljanova, jehož spisy už málokdo z nás studoval,  probíráme své vlastní zkušenosti s kapitalismem, na každou jeho záludnost si posvítíme, svorně kritizujeme úpadek školství, podlézavost umění, cenzuru médií, škrtící obojek hypoték… V paměti mi uvízne moje nahodile zformulovaná věta, že kvůli třiceti čtverečním  metrům  nějaké garsonky na hypotéku by mladý člověk neměl obětovat svět a veškerý jeho prostor a stát se otrokem přikovaným na dlouhá léta ke kůlu dluhu.

Barmanka už odešla, u stěny čekají naše kufry odlehčené od  rozdaných knih, noční hlídač nás opakovaně vyrušuje a varuje, že obchodní dům se v deset zamyká, ale my odmítáme skončit, protože kdy příště se zase uvidíme?

V půl jedenácté vstane ze židle paní knihovnice, organizátorka besedy a rozpačitě připomene, že za hodinu nám jede vlak do Nižného Novgorodu. Ještě při chvatném uklízení  a pak čekání na výtahy nás společně sdílený pohled na svět povzbuzuje k naději a téměř k jistotě, že  probouzení duší už probíhá napříč planetou, ale když sjedeme do přízemí, zkrotneme.  Dveře obchodního domu jsou už skutečně  zamknuté! Knihovnice má vyděšené oči, ale mladík z parku  neohroženě telefonuje na policii a za pár minut nám strážník odemyká (šperhákem?). Na nic se nevyptává, nikoho nelegitimuje. Tak to bych v Uljanovsku nečekala!
   
V nočním vagónu se vznáší odér po sušených rybách, na chodbičce je obrovský kypící samovar, ale čaj si dáme až ráno. Dívka na horní palandě našeho „ženského“ kupé se probouzí. Pak seskočí a  nadšeně nás vítá. Jmenuje se Selina, je jí třináct a samostatně jede za rozvedeným tatínkem na prázdniny. Ty v Rusku začínají už 1. června na Den dětí a trvají tři měsíce. Ani kapitalismus je nezkrátil. Selina nám pomáhá uložit kufry pod spodní lůžka a slibuje, že k snídani nám nabídne pirožky od babičky. Potom eskamotérsky vyšplhá do  svého visutého doupátka a zakutá se pod přikrývku.

 „S čištěním zubů ještě počkej!“ zarazí mě u dveří kupé Anja. „Mám totiž narozeniny.“ A vyndá z batůžku láhev vína. „Já myslela, že Puškin!“ podivím se. „Prorok až zejtra. Otázka ale je, jak to otevřeme,“ znejistí. „Neuč orla lítat,“ usměju se a najdu v boční kapsičce kufru sklápěcí nožík s vývrtkou. Skleničky v plechových chráničích nám půjčuje průvodčí. 

Popíjet v nočním vlaku červené krymské víno, s nohama na palandě a polštářem za zády hledět do tmavé krajiny s bludičkami světýlek za clonou stromů, bych přála každému, kdo má život rád! „Víš, že v ruštině není sloveso užívat si?“ překvapí mě překladatelka. „To nechápu!“ „Je to tak. Existuje sice naslaždať sja, jako nabažit se, ale to spíš souvisí s přepychovým životem. Normální užívání si něčeho oni prostě pojmenovat neumí.“ Přemýšlím, jak je to možné a napadá mě, že neměli epochu národního obrození, kdy se tvořila nová slova a oprašovala stará kacířská. „Němci zase nemají slovo sluníčko,“ vzpomenu si. „Čeština je zkrátka geniální jazyk!“ raduju se a užívám si to.

Snídám v župánku. Stůl v kupé je prostorný, Selina prostírá ubrousky, otvírá krabici s pirožky, já rozkrajuji kapesním nožíkem jablka koupená v Moskvě a rozděluji čokoládové bonbóny, které nám na cestu dala samaritánka Natálie. Místo čaje si vřelou vodou ze samovaru zaléváme instantní kávu,  čeká nás další dlouhý den. Vlak brzdí ve stanici a Selina se jde podívat na rozpis vyvěšený na chodbičce. „Budem tu stát čtyřicet minut!“  Přímo před naším oknem je na peróně stánek s produkty (potravinami), vedle něj stojí venkovanka se sušenými rybami navléknutými háčky na tyčce. „Jdu nakupovat,“ rozhodne Anja. „Co chcete?“ „Ryby ne!“ zakážu jí. A tak přináší balené zmrzliny a džus. 

„Jak velká je ta  česká země?“ zajímá se Selina. „Moc velká není,“ přiznám. „A kolik tam žije lidí?“ „Asi tak jako v Moskvě,“ směje se Anja „náplava“  z Litvy. (Obyvatel Litvy je kolem tří miliónů…) „A všichni jsou Češi?“ pokračuje ve vzdělávání Selina „Skoro. Je tam samozřejmě i pár domestikovaných  cizinců,“ usměju se na Anju. „Víc než tři sta tisíc!“ opraví mě. „Jsou mezi nimi i Tataři?“ sonduje dívka. Anja mě pod stolem kopne do nohy. Zbytečně. Mám vlastní mozek. „I Tataři u nás žijí, ale ještě jsem žádného nepotkala.“ Selina se napřímí. „Já jsem Tatarka!“ Ovšem teprve třináctiletá, a tak si ťukneme jen džusem.

Vlak už zase uhání krajinou, ve stráni vidím  skupinu  pravoslavných chrámů, jejich vyšňořené kopule vykukují z okolní zeleně jak hříbky z trávy. Zřejmě poutní místo. Později zjišťuji, že jsem to odhadla správně. Poutní město se jmenuje Sarov a žil v něm slavný mnich Serafín, léčitel, věštec a duchovní učitel. V roce 1913 byl, sedmdesát let po smrti, prohlášen za svatého. V mystické extázi kromě jiného prorokoval, že Rusko, po mnoha zkouškách a útrapách, které je čekají, znovu povstane z popela a přispěje k nastolení celosvětového míru. Ve stejném městě se ateista Andrej Sacharov podílel na vývoji první vodíkové bomby, která byla otestována  v roce Stalinovy smrti. Po úspěšných pokusných testech dalších vodíkových pum se Sacharov vrátil do Moskvy a stal se iniciátorem podepsání smlouvy o omezení jaderných testů. Byl prvním Rusem vyznamenaným Nobelovou cenou za mír. Režim mu ale nedovolil ji převzít, vyzvedla mu ji jeho žena Jelena Bonnerová.

S paní Jelenou jsem se setkala, když po manželově smrti navštívila Prahu. Zřejmě to bylo počátkem roku 1990. Vyprávěla o dlouhých sedmi letech, kdy museli s mužem žít ve vyhnanství v Gorkém, v domku, kde nejčastějším návštěvníkem byla KGB. Až jednoho odpoledne zatelefonoval Gorbačov a zrušil klatbu. Vrátili se do Moskvy a Sacharov, bojovník za lidská práva,  se stal mluvčím politické opozice. Byl zvolen do parlamentu a podílel se na znění nové ruské ústavy. Wikipedia mylně uvádí, že umřel  v průběhu zasedání demokratické opozice. Já ale vím, že srdečnímu infarktu  podlehl v moskevském domě, kde bydlel a který je dnes jeho muzeem. František Janouch, přítel Andreje Sacharova, mi před sedmi lety při návštěvě muzea ukazoval chodbičku před fyzikovou pracovnou, kde se Sacharov nečekaně zhroutil a kde na něj klečící paní Jelena zoufale křičela: „Přestaň s tím, neumírej! Přísahal jsi, že mě tu nenecháš samotnou...“  

Město Gorkij se už znovu jmenuje Nižnij Novgorod. Ptám se průvodčího, jestli vlak při dlouhé cestě nenabral zpoždění. „Zpoždění?! Dorazíme na minutu přesně. Tady jste v Rusku a ne v Německu!“  Selina zesmutní. „Bylo s váma tak veselo! Co budu dělat až do večera?“ „Dám ti knížku!“ Otvírám kufr a podávám jí tátův román o dvanáctiletém Olinovi na konci velké války. „Čteš ráda?“ Dívka přikývne. „A kterou knihu máš nejraději?“ „Huckleberryho Finna,“ řekne po chvilce přemýšlení. No jistě, tam je taky velikánská řeka, uvědomím si. 

Nižnij Novgorod je severněji než Uljanovsk, Volha tam nabírá Oku. Reliéf města v zálivu je tak krásný, že ani změť různých stavebních stylů nemůže pokazit tvůrčí záměr krajiny. Pozorujeme soutok a v úbočí nad námi ční socha zkušebního pilota Valerie Čkalova. Vede k ní okrasné vysoké schodiště, původně zbudované pro památník Gorkého. Jenže Čkalov, Hrdina Sovětského svazu, který se proslavil letem na Tupolevu z Moskvy přes severní pól až do Vancouveru, následně tragicky zahynul při testování jiného letadla. Truchlící Stalin, který Čkalova obdivoval a ctil, podobně jako později Chruščov Gagarina, přikázal, aby vyvýšené místo rezervované pro už dokončenou sochu Gorkého nechalo město volné, než bude narychlo zhotovena obrovská socha statečného pilota. Spisovatel dostal vlídnější bytoviště v závětrném centru svého rodiště a jen vzdutý cíp jeho pláště připomíná, že původně měl čelit ostrým  větrům ze zátoky.

Průvodce Pavel, který nám příběh vypráví, je  zklamaný nízkou intenzitou naší reakce. A tak mu u oběda vysvětluji, že hru škatule, škatule hejbejte se, hrajeme se sochami a památníky  v Čechách taky a už jsme otrlí. „Teď to hrajou na Ukrajině,“ připomenu. „V Litvě už to dohráli,“ podotkne Anja.  Kolem zahrádky restaurace jde bubnující průvod masek, ve městě je svátek pouličních divadel. Noc literatury, která s tím zřejmě souvisí, je naplánovaná do večerního parku. Ale  během odpoledne se letní počasí zhorší, na nebi bobtnají deštné mraky, nad zátokou se sbírá  vítr a jenom dobře oblečenému Gorkému to nevadí. Projíždíme ulicemi a Pavel nám ukazuje historický činžovní dům, v jehož čtvrtém patře bývala noclehárna pro zkrachovance, kterou však realista Gorkij ve svém dramatu Na dně umístil do sklepa. Zřejmě proto, aby temné prostory posílily účinek názvu hry.

Novgorodské České centrum, kde nás obřadně vítá bělovlasý předseda a mladičká lektorka češtiny, není řízené z pražské centrály, je to spolek, který vznikl z místní potřeby. Ve městě je prý čeština jazykem třetí nejsilnější menšiny. Asi i proto, že mnoho Čechů vyučených ve Škodovce, pracuje v místní automobilce.

V Pavlově kanceláři otvíráme kufry, vybalujeme nejen knihy, ale i bundy, na okno už bubnuje déšť.  Organizátor se jde podívat, jestli v parku, kde máme číst, vůbec někdo v tom nečase je. Samozřejmě, že  tam jsou a čekají.

„Předskokanka“ Anna čte úryvky o medvídkovi. Stojím pod stromem, kde zvukař přikrývá mixážní pult igelitem. Nabízí mi  sprej proti komárům. „Copak lítají i v dešti?“ „Milují vlhkost, to nevíte?“ Teď už to vím a ještě při psaní této reportáže, mě svědí bodance na lýtkách.

Číst v hustém dešti  bez stříšky nad hlavou a nasvícená špatně nasměrovaným reflektorem, je jedna věc. Vnímat těch několik desítek lidí, usazených v mokré trávě, zatímco mohli sedět v suchu u televize, je věc druhá. Někteří mají deštníky, jiní kapuce nebo šátky, ale déšť nepřestává. Stránky mé (tátovy) knihy už jsou provlhlé, a tak mě střídá Pavel, který má ruský překlad okopírovaný na listech papíru vsunutých do igelitových desek.

Čte burácivě dramatickým hlasem, volnou rukou gestikuluje, klidně  by tu roli ruského vojáka zvládl i ve stejnojmenném filmu. Kdyby se to natáčelo dnes. Před padesáti lety, kdy film sbíral vavříny na světových festivalech, ještě ani nechodil do školy. Já už jsem byla adolescent,  a tak vyprávím promoklému, ale vytrvale usazenému  publiku, jak jsem se díky filmu Ať žije republika seznámila s Jurijem Gagarinem, když v roce 1966 podruhé přijel do Prahy. Nejen, že jsem při soukromé projekci filmu, kterou táta pro kosmonauta narychlo zorganizoval, seděla vedle něj, ale pak jsme si Gagarina ještě odvezli domů na večeři. Cestou koupil kytici růží, když se dověděl, že maminka čeká třetí dítě. Nepřipraveně otevřela dveře a uviděla prvního kosmonauta světa s pugétem. K té večeři jsme přizvali i souseda, aby si vzácnou návštěvu  užil taky. Myslím, že i Gagarin si večer užíval, přestože to slovo v ruštině nemají. Jako školačka jsem v té době nejlépe rusky mluvila já, ale ke konci večera (a demižonu moravského) si už všichni  rozuměli i bez překladu. Jurij Gagarin  zahynul při havárii stíhačky v květnu 1968, takže netuším, jak by hodnotil srpnovou spřátelenou invazi. Tátovi zlomila srdce, umřel na smutek v únoru 1971.

„A jaký Jurij byl?“ volá z upršeného tmavého parku vzrušený dívčí hlas. „Veselý a šťastný. Jako kluk, kterému se splnil velký sen a chce se o to rozdělit.“ Odpovídám na další otázky  a připadám si  jako věrozvěst. Je ovšem trochu nespravedlivé, že informace o jejich národním hrdinovi jsem přivezla z Čech.
Když pak rozdám poslední tři tátovy knihy, ozve se prosba v češtině: „Já se učím česky, můžete mi dát ten originál?“ „A kde se učíš?“ ptám se studenta. „Na kurzech v Českém centru!“ Podávám mu provlhlou knížku. Reflektor už zhasl, zvukař balí nádobíčko, posluchači se rozprskli po cestičkách jako kapičky rtuti a Pavel nás odváží do stejné restaurace, kde jsme obědvali. Tentokrát sedíme uvnitř.

Jako předkrm si dávám  vodku a zajídám ji horkou rybí polévkou, abych zažehnala nachlazení. Hostitel alkohol nemůže, poveze nás pak na nádraží. Při hovoru se překvapivě ukáže, že  byl kamarádem a vrstevníkem Borise Němcova. Ukazuje nám stůl pod oknem, kde s Borisem sedávali, chválí jeho manažerské úspěchy a zásluhy z doby, kdy Němcov byl guvernérem nižnonovgorodské oblasti. Ten současný prý mu nesahá ani po kotníky. Všechno dělá jen na efekt a i své sídlo v historickém domě bohatého kupce zrekonstruoval jako hrad. Chce si připadal jako v Kremlu, buran!

Servírka nám podává vinný lístek a Anja hledá to  krymské, které jsme si v noci užívaly ve vlaku. Ale mají jen italská, co se dá dělat. Objednávám si  dvě stě gramů  Pinot Bianco, které kupuju v Praze v Bille, Anja dá přednost pivu. Pavel, ačkoliv pije jen kávu, už je pod vlivem – chandry. Mluví o Černém úterý v srpnu roku 1998, kdy v Rusku vypukla finanční krize, způsobená hlavně nelegálním odlivem kapitálu na zahraniční konta oligarchů a mafie a došlo k devalvaci rublu. Banky byly zavřené. Mnoho slušných podnikatelů a běžní občané tak přišli o úspory, vysvětluje Pavel a přirovnává to k měnové reformě za Gorbačova. Vzpomenu si na starou tátovu větu, že běžný občan vítá změny, pokud se netýkají měny. Ale v ruštině by se to zřejmě nerýmovalo, navíc překladatelku Anju momentálně zajímá nadívané maso, které jí servírka přinesla,  a zkoumá, čím je plněné. Pavel zamyšleně popíjí další černou kávu, prázdný stůl pod oknem mu zřejmě evokuje katafalk.

„Už to snad vyšetřili,“ pronesu zastřeným kondolenčním hlasem. „Zabili ho nějací Čečenci, ne?“ „Nějací Čečenci,“ posmívá se pozůstalý. „Tak co třeba Kadyrov?“ navrhne zadavatele vraždy. „A ten je pod velením koho, hm?“ podněcuje mě  ke svému závěru. Tak tuhle verzi samozřejmě znám z našich veřejnoprávních médií. „A  není to celé operace pod falešnou vlajkou zaměřená na diskreditaci Putina?“ nabídnu verzi probíranou v diskuzích na českých internetových webech. Pavel ale pochopitelně čte jiné weby a jeho trpělivost s mou naivitou už je vyčerpaná. Ještě jsme ale nedojedly, a tak galantně sune hovor k architektuře svého města. Vysvětluje nám tzv. stroganovské baroko zachované na fasádách místních chrámů. Jenomže mrtvý kamarád je mrtvý kamarád a jeho nepomstěný duch se dál ponuře vznáší nad stolem pod oknem, i když nám Pavel kreslí na ubrousek ozdobné římsy: „To, co pro laika vypadá jako štuky, vůbec nejsou sádrové štuky, je to pracně vytesané přímo do kamene!“ Obdivně přikyvuji, ačkoliv pro mě je Stroganov hlavně excelentní svíčková. 

Vlak přijíždí na minutu přesně, i když byl před několika dny vypravený ve Vladivostoku. „Transsibiřská magistrála je pro nás  Čechy pořád kultovní pojem!“ říkám Pavlovi, abych obnovila souznění. „Já vím,“ pousměje se. „V ní si vaši legionáři odváželi naše zlato...“  Opravdu čte úplně jiné weby než já, ale přesto nám vynáší kufry do vagónu a při loučení nás objímá a líbá. „Musíte zase brzy přijet!“

Souprava je hypermoderní, ale my už to nedokážeme ocenit. Únavou nám padají víčka. V kupé jsme tentokrát samy, ale sotva si  rozesteleme, zaklepe stevardka a nabízí nám teplou večeři, která je v ceně jízdenky. Se zíváním odmítáme, hodování s duchem Borise Němcova nad hlavou jsme ještě nestrávily. Po šesti hodinové noční jízdě do Moskvy nám ale vytráví a snídani si už zase užíváme. V balíčku jsou jogurty, biotyčinky, minerálka a dokonce i miniaturní kartáček a pasta na zuby. Vlak zastavuje na minutu přesně a na peróně čeká samaritánka Natálie. 

V půdní  ubytovně Českého centra se slastně osprchujeme, vypijeme kávu, kterou nám samaritánka přinesla v termosce, přihodíme do  kufrů další várku knih na rozdávání a dřevěné koníčky, které pro nás vyrobil jako suvenýr Natáliin otec, vojenský lékař. Pak nás samaritánka veze na letiště Vnukovo. 

Je neděle, ale vozovka působí jako v běžné ranní špičce, protože naplno propukly prázdniny, ovšem Natálie s tím počítala a má časovou rezervu.

Prázdniny jsou patrné i na letišti. Ve frontách u odbavovacích přepážek pro vnitrostátní linky čekají hlavně rodiny s dětmi. Do našeho samaljotu, směřujícího do letoviska Gelendžik u Černého moře nakládají zřízenci pět dětských kočárků. Jedno mimino brečí už v autobuse projíždějícím k ranveji  tak usilovně, že otec decentně předstírá, že k „rušičce“ nepatří a nechává konejšení na mamince. Ta nejdřív trpělivě zkoumá: „Proč pláčeš, broučku, bolí tě něco?“ Pak zpívá ukolébavky, ale řev pokračuje. Neutichá ani v kabině letadla. Otec, usazený u okénka, nezúčastněně pozoruje nakládání kufrů, zatímco nezdárník ruší křikem i instruktáž o záchranných vestách. Svatá žena však nevolá na haranta Polednici, ale kreativně skládá  z časopisu lodičku a konečně upoutá broučkovu pozornost.

Než vystoupáme nad mraky, kontrolně sleduji ruskou krajinu. Žádná  jedovatě žlutá řepková pole nevidím. Hodně střech se blyští solárními panely, shora to působí jako zrcátka. Let trvá dvě a půl hodiny, jídlo a pití si pasažéři musí kupovat, stejně jako u ČSA. Naším cílem není lázeňský Gelenžik, ale nedaleký Novorossijsk, kde žije ve městě a okolních vesnicích stále  hodně českých krajanů. Před sedmi lety už jsem je navštívila se zásobou českých knih a videofilmů.

Jejich předkové takzvaní kolonisté přijížděli do krajiny zdevastované po kavkazské válce na žádost cara Alexandra II. (kterému to vnukl František Palacký) a s neochotným souhlasem císaře Franze Josefa už koncem šedesátých letech devatenáctého století. Kolonisté, často s malými dětmi, putovali z Čech ve vlacích a  na koňských i volských povozech  mnoho týdnů. Dorazili na podzim. Na přidělené půdě vykopali zemljanky a přežili zimu. Pak pokáceli stromy, postavili sruby a začali obdělávat půdu. Jejich dopisy přitáhly další vlnu zemědělců. Příznivé klima inspirovalo české přistěhovalce na Kubáni k zakládání sadů a vinic. Po Franci Josefu Hejdukovi, bratrovi básníka, se zdejší vinné závody dodnes jmenují Gejdukovy. „Chceš říct, že to víno je srovnatelné s krymským?“ pochybuje Anja. „Dočkej večera a poznáš sama!“

Muž, který nás čeká na letišti, české předky nemá, ale kamarádí s předsedkyní krajanského spolku Mateřídouška a podle jejích příkazů s námi dělá okružní jízdu kolem zátoky (v ruštině „buchta“). Za poslední velké války se tu urputně bojovalo a samotné město Novorossijsk bylo téměř zničeno. Projíždíme demarkační čáru, za kterou už Němci neprošli. Památníky obránců jsou všude. Je tu i socha Brežněva, který byl jedním z velitelů Rudé armády. Desítky českých krajanů bojovaly v armádě generála Svobody. Mezi nimi i potomci prvního starosty Novorossijsku, který ve městě zavedl elektrifikaci, vodovod a postavil divadlo a knihovnu.

Za sedm let, co jsem tu nebyla, se město rozrostlo především o průmyslovou zónu, z návrší si prohlížíme klikaté potrubí rafinerie a přístav, kde se nafta překládá do tankerů. I obrovská cementárna, kterou kdysi taky založily šikovné české ručičky, je zmodernizovaná. Krajanské vesničky mají pořád původní jména (Kirillovka, Metodějovka…), ale z nápisů pomníků na hřbitůvcích je čitelné, jak se v dalších generacích jména lidí tvarově přizpůsobovala životu v nové zemi. Jména posledních (nejčerstvějších) nebožtíků už jsou vytesána do kamene v azbuce. Kolem hrobů jsou laťkové plůtky a uvnitř „zahrádek“ jsou i stoly a lavičky, aby rodiny měly pohodlí, než svému mrtvému povypráví o všech nových událostech.

V novorossijské knihovně, kde se koná odpolední Noc s literaturou, mě objímají staří známí, ale na vyprávění nových událostí bude čas až večer. Ve velikém sále, vyzdobeném českou vlajkou, jsou kromě krajanů i členové ruského literárního spolku, obsazují polovinu prostoru, protože co Rus, to básník. Předskokanem tedy není Anja, ale Ljubov Tichonjuk, překrásně načesaná stará paní, která na naši počest složila verše o Janu Husovi a nutnosti spojit se pro uhájení pravdy.

Následuje hudební vložka zpívaná u kytary mohutným kozáckým hlasem elegána s knírkem a v blyštivé stříbrné košili. Pak nečekaně vyslechneme politickou báseň proti Obamovi, NATO a zrádným ukrajinským pučistům. Stařence, která své verše recituje zpaměti, může být osmdesát, ale tleskají i mladí a kozák znovu hrábne do strun. Častušky s ním už zpívají všichni.

Začínám mít pocit, že jsem přítomná u magického obřadu, který má zahnat přízrak války. Medvídek Kuky sice na pár minut  atmosféru odlehčí, ale i moje vybrané úryvky, které v ruštině  předčítá předsedkyně spolku Mateřídouška, jsou o válce. A tak se spásně chytám Gagarina a vyprávím o  setkání s ním. Zabírá to stejně jako v Novgorodu a oči posluchačů jsou hned veselejší. Jurij je pořád apoštolem míru a sblížení.

Rozkládací stůl, u kterého si užíváme svou poslední večeři v Rusku, se táhne přes celý obývák ve zkrášleném činžovním bytě paní Ludmily, krajanky, u které jsem před sedmi lety pila vřelý čaj. Pak jsme v chladném jarním počasí běžely s další krajankou Irinou k molu a ponořily se do moře. Mělo asi dvanáct stupňů a těch sotva padesát metrů, které jsem tehdy rozdrkotaně uplavala, abych před přihlížejícími ruskými námořníky obhájila národní barvy, cítím v kostech dodnes. Teď už je ale začátek června a Anja s noční koupelí najisto počítá.

Zatím ale pojídáme chlebíčky s  kaviárem,  sýr zabalený v horkém těstíčku, pirožky a Irina, zaměstnankyně Gajdukových závodů, nám nalévá vzorky bílého vína. Lahve už včera přinesla do Ludmiliny lednice, aby byly pro „banket“ správně vychlazené. „Na červená dojde taky,“ ujišťuje mě Irinin muž Saša, který české předky nemá. Vypadá jako Mikuláš II., jehož portrét jsem nedávno zkoumala v Petrohradě. „To už mi řeklo víc lidí!“ směje se Saša. „Ale kluci jsou naštěstí po Irině,“ hledí se zalíbením na svou pěknou ženu.

Oba jejich  synové teď studují v Praze, ten starší se chystá na doktorát. I další děti místních krajanů usilují o vzdělání na českých vysokých školách, proto chodí do kursů češtiny. Ty vede lektorka Tamara, občanka ČR, vyslaná do Novorossijska z Černínského paláce. Právě dnes proběhly písemné zkoušky v závěru ročníku. „Jak to dopadlo?“ ptám se. „Veliký pokrok!“ směje se spokojeně Tamara. „I komise bohemistů byla spokojená.“

Pak ale neradostně probíráme politiku. „Ti parchanti tu válečnou lodičku rozhoupávají,“ mračí se Ludmila. „My už jsme se ale naválčili dost!“ Promluví z ní ruská zkušenost. „Máme slavnost, tak nestrašte válkou!“ napomíná nás předsedkyně Mateřídoušky, Kateřina. Sedí v čele stolu, a tak ji poslechneme. Rozdávám knihy, Ludmila nakrajuje dort a Anja si jde do koupelny zkusit její plavky.

Noční moře vypadá jako rozhýbaný inkoust, přes den bylo azurové odrazem nebe. Na molu pokuřuje skupina mužů, nejdřív nás mají za prostitutky, ve tmě věk a naše úmysly neodhadnou, ale když Ludmila, Anja i Tamara vlezou do vody, zahodí pánové cigarety, střelhbitě se svléknou do trenek a skáčou ukázkové šipky.
Já odolám. Koupel si chci dopřát až v bytě, kam nás na přespání veze paní Kateřina. Sama bydlí v nedalekém domku, byt pronajímá. Před námi tam ovšem spali svatebčané. Takže postel v ložnici je rozbitá, ale v kuchyni je ještě rozkládací gauč. Voda v koupelně teče jen ledová… Sprchuju se až ráno, v  domě paní Kateřiny.

Tentokrát odlétáme z Krasnodaru. Na letiště, vzdálené sto padesát kilometrů, nás veze Kateřinin bratr Konstantin. „Pro vás Kosťa,“ usmívá se v dobré náladě. Včera ulovil pět velkých ryb a ukazuje nám je v mobilu. „Na udici?“ ptám se.

„Ne vodní pistolí. Z leže.“ Neznale si představuju, že ležel na břehu. „Kdepak!“ směje se Kosťa. „To ležíš na dně moře a čekáš, až ryba přijde. Přišlo jich pět!“ klepne do mobilu. „A měl jsi šnorch?“ ptá se Anja.
„Tss! Ten by k ničemu nebyl. Prostě se pořádně nadechneš. Jak lovec perel.“ Odhadem je mu padesát. Ve skutečnosti o deset let víc. „A musí na to být povolení?“ přísně mhouřím oči. Kosťa si mě udiveně prohlíží ve zpětném zrcátku: „Proč povolení? Ryb je tolik! Tohle je požehnaná krajina.“ Rozhlíží se od volantu jako Hospodin. „Černozem je u nás hluboká deset metrů!“ Pěstují pšenici, ječmen, slunečnice, tabák. Ve svazích víno. Dokonce i rýži. „Rýžová pole jsou na Kavkaze nejvýš položená. Z celého světa!“ směje se pyšně Kosťa. Zavlažují je vodou z Kubáňské nádrže. Ta má hráz dlouhou sedmdesát kilometrů.

Na rozdíl od své sestry Kosťa už česky skoro neumí. Pamatuje si jen básničku z dětství o polámaném mravenečkovi, kterou ho učila babička. Prababička přijela s rodiči  na Kubáň hned v první várce, bylo jí asi šest let. Pak si vzala přistěhovalce z Itálie. Jejich dcera, Kosťova babička, už Rusa. Měli několik synů a dceru, Kosťovu  maminku. Ta se vdávala  v padesátých letech, za Rusa. „Ale na krajanské slavnosti chodím, mám rád české písničky a koláčky...“

V protisměru se blíží kolona vojenských náklaďáků. Novorossijsk je strategický přístav s početnou posádkou. Vyprávím Kosťovi své zážitky z průvodu Nesmrtelného pluku v Petrohradě, kde jsem nesla fotku dědečka, co padl v odboji. Pokyvuje hlavou, jako že je to ode mě hezké. Pak po chvíli mlčení prohodí: „Já, kdybych šel v Nesmrtelném pluku, tak mi nestačí obě ruce.“ Z matčiny strany padli ve válce všichni muži. Jeden její bratr uhořel v tanku, další jako pilot v srpnu 1945 v Japonsku. Po něm pak Konstantin dostal jméno. Jeho otec žil jako kluk za války na Altaji a když odvedli na frontu všechny dospělé muže z rodiny, oral a sel. Bylo mu čtrnáct, když se stal vůdcem rodiny. „Byl tam hlad, ale táta nikdy neukradl ani hrstku zrna, aby nakrmil sestry. Věděl, že všechno jde na frontu. Krást se může jen v míru...“

„Kosťo a nebojíš se, že zase bude velká válka?“  Vrtí hlavou. „Nebojím. Nebude. Proč se vedou války? Ze tří důvodů. Kvůli území, kvůli zdrojům surovin a kvůli ideologii.  My máme sedminu planety, větší území opravdu nepotřebujeme. Zdroje máme na staletí zajištěny. A ideologii už nemáme, tak ji nemusíme nikam šířit.“ Ale to mé otázce špatně rozuměl. „Válku lze vyprovokovat,“ naznačuju směr svých obav. „My se vyprovokovat nedáme!“ slibuje Kosťa. „Sestřelili nám letadlo, zabili pilota, co seskočil z hořícího stroje na padáku. Sestřelili nám na Sinaji letadlo plné turistů. Pod falešnou  vlajkou sestřelili i to malajsijské civilní letadlo! A nám za to přišili sankce. Začala válka? Ne. Rusko se nedá vyprovokovat pro žádnou cizí válku v cizích zájmech.“

„A co manévry Aliance v Polsku a v Pobaltí? A přijímání nových členů?“

Kosťa se pohrdavě ušklíbne: „To je hra. My jsme dospělí. To, že modernizujeme armádu a vyvíjíme nový typ zbraní, je ovšem nutnost. Jistota, že je od toho škrtání sirkama odradíme. Putin tím dává jasný vzkaz.“ „Tak moment,“ přeruším  Anjino rychlé tlumočení. „Putin se přece vyjádřil o své zkušenosti z leningradských uliček, že je-li rvačka nevyhnutelná, je nutné udeřit jako první!“ Kosťa přikývne: „Je-li nevyhnutelná. Ale pokud chceš pochopit strategii Putina, prostuduj si Kutuzova. Ten se taky snažil vyhnout střetu a v získaném čase shromažďoval síly. Kdyby mu to nepřikázal diletant car, nešel by ani do bitvy u Slavkova. Ušetřil by vojáky a pěkně čekal s obrovskou převahou u Borodina. Jako já na rybu.“

Najednou jsme v Krasnodaru. Vyndávám z kufru knihu o osvobozování Moravy a v zastoupení táty ji Kosťovi  podepisuju. „Máte ještě půl hodiny čas,“ dívá se na hodinky (potápěčské). „Tak si dejte u baru kubáňské víno. A nebojte se, s Ruskem žádná válka nebude!“

Víno už je ale nad naše finanční možnosti, a tak si na ten mír s Anjou ťukáme pivem. Chutná skvěle. Nejspíš proto, že i zakladateli zdejších pivovarů byli Češi.

Z okénka letadla vidíme obrovskou vodní plochu nádrže, která zavlažuje pole, kde v rekordní výšce ve svazích Kavkazu zraje rýže. Letušky v červených kostýmcích předvádějí, jak se nafukuje záchranná vesta a pak nám  naprosto nečekaně servírují oběd. „To víte, dámy, Aeroflot je Aeroflot!“ reagují na náš úžas.

Na Šeremeťěvu pak čekáme na večerní let do Prahy o hodinu déle, letadlo ČSA má zpoždění. Zatímco skupinka frajersky oblečených a vesele opilých Vietnamců tančí před butikem Dior, my s Anjou stále držíme Noc s literaturou a  krátíme si čas překládáním té básně o Janu Husovi, kterou mi autorka Ljuba darovala. Čtvrtá strofa začíná slovy:  „A ty vůbec nedoufej, světe hříšný, že v nás najdeš své otroky, jsme totiž Slované!“