V tomto roce se v rakouském Bad Ischl (nedaleko od Salzburgu) oslavuje výročí: 70 let od smrti komponisty, po matce maďarského, po otci moravského původu, Franz Lehára (1870 – 1948). Nehledě na rozdílnost díla se vzdělanějším Wagnerem, spojovaným s nacisty, Lehár (který měl za ženu Židovku a jeho přítel, někdejší libretista Fritz Löhner, byl zabit v koncentračním táboře Auschwitz-III) obdržel za své dílo od Hitlera (kterému se dílo líbilo) ocenění ve formě Goethe medaile. V roce 1940 bylo Lehárovi uděleno čestné občanství města Sopron. V době, kdy Lehár žil a komponoval, se v Evropě nevedly diskuze o politickém a kulturním vlivu Číny. Skutečností ale je, že již tenkrát existoval umělecký vkus a duch doby, která milovala vše orientální: čínské stolečky, vykládané skříňky, vějíře či lampiony nechyběly v žádném lepším salonu. Vkus a duch doby se proto nemohly vyhnout ani hudbě.

Téma – láska čínského prince Su-Čonga k evropské (vídeňské) Líze zpracoval Lehár ve formě operety, které dodnes nikdo neodolá: Země úsměvů. Po nevídané berlínské premiéře v říjnu 1929 (v divadle Metropol) se Země úsměvů odstěhovala do Vídně. Tam slavila úspěch v provedení tehdejších hvězd – legendární Jarmily Novotné a Richarda Taubera. Představení, které jsem navštívil v Bad Ischl ve společnosti dámy (které přeji: Své srdce tobě dám) potvrdilo slova Lehára: Opereta nikdy nezemře. Umírají jen ti, kteří si s ní neumí poradit.

Země úsměvů představuje dva odlišné světy. V nich hledá svoje místo láska vídeňské slečny Lízy a čínského prince Su-Čonga. Láska se potýká s tradičními předsudky, zákazy a doporučeními. Svět (politiky i lásky) je odlišný, dívám li se z východu, nebo ze západu. Pro Lízu vše končí v okamžiku, kdy zjistí, že její choť musí podle dávného rituálu přijmout do rodiny další čtyři čínské novomanželky. Lehár se odchyluje od konvenčně veselého a nevázaného operetního finále a končí nostalgickým závěrem: I když se lásce nedaří, na tváři musí dále zářit úsměv, aby nikdo neviděl, že srdce krvácí. Sou-Chong zmaří únikový plán Lízy, uvědomí si však, že ji nemůže udržet a dovoluje proto, se smutným úsměvem, Líze odejít.   Opereta jako poučení pro obchodníky, podnikatele a politiky? Proč ne!

Není tajemstvím, ani ostudou, jak se mýlil profesor Francis Fukuyama ve své práci End of History. Mnohem důležitější je odpověď na otázku: Proč se mýlil, a mýlí i mnozí dnes?  V následných několika odstavcích se pokusím dát odpověď s pomocí odkazu na The Monthly, August 2018, Australian Foreign Affairs, Australian China Reset, autor John Garmant a připomínkou druhé věty citátu Lehára: Umírají jen ti, kteří si s ní neumí poradit.

Jak si s ní poradit? S politickou, obchodní, vojenskou doktrínou, demografií, kulturou a jazykem, jehož písemná forma dovoluje jasné porozumění, abych jmenoval několik příkladů.

Fukuyama použil a využil pro svůj bestseller studentské hnutí 1988-1989. Nevěděl a pravděpodobně si nemohl ani představit, že studentské hnutí je, nebo bude mrtvé před publikací. 9 června 1989 totiž prohlásil Deng Xiaoping, že vřavu a zmatek způsobily chyby v ideologickém a politickém vzdělání. Od té doby až do dnes proto KS ČLR zintenzivňuje a rozšiřuje ideologické, propagandistické a bezpečnostní aktivity. Nic nového pod sluncem.

Nic nového pod sluncem nepředstavují v roce 1989 KS ČLR založené struktury zvané Chinese Students and Scholars Associations. Kdo má čas a zájem o vice informací, nabízím knihu: Qiaow, autor James Jiann Hua To. Již povrchní znalost obsahu knihy dovolí si představit, jakým způsobem se podařilo neutralizovat frustrace mladých Číňanů. A proč děti čínské elity, studenti elitních západních a amerických univerzit se nevrátili a nevracejí do ČLR, aby transferovali ČLR podle zájmů a přání Západu. Žádná expanze interaktivit se zahraničím není v současné době a nebude ani v představitelné době schopná demokratizovat ČLR ve smyslu západní a americké demokracie. Předpokládám, že pod vedením prezidenta Si se šance na úspěch Západu blíží k nule. Není tomu proto, že jakákoliv defensivní taktika se nechá rychle transformovat v invazivní, vstoupí li do hry exteritoriální aspekt. USA dávají nejenom ČLR lekci s pomocí sankcí a doposud neprokázaných stále početnějších obvinění Ruské federace. Exteritoriální zasahování USA představuje reálný, v žádném případě abstraktní problém a výzvu. Proto se Západ, jeho reprezentanti v politice, propagandě a mediích snaží přesvědčit občany, že ČLR používá ostrou sílu, ovlivňovací operace apod.

České kotlině neuškodí se seznámit s výsledky snah (nejenom USA, ale i Malajsie, Tajwanu, Singapore, SRN, Francie, Velké Británie, Pákistánu, Sri Lanka, New Zealand, Vanuatu, Solomon Islands, abych jmenoval některé) vyjednat nové podmínky spolupráce s ČLR. Ani jedna ze jmenovaných zemí, s výjimkou Austrálie, nemá doposud úspěch v dosažení politického konsensu. Vybral jsem jako příklad Austrálii, ne kvůli řešení migrační problematiky, ale kvůli závislosti Austrálie na ČLR, výhodách, které způsobil čínský vliv a také proto, že Austrálie patří do skupiny brojící proti vlivu ČLR v zahraničí.

V současné době spoluformují život v Austrálii 180 tisíc studentů, 1,2 miliónů turistů ročně a přibližně 1,2 milionů obyvatel čínského původu. Byli to právě australští Číňané, kteří realizovali stavební boom, kteří pomohli přežít finanční krize bez velké újmy a dosáhnout bilaterální přebytek s ČLR ve výši přibližně 50 miliard USD.

Když je oslu dobře, pošli ho na led, zláme si nohu. Tak nějak bych popsal situaci s médii, která se koncentrují na popis rizik spolužití s Číňany, spolupráce s ČLR a vlivu KS ČLR v zahraničí. Samozřejmě nemohou stát mimo bezpečnostní služby. Již v roce 2015 upozorňovala Australian Security Intelligence Organisation (ASIO) na podporu a dotace lidí a organizací blízkých KS ČLR. A samozřejmě i na s podporu a dotacemi spojené podmínky, které nikdy nebyly konkretizovány, o důkazech nemluvě. Jako odstrašující příklad se často uvádí Labor Party senátor Sam Dastyari. Ten musel odstoupit po té, co Fairfax Media zveřejnila rozhovor s čínským sponzorem. Senátor radil sponzorovi dát telefon stranou, aby se snížilo riziko odposlouchávání jejich konverzace. Hloupý nebo naivní to senátor, neví nic o Lehárovi: Umírají jen ti, kteří si s ní neumí poradit.

Podle The Australian, šéf bezpečnostní služby ČLR, Meng Jianzhu, varoval vedení Labor Party před možnými následky ve volbách, nebude li uzavřena bilaterální dohoda o výměně: Mr Meng said it would be a shame if Chinese government representatives had to tell the Chinese community in Australia that Labor did not support the relationship between Australia and China. Zmiňuji tento aspekt, protože vláda premiéra Turnbull zadala v srpnu 2016 vypracování zprávy týkající se zahraničního vlivu na politický život v Austrálii s výsledkem, který popisuje prosincový citát premiéra (2017): It’s fair to say that our system as a whole had not grasped the nature and the magnitude of the threat. The outcomes have galvanised us to take action. Protože neexistují náhody a nic proto není náhoda, celý koncept boje o omezení zahraničního vlivu ČLR se dostal do jiného světla v souvislosti s neočekávanými volbami v North Sydney – Bennelong. Tam žije největší množství voličů čínského původu. Byla to doba, kdy premiér Turnbull představoval novou legislativu. V červnu t.r. byla přijata. Výsledek? Protože se západní sinologové, diplomaté a bezpečnostní složky nevěnovali této problematice v minulosti, došlo k roztržce mezi podnikateli, obchodníky, akademickou obcí, k obviňování bez důkazů, sociálnímu rozdělení etnických skupin a v neposlední řadě i k požadavkům na zvýšení rozpočtu bezpečnostních služeb. Oponenti upozorňovali na nebezpečí vyplývající z expanze bezpečnostních služeb a moci. Experti na ČLR se snažili sloužit oběma stranám. Bývalý velvyslanec Austrálie v ČLR, Geoff Raby, dokonce požadoval rezignaci ministra zahraničí, Julie Bishop. Proč takové reakce?

V samém začátku je potřeba si uvědomit, že Fukuyama a s ním mnoho dalších podcenili schopnosti a odhodlání KS ČLR udržet se u moci. Za druhé, australští představitelé strachu z vlivu ČLR si neuvědomují následky hospodářské závislosti na ČLR a nutnost dialogu obarveného určitým vděkem. Závislost a neschopnost vést dialog nezavinili Číňané, ale politici. Za třetí. Nikdo z formálně odpovědných za vedení státu nemůže dokumentárně dokázat, jaké metody a cíle sleduje vývoj ČLR v mezinárodním kontextu, i s ohledem na udržitelnost charakteru společnosti v kulturně hodnotovém smyslu.

Pro diskuzi v české kotlině není důležité pokračování příběhu, zvaném Australský reset. Stačí si uvědomit, s čím počítá každá silná vláda: Jestliže vlády nejsou schopné opravdu chránit své občany a zájmy v cizí zemi při současném zachování svých platných zákonů, je naivní očekávat, že silná vláda bude mít slitování se slabochy, kteří si myslí, že kritika, stěžování si, vyhrůžky a podezírání pomohou. O vojenské intervenci proti ČLR nemluvě.

Mnohem efektivnější se mi jeví studium a příprava na jednání s představiteli China Association for International Friendly Contact, případně Liaison Department of the General Political Department of the People’s Liberation Army a znalost opravdových správců ideologie, organizační struktury a historie KS ČLR. Historie, působí jako zrcadlo. Co tím mám na mysli?

Tři ze sedmi členů politbyra (od roku 2012) jsou synové členů KS, kteří se neosvědčili na frontě, kde se bojuje se zbraněmi. Xi Zhongxun (otec prezidenta Si Ťin-pchinga), Huang Jing (otec Yu Zhengsheng) and Yao Yilin (tchán Wang Qishan) byli mistři v práci United Front. Ti dokázali profesionálně ovládat působení jazyka, vnímání a konání protivníků KS ČLR.  Děti uvedených vůdců – profesionálů zdědili nejenom stranické pozice, ale především profesionální schopnosti, vzdělání a specializaci. O takovém postupu ve stranické struktuře evropských politických stran se nedá ani snít.

United Front představuje metodologický a strategický rámec pro využití specifických znalostí v kontextu vnitřních rozporů protivníka. Formuluji zjednodušeně, protože uvedený rámec dovoluje pracovat jak ve vnitřním, tak i vnějším prostředí. Tj. v mezinárodním. Na tomto místě se nabízí krátká připomínka na minulost. V minulosti se straničtí kádři učili v SSSR. Proto je nezbytné provést srovnávací analýzu Kominterny a Chinese People’s Political Consultative Conference, jejich konání během občanské války 30 a 40 let minulého století, atd. Výsledkem, i nedokončené práce na srovnání, bude zjištění, že systém vlivu KS ČLR v zahraničí má tradiční čínskou historii (americký stratég, ex-poradce NATO Edward Luttwak ji popsal ve své knize Růst Číny proti logice strategie), která se nezměnila, jejímž cílem je vytvoření tributního systému s menšími zeměmi. V rámci tohoto systému cizinci platí tribut (například obchodní deficit) a výměnou za to dostávají dary (političtí lídři). Systém je komplexní, hluboce institučně – orientovaný a pronikavě jemný. Proto je velice těžké dokázat, že ČLR není mírumilovný stát, že vývoj není sobecko – imperialistický, ale partnerský. Současně, je potřeba si uvědomit, že rostoucí hospodářsko – vojensky politická moc se může rychle transformovat do ostré síly, následně do tzv. tvrdé síly, a tím existenční nebezpečí, bude li provokována hlupáky. První obětí se mohou stát státy s etnickou většinou Číňanů, například Taiwan a Singapore, a státy, které nejsou připraveny na objektivní tlak způsobený ignorováním (historické) zkušenosti: Velmoc vždy požaduje nejenom plnění přání, ale adopci struktury myšlení. Zde máme co dělat se znalostmi  psychologické manipulace. Její znalosti se získávají během dlouholeté přípravy, ne za pochodu nebo s pomocí poradců během práce. Velká ryba požírá malé, malé ryby požírají krevetky, praví staré čínské přísloví. Až dosáhne hloupost politiků a jejich poradců v Evropě úrovně dovolující požadovat rubl a juan za vše, co potřebujeme z východu, budeme krevetkou. Lehárova slova - Opereta nikdy nezemře. Umírají jen ti, kteří si s ní neumí poradit, nás přežijí. Souhlasu netřeba.

 Jan Campbell