Problém našich zelených je v tom, že už skoro po celou jednu generaci hledají svoji identitu. Na západ od našich hranic se zelení formovali jako pokus o modernizaci levice. Hlasitě upozorňovali na neblahé ekologické dopady honby za ziskem.

Naši zelení se ve svých počátcích snažili o něco podobného. Posilou české levice se však nestali. Nejprve byli okouzleni chimérou nepolitické politiky, poté se v režii Martina Bursíka stali součástí politiky nepokrytě asociální.

Nedokázali se věrohodně distancovat ani od Bursíkovy podpory pro americký radar v Brdech, ani od nálepky diletantismu, o kterou se zasloužila Kateřina Jacques svými památnými výroky o biomase.

Výsledkem je, že veřejnost pohlíží na zelené v lepším případě jako na partu ztřeštěných podivínů, v případě horším jako na vychytralé pokrytce, co si udělali z ochrany přírody docela dobrý kšeft. Je to škoda, protože ve straně působí řada obětavých lidí, kteří si uvědomují ekologické limity našeho počínání. Nedobrý výsledek zelených ve volbách do Evropského parlamentu (3,77 %) nelze vysvětlit ani pokusem Martina Bursíka odlákat jim voliče založením konkurenčního spolku.

Jeho Liberálně ekologická strana (LES) nezískala ani půl procenta hlasů, což dobře ilustruje skutečný vliv člověka, který ještě donedávna sloužil téměř všem zeleným jako nedotknutelná ikona. Musel z jejich strany odejít sám kvůli její údajné „levicovosti“, jinak by se ho nezbavili.

Na ideovou bezprizornost našich zelených doplácí i sociální demokracie. Místo toho, aby jí ukázali, jak modernizovat stranické struktury, jak získávat mladé voliče a jak oslovovat příslušníky středních vrstev, odsuzují ji k vládním koalicím s lidovci. Výsledky našich zelených jsou mimo jiné důkazem toho, že modernizaci nelze chápat jako kombinaci liberální rétoriky, lidskoprávních hesel a více či méně dovedně skrývaného nezájmu o prohlubující se sociální problémy.