Přechod byl nákladný a průmysl spolu se spotřebiteli platí podstatnou část této ceny.

Německý statistický úřad 29. ledna oznámil, že německá ekonomika sklouzla do deflace poprvé od druhé poloviny roku 2009. I když tento prudký pokles je přímým důsledkem zhroucení cen ropy, základní inflace byla již předtím nebezpečně nízká. Důvodem tohoto poklesu je z velké části výsledek pomalého růstu nejen v Německu, ale také v celé Evropě. Je to významná překážka německého růstu, protože Evropa se podílí 55 procenty na celkovém vývozu Německa.

Dalším faktorem však je velký rozmach obnovitelných zdrojů energie, které začaly  nahrazovat jak jadernou energii, tak i uhlí, v Německu do té doby nejvíce využívaného zdroje energie s podílem 26 procent na celkovém objemu vyrobené energie. Přestože se může zdát, že posun ve využívání zdrojů energie nesouvisí s ekonomickým poklesem, je docela pravděpodobné, že německý krok směrem k zelené energii je částečně zodpovědný za zpomalení hospodářského růstu.

Německá ekonomika zaznamenala ještě v druhé polovině roku 2011 normální růst. Rok 2011 byl ale také rokem, kdy Německo uzavřelo osm ze svých 17 jaderných elektráren v souvislosti s katastrofou ve Fukušimě a obrátilo se k energii z obnovitelných zdrojů. Od té doby ceny elektřiny v Německu vyletěly vzhůru.

Posun směrem k obnovitelným zdrojům má své kořeny v období studené války, kdy vědomí, že by se Německo mohlo stát bojištěm v jaderném konfliktu, vytvořilo obecnou nedůvěru k jaderné energii. Nedůvěru ještě prohloubila Černobylská havárie v roce 1986. Toho využila ve svém programu i tehdy rodící se strana zelených. Později jako součást koalice, ať už na státní nebo i federální úrovni vlády, Zelení stále lobbovali proti jaderné energii a dosáhli větších úspěchů než jejich protějšky v jiných evropských zemích.

Anti-nukleární protesty zuřily napříč Německem v roce 2010 a v roce 2011 ještě narostly po havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě v Japonsku. Německá kancléřka Angela Merkelová čelila silnému tlaku veřejného mínění tím, že oznámila okamžité uzavření nejstarších jaderných elektráren a slibem, že Německo by mělo být zcela bez jaderných zdrojů do roku 2022. Obnovitelné zdroje energie začala vláda podporovat dřív, než byly dostatečně vyvinuté a mohly vytvořit srovnatelnou alternativu.

V některých ohledech bylo toto načasování nedomyšlené. Obnovitelné zdroje získaly podporu v Německu podle německého zákona o energii z obnovitelných zdrojů v roce 2000. Vytvořil se právní rámec pro rychlý růst v tomto odvětví. Výroba energie z obnovitelných zdrojů se tím v uplynulém desetiletí téměř ztrojnásobila. V roce 2011 již 21 procent výroby elektrické energie pocházelo z obnovitelných zdrojů, včetně vodních elektráren, větrných elektráren na pevnině, biomasy a solární energie.

Zákon o obnovitelných zdrojích energie nicméně začal rychle vytvářet potíže. V rámci zákona zavedený systém, zahrnující garantované výkupní ceny, v podstatě opustil tržní mechanismus a stanovil roční tarif, který garantoval návratnost investic pro výrobce energie z obnovitelných zdrojů. Tento systém se brzy ukázal chybným. Technologie výroby solárních panelů se rychle zlepšila, ceny se výrazně snížily, ale výkupní ceny energie zůstaly. Firmy, které vstoupily na fotovoltaický trh, začaly vytvářet velké zisky. Výsledkem pak bylo, že instalovaný výkon solárních elektráren se prudce zvýšil z 2000 MW v roce 2008 až na 7000 megawattů v roce 2010. Výkon větrných elektráren přitom zůstal stabilní. Pokud by Německo bylo na Sahaře, tak by se dalo zvýšení solární kapacity odůvodnit. Častá oblačnost nad územím Německa však způsobuje nejen velké kolísání rozvodné soustavy, ale hlavně značnou neefektivnost tím, že elektrická energie se nedá skladovat a tím rozložit její využití.

Celkové státní výdaje na tento program byly obrovské. Náklady na výkup solární energie, podle garantovaných tarifů, jsou do současnosti více než 348 miliard euro. Některé odhady předpokládají, že celkové náklady na program by mohly dosáhnout až 680 miliard euro do roku 2022. Způsob, jakým je program nastaven, klade zátěž na spotřebitele. Dotace podle zákona o obnovitelných zdrojích energie se promítají do daní placených spotřebitelem.

Z obchodního hlediska Německo chrání některé ze svých podniků od zátěže zavedených daní výjimkami pro dodávky elektrické energie náročných průmyslových odvětvích. Zejména se jedná o výrobu papíru, hliníku, oceli a cementu, které tvoří asi 40 procent celkové spotřeby energie. Pro průmyslová odvětví, která nejsou na tomto seznamu, ale energetické daně a dávky jsou nejvyšší v Evropě. Německo je tak celkově v Evropě zemí s třetí nejdražší energií. Před sebou má jen Dánsko a Kypr. Podle studie, zadané německou vládou v roce 2014 se zjistilo, že typické středně velké firmy v Německu platí 9,14 euro centů za kilowatthodinu, zatímco srovnatelná firma v USA v Texasu platí jen 4,82 centů. To je také zřejmě důvodem, že v posledních několika letech dochází při hledání nižších vstupních nákladů ke stěhování průmyslových podniků z Německa do Spojených států.

Německý energetický sektor prošel nákladnou transformací a spotřebitelé a podniky nesou tíhu dopadu. Politické reakce na tuto ekonomickou zátěž však byly umlčeny. Stalo se to především proto, že příčinou schválení přechodu na zelenou energii byla reakce na politickou populistickou vlnu. Politika tak nepochybně negativně ovlivnila finance Německa.

Důsledkem je, že v Německu začíná sílit pocit, že všechny tyto peníze by mohly být lépe využity někde jinde. V posledních 12 měsících se ozvaly hlasy Mezinárodního měnového fondu, Francie, Itálie a USA a vyzvaly Německo k tomu, aby změnilo fiskální politiku.  Vyzvaly k zvýšení domácích výdajů, především na infrastrukturu.  Domnívají se, že zvýšení domácí úrovně spotřeby pomůže znovu nastartovat ekonomiku kontinentu. Čistá domácí úroveň investic Německa je na 17 procentech, hluboko pod průměrem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Mezitím se objevují zprávy o rozpadajících se silnicích a zpožďování investičních projektů.

V říjnu 2014 Francie navrhla, že by ke zlepšení ekonomické situace přispěla finanční injekce do německé ekonomiky ve výši asi 50 miliard euro. Nicméně, německá vláda nedávno oznámila svůj první vyrovnaný rozpočet od roku 1969. Myšlenka na finanční injekci do německé ekonomiky je v této době politicky neatraktivní. Zejména když mnoho Němců vnímá, že zpomalení v eurozóně bylo způsobeno některými členy EU a jejich vysokou úrovní dluhu. Nakonec německá vláda přišla jen s částečným řešením ve formě investice do domácí infrastruktury ve výši 10 miliard euro po dobu tří let.

Stručně řečeno, německý přechod k obnovitelným zdrojům energie se neobešel bez významných obětí. Výsledný nárůst nákladů na energii podkopal německou konkurenceschopnost zvýšenými náklady pro odvětví, která nejsou osvobozena od daně z obnovitelných zdrojů energie. Značná část ekonomické zátěže dopadla na spotřebitele, jejichž mzdy by mohly být lépe využity na zvýšení domácí spotřeby, než na dotace podpory obnovitelných zdrojů, protože to by stimulovalo další růst ekonomiky. Německý fiskální stimul, po kterém mezitím volá celý svět, souvisí s odstraněním daní a zátěží pro ekonomiku. Tento úkol by byl mnohem jednodušší a snadno dosažitelný souběžně s vyrovnaným rozpočtem, pokud by Německo nespotřebovalo 348 miliard euro na neefektivní změny v energetice.

Berlín již přijal omezení výkupních cen u tarifního systému a od roku 2017 bude neúměrná podpora odstraněna. Bohužel některé z těchto zátěží budou pro německé daňové poplatníky, v důsledku dřívějších tarifů, pokračovat i v příštích letech.

Závěrem tedy můžeme konstatovat, že Německo by mělo posloužit jako varovný příklad pro další státy. Ústupky populismu a nedomyšlené zasahování do vnitřní ekonomiky může ovlivnit hospodářský rozvoj země a celého regionu na dlouhé období. Bohužel politika je většinou přednější a snaha zůstat u vlády důležitější.