Navázalo tak na ministerstvo školství, které ještě na konci loňského roku pro tyto účely uvolnilo 30 milionů korun. Systém rozdělení těchto prostředků je v případě ministerstva školství přes vybrané neziskové organizace a u ministerstva práce a sociálních věcí jsou žadateli přímo kraje. Sice nechápu, proč ministerstvo školství zvolilo cestu přes neziskové organizace, nicméně pokud to pomůže dobré věci a peníze poputují skutečně na obědy dětem v základních a mateřských školách, tak s tím nemám problém, i když jsem přesvědčena, že cesta přímo přes kraje je lepší.

Naprosto souhlasím s tím, že je pro děti velmi důležitá strava. Nejde totiž „jen“ o jídlo, ale též o socializaci žáků, protože mnozí se už nemusí koukat na své spolužáky, jejichž rodiče mohli zaplatit dětem ve školní jídelně oběd. V loňském roce využilo hrazených obědů pro své děti několik tisíc rodičů a předpokládá se, že tento počet v letošním roce ještě vzroste. Děti tak nemusely do hodin odpoledního vyučování chodit hladové, což s sebou nese podle odborníků např. i horší koncentrovanost. Mnohým se také díky jistotě teplého jídla zlepšila docházka.

Samozřejmě jsem všemi deseti pro to, aby děti nehladověly, ale překvapuje mne, že v době, kdy se vláda chlubí vynikajícími hospodářskými výsledky, nízkou nezaměstnaností a rostoucí minimální a průměrnou mzdou, je v naší společnosti tolik rodičů, kteří jsou nuceni potupně žádat o příspěvky pro své děti. Jedno staré okřídlené přísloví říká – dej člověku rybu, nasytíš ho na jeden den, nauč jej ryby chytat, nasytíš ho na celý život. V tomto případě se jasně ukazuje, za jak nízké mzdy někteří občané pracují, neboť o příspěvky na obědy pro své děti mohou požádat ti, kteří pobírají dávky v hmotné nouzi, tedy ti, kteří pracují, ale výše jejich mzdy nedosahuje ani takové výše, aby mohla pokrýt základní lidské potřeby.
   
Je normální, aby ve vyspělém státě pracující občané museli využívat „žebračenky“ pro své děti?