Většina našich novinářů se přímo pase na smutné žďárské kauze. S trochou nadsázky lze říci, že ji popisují skoro jako by šlo o libovolný případ z černé kroniky. Osoba ženského pohlaví přijela do školy na Vysočině, kde napadla studentku, její spolužák ji bránil a svou statečnost odnesl životem. Rozložení viny a trestu je nabíledni. Do šejkru se tedy přidá několik uplakaných spolužaček, obrázky svíček na zemi u školních vrat a otřesená výpověď nějakého učitele. A následuje rutinní mediální masáž: až do omrzení opakované detaily zločinu, násobené zprávami o tom, jak se škola – a možná nejen tato – chystá opevňovat, rozvěšovat kamerové systémy, neboť se žáci začali bát.
A do toho, což snad novináři považují za svou povinnost – neustálé volání po hlavách těch, kdo to takzvaně způsobili – lékařů a soudců… Vždyť přece tito nezodpovědní činitelé vypustili vražedkyni mezi normální lidi, a měli by tedy nést za její čin odpovědnost.
Jenomže všechno je jako obvykle mnohem složitější. Ta vražedkyně, jakkoli je její čin hrůzný, je také sama oběť. Je to těžce a nevyléčitelně nemocná bytost. Není jí jiné pomoci, než sedace a občasná izolace. Posuzovat její čin standardní metodikou viny a trestu je pomýlené. Stejně jako srovnávat její čin s vraždami spáchanými v nedávné minulosti např. na amerických středních školách. Tam byli pachateli sociálně neadaptovaní, možná trochu vyšinutí, ale v zásadě zdraví lidé. Toto je něco jiného. Nicméně pro českého novináře je to prostě vražda ve škole. Nezamyslí se nad souvislostmi.
K tomu připočtěme vyjádření politických elit – vláda příkladně prohlásí, že selhal systém. To je hezké, ale absurdní a alibistické tvrzení, které jen zviditelňuje daného mluvčího. Ani lékaři ani soudci se v daném případě nemohli chovat jinak, dělali vše, co měli, udrželi naopak systém ve stavu neselhání. Jediný, kdo to takto přesně vyjádřil v médiích, byl bývalá ministr zdravotnictví Ivan David.
Žďárská kauza opět obnažila limity naší žurnalistiky – její senzacechtivost, povrchnost a nechuť vidět realitu jinak než černobíle. Bohužel, toto hodnocení se dá velice často užít i v případech ještě fatálnějších, třeba při hodnocení ukrajinské krize.