Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Zbyněk Frolík účastníky poprosil, aby politiku nechali doma a povšimli si, že podnikatelská sféra by euro chtěla. Čerstvá zpráva o prudkém růstu českého HDP v prvním čtvrtletí zároveň naznačuje, že se nemáme příliš vzrušovat – ani mocenské tahanice, ani umělé oslabování koruny nedokážou naši ekonomiku úplně zabít.

Po bulvárním úvodu ekonomická suchařina. Miloš Zeman se vrátil ke své ekonomické kvalifikaci a na sněmu Hospodářské komory poslal vlídný vzkaz České národní bance a sdělil jí, že je „poněkud komické“ cílovat domácí inflaci, když ekonomiku teď nejvíc ovlivňují zahraniční ceny, zejména energetických surovin.

Předznamenal tím svůj postoj k českým strážcům měny před nedělní schůzkou s premiérem, guvernérem ČNB a ministrem financí o přijetí eura.

Zeman současně uveřejnil článek na toto téma v Právu, ale ten mu guvernér Singer obratem ruky rozcupoval. Na stránkách ČNB http://www.cnb.cz/cs/o_cnb/blog_cnb/singer.html#28_kvetna_2015">Singer nejdrsněji odmítl Zemanovo tvrzení, že euro přitahuje investice na Slovensko. Je to prý naopak, přímých zahraničních investic přitékalo do ČR vždycky víc a „po zavedení eura se tyto nůžky pro slovenskou ekonomiku dále nepříznivým způsobem rozevřely“. Požaduje proto „alespoň elementární úctu k faktům“, pokud má být debata opravdu racionální.

K faktům? Co jsou fakta? Statistiky? Statistikou se dá dokázat všechno. Čerstvé statistiky vykazují růst HDP v prvním čtvrtletí meziročně ne o 3,9 procenta, jak zněl předběžný výsledek, ale o 4,2 procenta. Jsme tygři! Ale možná jen papíroví. Když zkrátíme horizont a porovnáme výkon začátku roku s koncem toho předchozího, HDP vzrostl o 3,1 procenta, ale hrubá přidaná hodnota (s klíčovým vlivem na výběr daně) jen o 1,6 procenta.

Polovina meziročního přírůstku produkce šla do zásob. A rostoucí zásoby možná stlačují ceny. Vývozní ceny podle ČSÚ v posledních měsících klesají ve srovnání s předchozím rokem, a když ze směnných relací (podíl cen vývozu a dovozu) odečteme ropu a minerální paliva, zhoršují se docela prudce už od poloviny minulého roku.

Viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Zbyněk Frolík, jeden z mála českých podnikatelů, který má reálnou zkušenost s globalizací prostřednictvím podniku, který sám založil z nuly, je přesvědčen, že nejen podnikatelé z jeho svazu, ale i z Hospodářské komory, která častěji mluví za menší subjekty, euro chtějí. Mělo by se přijmout do pěti let, „protože to dává stabilitu a jistotu všem“.

Jiný velkopodnikatel, ministr financí Andrej Babiš euro nechce, protože se bojí doprovodných efektů, které nesouvisí ani tak s měnou samotnou, jako s členstvím v eurozóně a jejími garancemi krachujícímu Řecku. Premiér Bohuslav Sobotka euro trochu chce, ale bojí se veřejného mínění. A to euro nechce, když vidí, jak se premiér bojí.

Takže s fakty to bude těžké. Obecně analýza, která se soustřeďuje na tvrdá data, sleduje „fundament“, zatímco nálady a obavy zachycuje „sentiment“. Kdo se bojí, ten neotevře dveře do černého lesa a přisedne s bobkem raději už v síni. Nebát se a nekrást, říkával tatíček Masaryk, aby zdůraznil, že je třeba fundamentu i sentimentu.

Sentiment lze masírovat médii. Když budeme lidi do zblbnutí strašit řeckými dluhy, jak se u nás stalo národním zvykem, budou se bát taky. Dříve se báli všeho, teď se bojí jen eura, ale obecný hospodářský sentiment je poměrně dobrý, roste spotřeba domácností, taťkové prosadili odkládanou obnovu auta. Vláda se nebála přidat na platech a důchodech. Náladu zvedly i rozumné řeči tom, že je třeba dobře vybrat daně, nikoliv urvat to, co chybí, matkám a invalidům.

Faktem tedy je, že lidé se eura bojí, ale i to, že podnikatelé je chtějí. Faktem je, že Řecko možná zkrachuje a bude se po něm muset uklidit, ale faktem je i to, že devalvace koruny už připravila lidi o peníze, kdykoliv sáhli po něčem ze zahraničí. Faktem je, že vstup do eurozóny připraví ČNB o její nezávislost, ale stejným faktem je i to, že potřebu nezávislosti si vymyslela sama. Byla nezávislá dokonce dříve než Bank of England. Ta získala pravomoce pro základní nástroj měnové politiky, stanovování základní úrokové míry, teprve roku 1997. Předtím úroky stanovoval ministr financí. Nyní může sama těchto pravomocí využít při cílení inflace – ale jen pro takový inflační cíl, který stanovila vláda.

Leckde je psáno, že nezávislá centrální banka je lepší, ale nic tomu nenasvědčuje, pokud nás zajímá také vývoj hospodářství. Kde jinde než například v Číně, ale i v řadě dalších zemí, které využívají státního vlivu na měnový a bankovní systém. Koho to zajímá, ať si počte o veřejných bankách (public banking) od Ellen Brownové.

Dá se to zkazit v tom i onom modelu. Naše pojetí nezávislosti centrální banky vede nejen k měnovému voluntarismu, ale zejména k nejtužší centralizaci bankovních služeb, zatímco periferie finančně strádá. Kampeličky jsou prakticky zakázány. Lokální ekonomická smyčka je téměř nemožná. O jejích výhodách píše třeba Amy Cortese, další zajímavá dáma.

Tíživý vliv centralizace osvětluje pozoruhodná poznámka Martina Kupky z investičního výzkumu ČSOB na okraj o postavení regionu hlavního města Praha v EU z hlediska HDP na obyvatele.

V paritě kupní síly Praha šplhá nad 170 procent unijního průměru. Hoďme za hlavu, co je to parita, zase jenom statistika, ale porovnejme Prahu s průměrem republiky. Dojdeme k indexu 2,1. Praha je na tom tedy dvakrát líp než průměr (a kdybychom Prahu odečetli od průměru a s ní i Střední Čechy s Autoškodou Mladá Boleslav, jsme na trojnásobku). Kupka připomíná, že Bratislava vyčnívá ještě víc, má index 2,5, zatímco v Nizozemsku nebo Švédsku činí podíl dokonce i toho nejbohatšího a nejchudšího regionu pouhých 1,4. Nerovnost rovná se zaostalost. Česká centralizace venkov jasně vysává.

Akademické úvahy českých centrálních bankéřů zasypou libovolného zájemce o téma grafy a statistikami, které dokážou to, či ono. Není divu, ekonom bývá v nadsázce definován jako odborník, který umí přesvědčivě vysvětlit, proč nevyšly jeho předchozí předpovědi.

Také Zbyněk Frolík nabízí předpověď, když říká, že euro je zdrojem stability a jistoty pro všechny. Věřím mu v tom smyslu, že euro nás lépe chrání před náhodnými nápady akademiků, kteří jsou základním nastavením proti euru.

Euro je samozřejmě praktickým nástrojem mezinárodního obchodu, ale popravdě, tím, čím je nejmíň, jsou právě peníze. Tím, čím je nejvíc, je start federalizace Evropské unie. Na zadrhávajících finančních tocích – jako třeba s Řeckem – názorně dokládá, že ekonomický potenciál EU nemůže spočívat ve vysávání těch slabších. Skryté dluhy, které tak vznikají, nakonec stejně vybuchnou a vydělané superzisky se rozpustí v sanování krachujících bank.

Peníze se musí rozdělovat včas a s rozmyslem, na základě funkčního společného rozpočtu financovaného přímými rozpočtovými zdroji EU. Spojené státy americké mají federální rozpočet na úrovni 20 procent HDP, z toho 4 procenta jsou na zbrojení, stačí jedno. Přerostlé je vězeňství, stejně tak policie a tajné služby. EU by bohatě vystačila s 10 procenty HDP. Potřebujeme tedy desetkrát tolik, co dnes.

Euro? Čeuro, zatím stále mlhavá představa, která víc vypovídá o nás než o věci samé. Nedělní debata o čeuru proto nemá smysl bez úvah o tom, kam EU směřuje a zda tam chceme. Já třeba ano, ale mě se nikdo neptá.