Ten nejvíce zdůrazňovaný čas útoku byl dnešek (16. 2. ve 3:00). K útoku pochopitelně nedošlo. Rusům šlo zřejmě v této krizi velkých slov a velkých vyjádření o něco jiného. Některé jejich obavy se dají jistě pochopit. Země jako je Rusko,  nechce mít několik set kilometrů od svých metropolí, jakými jsou Moskva a Petrohrad,  základny NATO. Ty by mohly změnit zásadním způsobem rovnováhu sil v Evropě.

Je ale také otázkou, k čemu to vlastně potřebujeme my, Češi. A tedy, k čemu to potřebují všichni Evropané ze zemí EU, NATO i ze zemí neutrálních. Má odpověď by byla velmi skeptická. Nejsem příznivcem rozšiřování NATO směrem na Východ, na Kavkaz, do střední Asie a možná až k čínským hranicím. K čemu by to vlastně bylo dobré?

V hysterické atmosféře, která nastala v posledních týdnech zejména v českých médiích, a již méně v médiích ve velkých evropských zemích, je jen otázkou času, kdy přijde na přetřes také zřízení základny cizích vojsk na našem území. Myslím ale, že reakce českého obyvatelstva bude stejně odmítavá, jako v letech, kdy se jednalo o vzniku americké vojenské základny v Brdech. Ale dříve nebo později se takové pokusy objeví.

Jsem rád, že tehdy (v letech 2007-2009) se mně, z pozice předsedy nejsilnější opoziční strany a s podporou široké veřejnosti, podařilo zabránit výstavbě této základny 60 km od Prahy. To, co by následovalo, by byla nepřiměřená ruská reakce, spočívající v namíření střel středního doletu z Kaliningradské oblasti na naše území a tedy na Prahu. To by samozřejmě vedlo ke zvyšování napětí ve střední Evropě. A perspektivně k dalším zvyšování zbrojních výdajů, což by nepřiměřeně zatěžovalo český státní rozpočet. Každá mezinárodní krize, podobná té současné kolem Ukrajiny, vede ve svých důsledcích k odůvodnění zvyšujících se vojenských výdajů, a tedy k větším ziskům zbrojařských koncernů.

Stačí jen nahlédnout do čísel Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (Stockholm International Peace Research Institut), který každý rok zveřejňuje údaje, jež jsou vydávány jednotlivými zeměmi na vojenské účely.

V polovině minulého roku tento institut vydal přehled deseti zemí s nejvyššími vojenskými výdaji na světě.

• Na prvním místě jsou Spojené státy, které v roce 2020 vydaly na vojenské účely 778 mld. dolarů.

• Na druhém místě podle tohoto institutu je Čína, s údajně 252 miliardami dolarů vojenských výdajů.

• Po ní, na třetím místě následuje Indie s necelými 73 mld. dolarů na vojenské výdaje.

• Až po ní na čtvrtém místě se v žebříčku institutu objevuje Rusko s 61,7 mld. dolarů vojenských výdajů.

• V těsném závěsu za Ruskem je Spojené království s 59,2 mld. dolarů.

• Necelých 53 mld. dolarů vojenských výdajů měly podle institutu v roce 2020 Německo a Francie.

• Ale před nimi v žebříčku institutu, tedy na šesté pozici je s vojenskými výdaji Saúdská Arábie (57,5 mld. dolarů).

Až po Německu a Francii přichází třetí nejvýznamnější ekonomika světa – Japonsko – s 49, 1 mld. dolarů vojenských výdajů. Je to tedy méně, nežli mnohem slabší ekonomiky světa, ale mnohem více, než kolik dávalo Japonsko na zbrojení a armádu před dvaceti či třiceti lety. A peníze, které dlouhá desetiletí v Japonsku nešly do vojenských výdajů, šly do jiných oblastí rozvoje japonské ekonomiky a společnosti.

Za Japonskem s výdaji 45,7 mld. dolarů je na desáté pozici Jižní Korea.

Co z tohoto žebříčku, který zpracoval Stockholmský institut vyvodit? Podle mého názoru vojenské výdaje Číny mohou být poněkud přeceněné, ale i kdyby odhad Stockholmského institutu byl správný, Čína vydává na vojenské účely zhruba jednu třetinu vojenských výdajů Spojených států. Rusko, které bylo líčeno ve zvolna končící krizi kolem Ukrajiny, jako možný agresor s nekonečným válečným potenciálem, má vojenské výdaje na výši, kterou mu umožňuje síla ruské ekonomiky. A ta není nekonečná. A Putinovo Rusko nechce přepínat své síly tak, jak to činil ve své době Brežněvův Sovětský svaz. Ten bezbřehým zbrojením sám sebe vehnal do ekonomické slepé uličky. A to natolik, že se sovětský systém v této zemi zhroutil.

Prostě Západ, západní mocnosti uvedené v tomto žebříčku, plus další země patřící do NATO, mají mnohonásobně vyšší vojenské výdaje nežli Rusko. Dá se tedy říci, že ruské výdaje jsou ve vztahu k těm aliančním v podstatě drobnými.  Rusko nicméně má vysoce kvalitní armádu, možná nejkvalitnější ze všech armád, která  také má z omezených konfliktů, kterých se účastní (např. Sýrie),  bojové zkušenosti a podle zbrojních zakázek, které Rusko dostává od jiných zemí, jsou ruské zbraně považovány za velmi efektivní.

Nicméně obrovskou materiální, ekonomickou, ale také třeba převahu v lidské síle zemí Západu, by Rusko v případném vojenském konfliktu  nikdy nemohlo vyrovnat. A pokud vládci Ruska nejsou blázni, a z toho nepodezírám Putina ani v nejmenším, do žádného rozsáhlejšího vojenského konfliktu se nepustí.

Ostatně i Rusko se muselo nutně poučit z konfliktů, které Spojené státy a Západ zatěžovaly v Iráku a v Afghánistánu. Proto se Putinovo Rusko nebude pouštět ani do dlouhodobých konfliktů, které by hrozily jeho vyčerpáním tak, jak se to „podařilo" Brežněvovu Sovětskému svazu po roce 1979 v Afghánistánu. V této zemi byli Sověti více než deset let a Rusové jistě netouží po opakování této smutné epizody svých válečných dějin někde jinde. Z Afghánistánu se přitom Rusové stáhli spořádaně a režim, který vytvořili v této zemi, se nerozsypal po útocích mudžáhidů během několika dní, jako se to „povedlo" v minulém roce při poněkud kvapném ústupu zemí Západu, včetně české armády, z Afghánistánu.