Tento týden se bude v Evropském parlamentu projednávat rezoluce k situaci na Ukrajině. Její význam je spíše symbolický. O tom, zda bude konflikt eskalovat, anebo se podaří vyhnout nejhoršímu, se nerozhoduje ve Štrasburku.
Nevím, jak je to v jiných frakcích, ale v té, jíž jsem členem, převládá názor, že v době křehkého příměří je stupňování sankcí proti Rusku tím nejhorším, co by Evropská unie mohla udělat.
Rusko tím pouze získá dojem, že sankce vůči němu nejsou prostředkem, ale vlastním cílem. Jestliže budou přitvrzovány bez ohledu na to, zda se právě jedná, anebo bojuje, pak to jenom posílí pozice tamějších jestřábů, neboť monopol na válkychtivé jestřáby žádná ze stran konfliktu nemá.
Vezměme tedy s úlevou na vědomí, že válka mezi Evropou a Ruskem se prozatím odehrává pouze ve snovém světě člověka, jenž po dlouhá léta reprezentoval ČR na poli diplomatickém.
Tato dobrá zpráva je ovšem vyvážena pochybnostmi o vnitřní integritě politika, jemuž chyběl jen krůček k tomu, aby se stal českým prezidentem, a tedy vrchním velitelem naší armády.
Jestliže je někdo přesvědčen, že nám Rusko vyhlásilo válku, pak je jistě vrcholně nemravné, abychom protivnou válčící stranu podporovali tím, že ve velkém odebíráme její plyn a další suroviny. Jak si vůbec mohou stoupenci těch nejtvrdších sankcí s klidným svědomím ohřívat své studenoválečnické kosti v teple dodávaném úhlavním nepřítelem? Nehledejme v tom žádnou logiku. Někteří politici si prostě zvykli vypouštět na veřejnost naprosto cokoliv a ještě se přitom tvářit jako symboly zodpovědnosti. Jestliže koncentrace takových lidí překročí na obou stranách kritickou mez, přestane být válka jen jejich snovou vizí. Nevíme, co přijde pak. Jisté je jen to, že oni do boje nepůjdou
Jan Keller
(čssd,pravo)