Polsko úspěšně zablokovalo záměr EU dosáhnout roku 2050 klimatické neutrality. Chtěli jsme to udělat taky, ale možná to nebylo potřeba. Výsledkem je, že k uvedenému cíli se zavazuje jen „skupina členských zemí“. Pozoroval jsem Andreje Babiše, když se k uvedenému záměru vyjadřoval a prohlašoval, že si nenecháme zničit průmysl. Ostatní pytlíci, včetně Němců, si ho tedy zničit nechají. Ledaže by to bylo jinak. Možná potřebujeme ještě chvilku, abychom pochopili, co se děje. Možná jsme jen momentálně zaostalí, ale pak to můžeme dohonit.

Naznačuje to i výrok ministra životního prostředí Richarda Brabce, když den předtím mluvil se stávkujícími středoškoláky a vysokoškoláky za klima. Řekl, že doba uhelná určitě končí, otázkou je jen jak rychle. To „rychle“ se samozřejmě skládá ze schopností a odhodlání. A o tom odhodlání na zmíněném setkání lépe vypovídali stávkující:

"Jedním z hlavních úkolů našich stávek je upoutat pozornost na to, že tady klimatická krize je a že by se s ní něco mělo dělat. Protože před několika lety jste v médiích skoro vůbec neslyšeli cokoli o klimatických změnách , a teď se začátkem studentských demonstrací je to skoro všude, kam se podíváte," představila cíle svého hnutí Anna Mezgerová z Fridays for Future.

Potěšilo mne, že zmíněnou debatu moderoval David Klimeš, hlavní analytik týdeníku Ekonom. Jsem rád, že moje bývalá redakce reaguje na naléhavost ekonomického pohledu na klima. Není to a nebude to zadarmo, ať už do toho jdeme aktivně, nebo pasivně. To se ovšem už chvíli ví: „Čistý, zelený rozvoj je jedinou cestou k budoucímu globálnímu ekonomickému růstu, zatímco pokračování v růstu s vysokou účastí znečištění uhlíkem je cesta, která vede jenom k vlastnímu zničení.“

Nejde o názor nějakého zeleného blázna, ale váženého britského ekonoma profesora Nicolase Sterna z London School of Economics, předsedy státní společenskovědní Britské akademie. Prohlásil to deset let poté, co tuto úvahu podepřel ekonomickými výpočty na zadání britského ministerstva financí do známé Sternovy zprávy z roku 2006. Základní zjištění této zprávy pak zní, že pokud se pustíme do rozhodné a včasné akce proti hrozbě klimatických změn, výnosy významně převýší její náklady. Pro ty, kdo mají raději kratší věty: Vydělá se na tom.

Británie byla tedy jednou z prvních zemí, kdo začal o problému uvažovat v suchých ekonomických souvislostech. Nakonec přiměla světové společenství, aby své představy o klimatické budoucnosti podpořilo i Sternovým optimistickým výhledem. Slova o růstu samozřejmě vyžadují samostatnou interpretaci. Dnes už chápeme, že stejně jako atmosféra není bezedná popelnice, taky pozemské zdroje, které pro hospodářský růst potřebujeme, mají své limity. Avšak to první nás ohrožuje víc, a když to prošvihneme, nemusíme stihnout přijít i na to druhé.

O tom, jak to spěchá, vypovídá zpráva skupiny kanadských výzkumníků, kteří se nechali vysadit v arktických oblastech s permafrostem a zjistili, že jde o krajinu posetou jezírky „jak po bombardování“. Země, která byla tisíce let zamrzlá, taje a děje se to o 70 let dříve, než se předpokládalo. Z permafrostu se uvolňuje metan, skleníkový plyn o dva řády účinnější než oxid uhlíku. Je tam pozitivní zpětná vazba, která vše znovu urychluje. Tady doslova šlapeme na plynový pedál motoru klimatických změn.

Těžko se divit mladým lidem, že protestují, protože budoucnost jim sice nikdo ukrást nemůže, ale obyvatelnou Zemi, na které by se to mělo odehrávat, to ano. Nakonec i politici si všimli, že v letošních eurovolbách nejvíc posílili Zelení. A jistě si dokážou spočítat, že k příštím volbám přijdou i dnešní stávkující středoškoláci.

Bylo by však příliš jednoduché, kdybychom politikům vyčítali zlou vůli. Ta se dá napravit, přijdou jiní. Jenže tak to není. Celá naše společnost byla udržována v momentální zaostalosti. Ideoví vůdcové na ni pomrkávali, že pravidla tu jsou k tomu, aby svazovala ty druhé. Stačí pak vsítit rukou jako Maradona, a jste mistry světa.

Tohle svědectví přinesla Naomi Kleinová v americkém týdeníku Nation v listopadu 2011, tedy pět let po Sternově zprávě. Jednalo se o washingtonské soustředění popíračů klimatických změn organizované Heartland Institute, kde měl roli politruka i náš „klimatolog“ Václav Klaus:

„Příznivci Heartlandu s oblibou varují před hrůzami komunismu, aby zastrašili Američany před akcí ve prospěch klimatu (český prezident Václav Klaus, který patří k favoritům těchto konferencí, říká, že úvahy o zabránění globálnímu oteplování se podobají „snaze komunistických centrálních plánovačů kontrolovat celou společnost“), přestože i státní socialismus sovětské éry přispíval ke klimatické katastrofě. Spotřebovával zdroje se stejným nadšením jako kapitalismus a s nemenší bezohledností zamořoval prostředí.“

Na Naomi Kleinovou lze navázat úvahou, proč polská a česká vláda teď v Bruselu bojovaly proti závazkům v neprospěch uhelné energetiky a bránily nástupu nějakých rozptýlených alternativních tintítek. Vycházejí přece z tezí opakovaně schválených všemi stranickými sjezdy od počátku 50. let minulého století, že těžký průmysl má přednost před lehkým. Sjezdy jaké strany, to už si čtenář dohledá sám.

Ale ani v klimaticky osvícené Británii to není jasné vítězství ducha nad hmotou. Britští učitelé si stěžují, že jim chybí příprava na to, aby mohli dětem nabídnout hlubší poznání klimatické krize. Sami by potřebovali nějaké kurzy, zjistil průzkum YouGov před dalším kolem pátečních stávek znepokojeného žactva a studenstva. Více než dvě třetiny dotázaných učitelů souhlasí s názorem, že klimatickým změnám je třeba ve školách věnovat větší pozornost a více výuky.

Něco podobného je u nás potřeba určitě taky, mělo by to přicházet ze všech stran, od škol a kroužků a spolků až třeba po Českou televizi. Zrovna v redakci Nedej se!, jejíž současný formát jsem pomáhal připravovat, se o tom vedou živé debaty, jak dětem a studentům doplnit to, co neslyšeli ve škole.

V detailech je Sternova zpráva jistě překonaná. Například zavádění trhu s emisemi uhlíku narazilo na lstivý odpor energetické lobby, takže se vydalo příliš mnoho povolenek a trh se na dlouhá léta zhroutil. Vedle toho byla snaha řešit domácí statistiky jednoduchým trikem, kterým se špinavé obory a odpady vyvážely daleko od domova do rozvojových zemí.

Tahle hra na schovávanou však nemůže dlouho vydržet. Pokud jde o samotnou cenu evropských emisních povolenek, během dvou posledních let podstatně vzrostla. Nejníž byla na mezi lety 2012-2016, kdy se blížila 4 dolarům za tunu. O dva roky později již byla šestkrát dražší a cenu kolem 24 dolarů za tunu drží i dnes. Má se za to, že efektivní bude nad 30 dolary. To se říkalo i v době, kdy byla pod pěti dolary, takže dnes už je to mnohem realističtější představa.

Dříve se také hodně argumentovalo tím, že dokud emise nesnižují největší znečišťovatelé jako USA a Čína, nemá cenu do toho našeho drobečku moc investovat. Je to ale argumentace dost na hlavu, protože i velké země budou svůj podíl skládat z menších příspěvků jednotlivých oborů, podniků či měst. Vedle toho mluvíme o technologiích budoucnosti, takže kdo bude vpředu, ten vydělá, jak radil už Stern. A kdo bude vzadu, může si zemi oplotit a vybírat vstupné do skanzenu století páry. Případně rozvíjet další metody okrádání cizinců, protože jiný zdroj obživy mu nezbude.

Ani odvolávky na Čínu už nezabírají. Od jisté doby je Čína největším světovým investorem do obnovitelných zdrojů energie. Podíl uhlí na energetickém mixu loni klesal, byť vzhledem k celkovému růstu čínské ekonomiky stále jde o číslo relativní. Takže ve skutečnosti spotřeba uhlí v Číně o jedno procento stoupla. Avšak současný podíl uhlí, tvořící 59 procent energetické spotřeby, je o 1,4 procenta nižší než před rokem. HDP roste rychleji než spotřeba fosilních paliv. Množství skleníkových plynů na jednotku HDP loni kleslo o 4 procenta.

Čína a další asijské země už taky přestaly přijímat lodě se zahraničními odpady. I když jsou pokusy sypat to na hromady v Africe nebo nepozorovaně do moře, svět stojí před jasným odhodláním prosadit systematické řešení. Všichni už také vědí, že klima ohrožuje hlavně rozvojové země. Když jim nepomůžeme, zoufalí lidé se zvednou a přijdou si pro pomoc sami. Proto musíme jít příkladem a musíme platit, tomu se nelze vyhnout.

Češi a Poláci v tomhle představují něco, co bych nazval zastydlou klimatickou pubertou. Jsme prostě momentálně zaostalí. Jsme příkladem zemí, jejichž politika se zmítá v bezmocné bezradnosti, protože v souboji silných zájmů vláda vždycky ustupuje. Rozvíjíme sice úvahy o tom, jak budeme roku 2030 patřit mezi technologicky nejvyspělejší země světa, ale couváme. Optimistická interpretace zní, že si k tomu rekordnímu skoku pouze prodlužujeme rozběh.

Úplně od věci to není. Musí být hůř, a ještě hůř, abychom se probudili k akci a vytáhli zlaté české ručičky z kapes. Vlastních, samozřejmě. Musíme počkat, až odbyt aut začne klesat ne o deset nebo patnáct procent, jako teď, ale o třicet nebo padesát. Až na jaře nepřijdou dešťové přívaly a sucho zničí oseté kultury. A když ty deště přijdou v létě, dorazí to povodní, kroupami a uragány. Počkáme, až to přezbrojení ekonomiky bude drahé a zbydou na nás jen poslední drobky za velké prachy. Dokázali jsme si průmysl zničit v 90. letech, proč bychom to nedokázali i dnes?