Když se o několik let později vraceli bez medailí, protože mezitím vyrostli mladší, silnější, rychlejší a lepší soupeři, nikdo už je nevítal, národ hovořil o zklamání a politikové hledali příčiny neúspěchu.

A když za dalších pár let odešli do sportovního důchodu, sešli z očí, sešli z mysli a byli zapomenuti. Někteří z nich pokračovali dále ve sportu jako trenéři či manažeři, většina z nich ale musela hledat zaměstnání, mnohdy bez kvalifikace a potřebného vzdělání a tedy za velmi nízkou mzdu. A zejména hrdinové let 40. až 80. minulého století postupně odcházeli do důchodu s penzí hluboko pod průměrem, často na hranici životního minima. Navíc bez potřebné lékařské či lázeňské péče, která by pomohla odlehčit jejich bolavým tělům, opotřebovaným léty nadlidské dřiny.

Už to bude téměř 10 let, když jsem v roce 2005, v době, kdy jsem byl jak členem Českého olympijského výboru, tak předsedou rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny, společně s tehdejším místopředsedou ČOV pro ekonomiku Jiřím Zedníčkem a tehdejším náměstkem ministra financí Eduardem Janotou začal připravovat sociální program ČOV, který by těm bývalým medailistům z olympijských her, kteří nedůstojně živořili, pomohl vylepšit jejich sociální status a zlepšit životní úroveň alespoň na průměrnou úroveň. Dokonce se podařilo i vyčlenit částku 6 mil. Kč na řešení nejpalčivějších případů.

Když jsem se po vykonstruované mediální diskreditaci rozhodl odejít z politiky a následně i z ČOV, myšlenka sociálního programu ČOV upadla v zapomenutí.

V roce 2007 sice skupina poslanců PSP v čele s Pavlem Plocem, který sice byl v té věci jakožto bývalý olympijský medailista, tak trochu ve střetu zájmů, předložila návrh zákona ozvláštním příspěvku zasloužilým reprezentantům, kteří získali medailové ocenění na OH. Zákon byl ovšem koncipován poněkud nešťastně a požadoval plošnou měsíční rentu 20 tis. Kč pro všechny olympijské medailisty bez rozdílu (tedy i pro naše tenisové či hokejové hvězdy s hvězdným příjmem a také medailisty, kteří po roce 1990 za své medaile získávali milionové odměny) bez ohledu na jejich současnou životní a sociální situaci, a byl celkem logicky zamítnut.

Poněkud nelogicky se zcela totožným návrhem zákona přišel v loňském roce dnešní náměstek ministra školství pro oblast sportu Petr Hulínský. Obávám se, že ani napodruhé nemá tento návrh zákona šanci na úspěch, je to totiž dle méhověcný, politický, ekonomický i společenský nesmysl.
Cesta ke stabilizaci životních podmínek našich živořících nejlepších a nejúspěšnějších sportovců je úplně jiná a měl by ji zajišťovat nikoli stát, ale právě ČOV. Péče o olympioniky je jedna ze zásadních funkcí ČOV a Klub českých olympioniků, který při ČOV funguje, je právě tou institucí, která by měla činnost takového programu zajišťovat.

Jsem přesvědčen, že je na čase oprášit téměř 10 let starou myšlenku a vypracovat sociální program, který by stanovil pravidla pro čerpání prostředků ze sociálního fondu, a to nikoli plošně a nikoli fixní částkou, ale individuálním příspěvkem každému medailistovi, který nežije na dostatečně důstojné životní úrovni. Mám za to, že by vedení ČOV mělo tuto myšlenku neprodleně uchopit a považovat ji za jednu z hlavních priorit své stávající činnosti.

K realizaci tohoto sociálního programu by mělČOVzřídit svůj sociální fond, do kterého by ročně přispíval sám, poměrnou částkou ze svého ročního rozpočtu, stát, ale i dobrovolní sponzoři, podnikatelé a třeba i sami finančně nadprůměrně situovaní sportovci formou solidárního příspěvku svým kolegům.

A zejména ti, kteří se rozhodli neplatit v České republice daně a odstěhovali se do daňových rájů. Pokud by se rozhodli malou část takto uspořených financí věnovat na dobročinné účely ve prospěch svých někdejších sportovních vzorů, asi by jim to nikdo nevyčítal.

Příspěvkyz fondu by měl ČOV každý rok nově kvantifikovat a na základě toho uplatňovat roční příspěvek na svou činnost, včetně zajištění dostatečného objemu prostředků pro zajištění a realizaci sociálního programu pro zasloužilé sportovní veterány.

Součástí sociálního programu ČOV by mělo být také přednostní a bezplatné či příspěvkově hrazené zajištění lékařské péče pro bývalé olympijské medailisty, nejlépe v nemocničním zařízení typu ÚVN apod.

Třetím bodem sociálního programu by mělo být rovněž zajištění každoroční pravidelné a bezplatné či příspěvkově hrazené lázeňské péče pro potřebné bývalé olympijské medailisty.     

Za zvážení by jistě stálo i zřízení nebo pronájem domu s pečovatelskou službou pro přestárlé bývalé olympioniky, kteří by takovou péči potřebovali a nebyli by schopni si ji sami zajistit.

Jsem přesvědčen, že takováto diferenciovaná sociální pomoc by zcela jistě splnila svou sociální a společenskou roli. Navíc individuálně stanovená výše příspěvků dle konkrétní sociální situace toho kterého olympijského medailisty by vytvořila účinný solidární sociální systém, jehož finanční náklady se budou pohybovat ve zlomcích zákonem nesmyslně navrhované plošné renty.

ČOV se v poslední době orientuje na řadu velmi diskutabilních a nesmyslně nákladných mediálních, marketingových a PR aktivit, na kterých vydělávají marketingové agentury, které jsou kolem nového vedení ČOV omotány jako kobra kolem své kořisti. Účelnost a smysluplnost těchto aktivit z hlediska českého olympismu jsou více než diskutabilní a jsou do značné míry marnotratné.

Přitom pouhý zlomek takto vynakládaných prostředků by v rámci sociálního programu určeného bývalým olympijským medailistům pomohl naplňovat v praxi základní myšlenky olympismu podstatně více než vzletná hesla a zářivé úsměvy předsedy ČOV Jiřího Kejvala na billboardech či jiných marketingových nosičích.

Stačí jen chtít …….