Stál jsem na Václaváku, pozoroval les našich vlajek, a přemýšlel o holubičí povaze národa. Vlnění těl mi posunulo na dosah jednoho Vidláka s velkým V. Možná ho také, při sledování tribuny přes naši vlajku s „okovaným“ cepem na žerdi napadlo, že Žižka by se hodil! Zvláštní je, že film o tomto našem slavném Janovi jde právě do našich kin. Právě včas. Doufám, že tam dojde. Ostatně i zmíněný Vidlák se umí velmi dobře ohánět perem, a možná i vidlemi, ale než jsem mu to stačil říct, vlnění ho posunulo z dosahu. Za vlajkou s cepem se však objevil někdo, jehož jméno zvedlo snad všechny ruce i vlajky ČECŮ, MORAVANŮ, SLEZANŮ a srdce nejen Božen, ale všech se zrychlila.
Žižkovo vojsko, muži, ženy i starší děti dokázali porazit každého protivníka. Věřili v Boha, v sebe, svého velitele a jeden druhému. Rozhodně nebyli dokonalí, a přesto nebyli nikdy poraženi. Možná proto, že se nepřátel nelekali a na množství nehleděli. Snad v nás po nich něco zbylo.
A jak tam řekl jeden žijící generál: Je lepší zemřít v boji, než hladem a zimou! Tedy pro muže. Copak nám asi přinese ten letošní podzim?
Karel Petřík