Věštby, jimiž připodobňují náš budoucí neodvratný pád k neblahému  osudu  Římské říše. Čeká opravdu EU analogický sjezd do hlubin chaosu, barbarství a válek, jako tomu bylo po zániku  Římské říše? Bolestnému konci římské politické moci,  jež datujeme dnes k roku 476 n.l. ? Je takový příměr skutečně tak reálný?

Dopadneme jako Římané? Shrňme si nejdříve alespoň několik historických skutečností, jež by bylo možné k tomuto přirovnání přiřadit a ve finále rozhodnou, zda je takové to přirovnání adekvátní.

V hrubých konturách historických faktů lze pojmenovat problematiku bez zdlouhavých výkladů takto:

Římská říše

Prvním velkým a zároveň na pravou míru upřesňujícím faktem byl rozměr  pádu Římské říše. Římská říše jako taková nezanikla celá, ale pouze jen její západní část, t.j  Západořímská říše, vzniklá po definitivním rozdělení ŘŘ roku 395 n.l. Její východní sestra -  Východořímská říše (pozdější Byzanc) zanikla o takřka 1000 let později pádem Cařihradu 1453 po dobytí Turky.

Pádu této starověké supervelmoci předcházely krizové jevy, nabývající časem stále více intenzivnějšího  charakteru a byly příčinami postupného rozvratu. Opakující se krizové jevy byly střídány také s obdobími prosperity a relativního klidu.

Politická krize – říši ničily zvláště od 4. st. n. l. časté spory o nástupnictví a z toho plynoucí boje o hegemonii uvnitř říše. Říše také vedla vyčerpávající války s okolím. Do politiky a armády se stále více postupem času dostávali lidé neřímského původu, až zcela jejich vliv převládl („barbarizace“ politického a společenského života).

Ekonomická krize - podobné jako dnes, výdaje dlouhodobě převyšovaly příjmy.Obzvláště masivní prostředky pohlcovaly výdaje na obranu říše.  Stále rostoucí dluhy státu a z toho plynoucí neustálé zvyšování daní. Ekonomika byla stále více svazována novými a novými nařízeními. Stále se snižující množství levných pracovníků – otroků,  z důsledku konce výbojných operací říše. Ve výsledku to komplikovalo, zdražovalo výrobu a obchod.

Kulturní a společenská krize – ztráta tradiční identity. Říše prodělala ve 3-4. století n.l. bolestný přerod  z tradičního polytheistického římského  kultu  pantheonu římských bohů, včetně zbožšťování zemřelých  panovníků, na nový dynamický monotheistický východní kult – křesťanství.

Neřízená migrace - vpády „barbarů“ –  migrace způsobené válkami, klimatickými změnami a touhou po bohatství Římanů.  Do přelomu letopočtu Teutoni a Kimbrové, ve 2. st. n.l. Markomani a Kvádové. 4. století Gótové. V  5. století všeobecný masivní posun národů v Evropě, umožněný výrazným oslabením říše. V tom má historik Vondruška pravdu jen částečně (Právo 9.1.2016) „o 200 let dříve by (barbaři) neměli šanci“. Říší však již ve 2 st. n.l. hluboce otřásl vpád a následná 14-let trvající  válka s Markomany a Kvády. Boje probíhaly i na našem území.  Krizi musel osobně v poli řešit císař Marcus Aurelius. Na počátku Stěhování národů roku 375 n.l. byli nově příchozí Gótové, vyhnaní surovými Huny ze svých království, ležících v oblastech dnešní Ukrajiny a jižního Ruska,  vítáni ve východní části Římské říše s otevřenou náručí. Připlouvajíc na lodích přes dolní Dunaj mírumilovně s prosbou k císaři Valentovi žádajíc ochranu, přístřeší a píci pro koně. Se slibem dodávání kontingentů do římské armády, kdykoliv to budou okolnosti vyžadovat. Starověký letopisec Ammianus Marcellinus to popisuje takto:

„Když se však již těm událostem začínala přiklánět víra a navíc ji posílil příchod vyslanců, žádající prosbami i zapřísaháním, aby byl lid vyhoštěný ze své země přijat na naši stranu řeky Istros, způsobila tato záležitost  spíše radost než strach“

„Protřelí pochlebníci vynášeli totiž vysoko císařovu štěstěnu, která z nejzazších      zemí přivádí tolik branců…..a aby do pokladny přibyla velká kupa toho  zlata, které se v provinciích každoročně platilo místo doplňování vojska nováčky.“

„V té naději byli vysláni různí činitelé, aby tento sveřepý lid přemístili. Vynakládalo se horlivé úsilí, aby se tam nenechal nikdo, kdo měl rozvrátit římský stát, a to ani ten, jimž lomcovala smrtelná nemoc.“

…“načež se ve dne v noci přeplavovali na lodích přes řeku rozvodněnou četnými dešti, mnozí se také pokoušeli plavat, mnoho se jich utopilo“.

„Tak se přiváděl římský svět zmatenou  horlivostí nedočkavců do zhouby“.

…“neblazí organizátoři přepravy barbarského lidu se často pokoušeli sebrat údaje o jejich počtu, ale s nepořízenou  od toho upustili, neboť jak uvádí básník – „kdo by jej poznati chtěl, ten chtěl by v libyjské poušti zjistit, jak mnoho se váním větru  přesýpá písku“.

„Když se v té době  otevřely závory našich hranic a barbarská cizina chrlila houfy, jako Etna řezavý popel a když krušné chvíle tísnivých poměrů vyžadovaly nějaké vojenské organizátory, veleznámé svými záslužnými činy, shledali se naráz…… lidé  ničemní“.

Ne všichni nově do říše příchozí „barbaři“ chtěli Římskou říši zničit. Dychtili pouze těžit z její vyspělosti, vysoké životní úrovně, bohatství. U mnohých národů se proces „romanizace“ povedl, u velké většiny však ne. Zvláště ke konci existence ŘŘ.
 
Za zmínku stojí také existence řízené migrace uvnitř Římské říše – přesuny pracovních sil a vojsk, zvláště neřímských příslušníků jednotek  „auxilií“.

Římská říše ve vrcholné fázi vývoje (co by hegemon Evropy)  měla  trvání cca 600 let (od konce punských válek do pádu Západořímské říše).

Evropa a EU

V této souvislosti  nelze dle mého soudu brát v dosavadním vývoji na zřetel jen  krátkou dějinnou skutečnost existence EU, ale je třeba do vývoje rovněž zahrnout celé evropské dějiny,  minimálně tedy  od konce 15. století, kdy bylo  dosaženo římské úrovně. S nástupem novověku, t.j s rozšířením renesance, tedy cca 500 let vývoje.

Politická krize – 1. a 2. světová válka. Krvavé konflikty s neskutečným množstvím obětí zvláště na evropských bojištích. Podstatou byl také boj o hegemonii nad Evropou. Výsledkem byl masivní úbytek obyvatelstva, pracovních sil.

Evropě dodnes chybí potomci a tudíž i  nositelé DNA nepřeživších obyvatel, Německo je toho zářným důkazem.

Ekonomická krize – celá Evropa se i přes období poválečného rozkvětu pomalu utápí v dluhové krizi, způsobenou dlouhodobými rozpočtovými deficity.

Byrokracie, sociální systémy a státní aparáty požadují stále větší a větší množství peněz. Daně obecně rostou, ustavičně jsou vymýšlena nová zdanění. Dnes, podobně jako tehdy, je ekonomika stále více svazována neustále novými a novými i nesmyslnými nařízeními. Nářky nad demografickým vývojem a z toho plynoucí neudržitelnost sociálních systémů, na něž si Evropané tak zvykli.

Kulturní a společenská krize – ztráta tradiční identity. Tradiční kult Evropy – křesťanství je od konce 18. století na  ústupu. Nastupují nové kulty a ideologie: liberalismus, nacionalismus,  komunismus, fašismus, neoliberalismus, enviromentalismus a mnoho dalších. Takřka nábožný charakter mají  kulty mládí, zdraví, sportu, gastronomie, pohodlí a luxusu. Na nebezpečně agresivním vzestupu v Evropě je další monoteistický východní kult – islám.

Neřízená migrace – za posledních 1100 let Evropa takovou náhlou masivní neevropskou migraci nepoznala. Naposledy  epizodicky se vpádem Maďarů do Uherské kotliny v 10. století. „Integrace“ Maďarů v Evropě trvala minimálně 50 let.  Dnešní migrace má shodný motiv jako tehdy – války, klimatické změny a touha po bohatství Evropanů. Válečná a poválečná imigrace byla migrací evropskou. Evropa je tímto konfrontována s novým fenoménem neřízené mimoevropské migrace. 

V mnoha ohledech se  krize současné Evropy podobá úpadkovému období (5.st. n.l.) existence Západořímské říše. Z politického a mocenského ohledu je Evropa na sestupu, světová dominance je již ta tam. Ekonomicky Evropa hraje stále menší a menší roli. A co by ekonomický pupek světa, je rovněž již minulostí. Přesto je dnes stále Evropa velmi bohatá, podobně jako ŘŘ na konci své existence.

Soudím, že lze původ dnešní migrační krize hledat ještě v následcích 1. SV a zvláště pak  2. SV. Světové války ukončily období evropské expanze a započaly období evropské defenzívy, která trvá dodnes a stále se prohlubuje.

Domnívám se, že tato migrační krize sama o sobě EU nerozloží, ale může být spouštěčem dosud dřímajících problémů a nerovnováh.  K rozvratu je třeba souběh vícero krizových momentů, jako např. válka v Evropě – třeba s Ruskem, těžká hospodářská krize nebo abnormální přírodní pohromy nejenom v Evropě.

Dosavadní přetrvávající antagonismy jednotlivých států  však mohou způsobit rozdělení EU – nejčastější způsob zániku velkých státních celků v historii.

Nemůžeme bohužel vyloučit, že by se mohla opravdu analogicky opakovat historie. Pokud  se EU  hroutí, a evropská civilizace, tak jak ji známe, zaniká, nalézáme se teprve na počátku tohoto procesu. Evropu a  EU v dnešní době skutečně postihují patologické změny analogické krizovým jevům pozdního dominátu. Je tedy na nás, vzhledem k tomu, že známe historii zániku tak vyspělé římské civilizace, jak z těmito znalostmi naložíme. Osud máme ve svých rukou.

Evropská civilizace ve vrcholné fázi vývoje (co by hegemon)   trvá již cca 500 let (od renesance do dneška).

Má tedy Evropa alespoň 100 let času, než se zhroutí?