Kdybych byl v té době v metropoli také, rovněž bych se přidal. Našich nejmenších je třeba se zastat, když je nikdo neslyší a slyšet nechce.

Od roku 1957 bylo jen v Československu / České republice zavražděno 3.250.259 dětí. Chladnokrevně, průmyslově, jako na běžícím pásu. Je to 40 krát více, než kolik bylo podle Wikipedie zavražděno českých Židů. Je to téměř polovina čísla, které je obecně považováno za počet celkových obětí židovského holocaustu. Podle revizionistických historiků je to dokonce naopak více.

A to se bavíme jen o českých zemích. Na celém světě se každý rok pro vraždu svého dítěte rozhodne 53 milionů žen.

Ale kolikrát toto číslo slyšíme ve sdělovacích prostředcích? Kolikrát slyšíme, že každý rok je brutálně zlikvidováno 20 až 30 tisíc českých dětí? Kolikrát slyšíme, že čtvrtina počatých českých dětí skončí rozdrcených v kbelíku?

O tomto holokaustu se ale skoro nikde nedozvíte a nedočtete. Cože? Jaké vraždy? Vždyť je to přece jen přerušení těhotenství... Nebo raději "interrupce", aby ani to "přerušení" v nás nic negativního neevokovalo.

Přerušení... Jako kdyby to zmařené těhotenství, ten zmařený život, šlo zase jen tak obnovit...

Měli bychom nazývat věci pravými jmény. Je to zavraždění dítěte v nejzranitelnější fázi jeho života. Vražda ve jménu pokroku, vražda ve jménu materialismu a pohodlí, vražda dítěte spáchaná jeho rodiči. Může být něco zvrácenějšího a démoničtějšího?

Dětská tělíčka sice neproletí komínem jako v tehdejších táborech smrti, skončí někde na skládce biologického materiálu nebo je společnost PepsiCo použije k vylepšení chuti své sladké limonády. Ale v čem se tento celopal, tato zápalná oběť, tato genocida liší od tehdejší (krom toho, že tato pokračuje rok co rok bez ustání)? V ničem. Tehdy i nyní to jsou lidské oběti obětované silám zla, které v duchovním světě uvolňují velkou moc a působí, že toto zlo pak roste a sílí. Někdo z takových obětí musí mít velkou radost...

Stát pak tuto institucionalizovanou a průmyslově zmechanizovanou vraždu obhajuje a postupnými novelami i rozšiřuje její možnosti (do roku 1993 ji dokonce hradil z peněz zdravotního systému - stát vám vraždu vašeho vlastního dítěte vpodstatě zaplatil). Stát ji propaguje a doporučuje.

Vraždit bezbranné děti mu zřejmě nepřipadá nijak nehumánní. Raději se zajímá o blaho zvířat, o velikost klecí pro slepice, bojuje za práva domácích mazlíčků. Lidský život ale nechrání.

Strká nám před oči nepěkné fotografie zničených plic kuřáků ve snaze odvyknout nás kouření, ale pokrytecky si zavírá oči před reklamními kampaněmi pro-life organizací, které na toto vraždění neviňátek upozorňují drastickými fotografiemi rozdrcených dětských tělíček. Pro-life aktivisty za tyto fotografie strká do vazební cely, protože nepěknými obrázky prý pohoršují kolemjdoucí...

Stát si naříká nad tím, že se rodí málo dětí, že se mu hroutí penzijní systém, že není na důchody a že není, kdo by uživil naši stárnoucí populaci - a přitom každý rok posvětí masakr 20 až 30 tisíc nevinných, kteří vůbec nedostali šanci se narodit. Abychom si pak udrželi alespoň stávají počet obyvatel republiky, jsme vděční za každého přivandrovalce z východu či jihu, který nám grafy upadající natality pomůže vylepšit.

Je dobře, že se tabu, které kolem potratů v Česku panuje, snaží organizace jako je Hnutí pro život prolomit. Je dobře, že takové organizace pořádají i veřejné pochody, protože tak pomáhají na problém upozornit. A je dobře, že D.O.S.T. si vzal ochranu lidského života od početí do přirozeného smrti a obranu tradiční rodiny za jedno ze svých nosných témat, protože žádné jiné není důležitější.

Jsem přesvědčen, že budoucí konzervativní strana, která je v české politice tak potřebná, by měla toto téma zahrnout do svého volebního programu, jakkoli je nepopulární a jakkoli se na něm dá získat voličská podpora jen omezeně. Měla by jasně deklarovat záměr postavit potraty v České republice mimo zákon a pohlížet na ně jako na to, čím skutečně jsou - vraždami.

Do té doby jsou všechny snahy o reformu důchodového systému či úvahy o tom, jak podpořit porodnost, zbytečné. Dokud budeme každý rok drtit kleštěmi a vyhazovat do odpadu to nejdůležitější a nejdražší, co můžeme mít - naše děti, nebude nám pomoci.

Drtíme tak kleštěmi a vyhazujeme do odpadu naši vlastní budoucnost. Sami sebe. Svůj vlastní národ.

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš