O úpadku nové aristokracie byly už jeho dřívější svazky. Ten poslední ji griluje na téma, ohrožující i naše holé přežití.

Elity našeho století, píše autor, mrzačí hlavně dvě vady. Orientace na dojem – a mentalita davu. Je to tísnivá samovazba ducha. Tím, co kastruje především, je schopnost strategického myšlení. Nahrazuje je pravidly hollywoodského žánru. Tím snáz lze – bez jakýchkoli znalostí a bez jakékoli odpovědnosti – přicházet i s naprosto šílenými nápady. A rozjíždět jimi davové vlny, kterým se nikdo neodváží postavit na odpor. Právě tak se rodí bláznivá opatření typu Zeleného údělu. Odtud však vzcházejí i války (čímž se nezpochybňuje, že někteří na tom dokážou dobře vydělat a snaží se takové směřování přiživit, jak jen mohou).

Čistě na mediálním dojmu záleží, i když umírají statisíce vašich lidí. Naplno se tím řídil už masakr v Afghánistánu. Americké okupační síly trpěly debakl za debaklem. Ale dařilo se vyvolávat dojem, že mají zemi pod kontrolou – až do posledních hodin, kdy přišlo zhroucení. Samotná podstata kultury vládnoucí třídy tahala za delší konec i pak: šéf generálního štábu Mark Milley se omluvil jen za nevhodnou fotku na sociální síti.      

Českou manekýnou oné „kultury“ je ministryně Černochová. Když dala najevo, že vůbec nelituje vraždy Darji Duginové a podporuje podobné činy, stovky uživatelů sociální sítě twitter psaly posty jako „Děvka zdechla“ nebo „Putinova kurva! Dobře, že je po ní! Nebo „Škoda, že neumírala déle a že ji to víc nebolelo“. Nepřekvapilo by to, glosuje ten hnojník Hampl, z věznice, kde převažují lidé s nedokončeným základním vzděláním. Slovo si ovšem brali vysokoškoláci, z nichž hodně má na vizitce „manager“ a většina z nich se cítí být morální elitou.

Nejde jen o psychiatrické diagnózy, z nichž mrazí. Prapříčiny jsou ekonomické povahy. Hampl to uvádí titulkem, mířícím na solar - Co Západu ještě zbývá? Chybí-li určitým státům životně důležité suroviny, stojí v odpovědi, mají v zásadě tři možnosti. Buď území se surovinovými nalezišti obsadit vojensky – ať už cestou otevřené války nebo „ekonomické spolupráce“ a „volného trhu“ podpořených operacemi tajných služeb a vojenskou silou. Mohou však také vyrábět něco, co se dá za suroviny vyměnit. Anebo mít vědu pokročilou tak, že dokáže vymyslet, jak se bez některých surovin obejít. Teď ale místo lokomotiv vytváříme finanční produkty nepodložené jakoukoli skutečnou hodnotou – a fungovat přestává i pokročilá věda. A tak bylo jen otázkou času, kdy si vlastníci surovin uvědomí, že jim nemáme co dát.

Západu už zbyla jen obrovská vojenská moc. I s tou ovšem ztratil schopnost uplatňovat efektivní strategii. A tak jsou pryč i doby, kdy bylo možné na vítězné válce vydělat. Dnes vydělává jen pár konzultantů, zbrojovek a případně akcionářů energetických firem. Afghánistán budou američtí daňoví poplatníci splácet desítky let. Zatímco válka s Ruskem znamená pro většinu Západu ekonomickou pohromu. A to zcela bez ohledu na výsledek. Dílu zkázy nasazuje korunu jiné novum: Západ dlouhodobě usiloval o vyvolání války, a přitom se na ni nepřipravoval. O to víc nás to bude stát.

Petr klade i jiné otázky na tělo: Proč nefunguje liberální hegemonie či Proč Američané ničí vlastní spojence. I proč se to u mocenských koryt scvrklo na hledání těch nejhorších. Táže se však i na to, jak to celé dopadne. Nabízí chmurnou odpověď. Pokud vyhraje Západ, píše, Krym a Doněcko budou vyčištěny od rusky mluvícího obyvatelstva. Pak dojde k instalaci jaderných raket na rusko-ukrajinské hranici – a barevné revoluci v Rusku, nastolení prozápadní vlády a privatizaci všech přírodních zdrojů americkými korporacemi. A možná i k rozdělení Ruska na mnoho států, z nichž každý by byl ve vazalském vztahu k USA. Pak by se Západ pustil do zápasu s Čínou.

Pro Rusko bude vítězstvím jakýkoli konec války, který mu poskytne jednoznačné záruky, že území Ukrajiny nebude použito jako nástupiště k útoku NATO. To by však pro celý svět znamenalo jednoznačnou zprávu, že vojenská moc Západu není neomezená. Pak lze očekávat i angažovanost Ruska nebo Číny všude tam, kde by chtěl Západ zaútočit nebo organizovat převrat. Své monopolní postavení by ovšem zároveň ztratil západní bankovní systém a totéž platí o dolaru jako rezervní měně. Za takové konstelace by se většina světa postupně přestávala o Západ zajímat – a obchodovala by stále víc vzájemně mezi sebou. Zatímco stále izolovanější Západ se stále obtížnějším přístupem k surovinám by se nadále propadal do bídy a zaostalosti. A už za pár desítek let by mohl být nanejvýš dodavatelem blonďatých prostitutek. Nic jiného unikátního by nabídnout nedokázal.

Vábivou nadějí však nevoní ani vítězství Západu. Jeho celkový civilizační úpadek by totiž, argumentuje Hampl, jen poněkud zpomalilo. Pokračující snižování životní úrovně - ani likvidaci občanských svobod, masivní migraci z Afriky a islámských zemí či úpadek školství a vzdělanosti - by však už zastavit nedokázalo. Ať už to dopadne jakkoli, zrají i šance na změnu k lepšímu. Půdu jim kypří degenerace samotných elit. Ty totiž mají už jedinou schopnost – řídit, manipulovat a motivovat nižší vrstvy byrokratických aparátů. Co když se tyto vrstvy postaví proti nim? To může urychlit - předvídá enfant terrible české sociologie -  i právě nepromyšlené vyvolání konfliktu s Ruskem. Přerůst v poslední kapku do poháru zanikajícího režimu. Hampl tím nemíní jen vládu Petr Fialy a Joe Bidena, ale celý politicko-ekonomický systém – místo totálního vítězství liberalismu, jaké předvídal Fukuyama, jeho zánik.

Šance na změnu režimu bývají vkládány, píše Petr, do rostoucí lidové nespokojenosti. On sám ten optimismus nesdílí. Varuje před druhem vzpour, jakou provedli přísloveční chlumečtí sedláci. Čirému výbuchu vášní hrozí skutečně porážka i dnes. Šanci na změnu režimu má jen tah na branku, opřený o propracovanou strategii. Střípky do její mozaiky cizelují i Petrovy knihy o nové aristokracii. O děsivých důsledcích úpadku, jímž prochází. Její režim škodí už skoro všem. Tím širší je zázemí, které lze získat pro jeho změnu. Tím víc je pomáhají pospojovat texty jako ten, který jsme křtili před pár dny.

Josef Skála