Chápal bych, že Sobotka se Zaorálkem nechtějí mít problémy s našimi velkými spojenci počínaje USA, Francií a konče Německem. Ale mít zahraniční politiku státu konstruovanou pouze jako ozvěnu zahraniční politiky velkých států Západu a snažit se o balancování mezi nimi, nejčastěji za cenu vlastní neviditelnosti, je trapné.
Premiér ani ministr zahraničních věcí nemají odvahu pojmenovat syrskou politiku Západu pravými jmény. Ministr Zaorálek musí vědět, protože se mnou v roce 2008 Sýrii navštívil, co by znamenal pád režimu B. Asada. Došlo by k vytvoření obrovské tsunami uprchlíků, jejichž největší část skončí v Evropě. Ministr Zaorálek musí také vědět, stejně jako premiér Sobotka, že ochrana vnějších hranic samozřejmě může na určitý čas části uprchlíkům Evropu znepřístupnit, ale Evropa má rozsáhlé hranice pobřežní a přes státy jako jsou Itálie, Španělsko, Chorvatsko, Řecko či Francie se mohou statisíce uprchlíků vrhat na Evropu. Jedinou rozumnou cestou je tedy snažit se stabilizovat země jako je Sýrie, tak aby z ní neodcházely miliony lidí.
Taková myšlenka se ani náhodou neobjevila ve vystoupení ani jednoho ze dvou představitelů, kteří jsou ve vládě zejména zodpovědní za zahraniční politiku.
Pokud jde o řeckou politiku vlády, ta naštěstí nevychází z trapných slov slovenského premiéra Fica o protektorátu evropských států nad Řeckem, ale opět se neodvažuje jediné vlastní myšlenky. Nechává bez povšimnutí děsivé nápady o výprodeji řeckého národního majetku včetně například ostrovů či regionálních letišť do rukou západoevropských investorů.
Stačilo by, kdyby česká vláda přišla např. s nápadem z 50 miliard takto očekávaného výnosu z prodeje následně 20 miliard euro investovat do nových progresivních podniků v oblasti průmyslu a služeb v Řecku, a to jak řeckých, tak zahraničních podnikatelů. Opět žádný nápad, žádná invence v řecké politice české vlády. A tak bych mohl pokračovat.
Pokud jde o ukrajinskou politiku a Rusko, Zaorálek se Sobotkou se ani nástinem neodlišují od hlavního proudu EU, který bezduše kopíruje americkou zahraniční politiku, jež vyostřuje napětí s Ruskem. A to na rozdíl třeba od takových osobností jako je bývalý německý zahraničí Genscher, který se v tomto týdnu trefně vyjádřil, že přece při pádu železné opony šlo o to zlikvidovat hranice v Evropě, a ne o to posunout železnou oponu o pár set kilometrů na východ na ukrajinské hranice.
Premiér a ministr zahraniční ukázali, že jejich uvažování, pokud jde o hlavní zásady zahraniční politiky, je jakoby Česká republika byla jakýmsi satelitem v rukou mocných států Západu.