Ano, v krátké dekádě unipolárního světa po pádu komunismu to vypadalo, že euroatlantický politický a společenský model je vítězem dějin a že je naší povinnosti a privilegiem jej globálně rozšiřovat. Dnes víme, že tomu tak není. Svět není ani unipolární (ale ani bipolární jako za studené války), ale multipolární. Na scénu se tudíž v plné síle vrátil koncept národních zájmů, rovnováhy sil, dělení sfér vlivu. Trump není původcem těchto politických změn – je jejich výsledkem. Přesto si to mnozí, kdož zamrzli v době, kdy Clinton hrál Havlovi v Redutě na saxofon, nechtějí připustit. Dále si namlouvají, že to náš, euroatlantický (či dnes už spíše jen eurocentrický) svět je etalonem pro ostatní. Z tohoto sentimentu se odvíjí naše zahraniční politika, která trpí velikášstvím, sebestředností, neefektivním syndromem planého moralizování. Mávajíc odkazem Václava Havla, domnívá se, že je historicky předurčena kázat po světě principy, hodnoty a morálku a být jejich arbitrem.

Jako příklad si vezměme válku na Ukrajině: pro nás fatální konflikt Dobra se Zlem, v němž jsme získali tu čest stát na straně Dobra. Ovšem leckde mimo Evropu, třeba v Asii, „jen“ teritoriální spor dvou postsovětských národů. Pohoršujeme se nad tím, ale neumíme je přesvědčit, protože nerozumíme tomu, že pro Globální Jih už není Evropa pupkem světa.

Stejně tak s Trumpem a jeho novou Amerikou: když zařadí Evropu i s Ukrajinou v žebříčku svých zahraničně-politických priorit až za „blízké zahraničí“(Grónsko, Kanada, Panama) a za Indo-Pacifik (kvůli Číně), máme to za zradu transatlantického partnerství. Ve skutečnosti ale jde jen o zdejší neschopnost pochopit, že rámec transatlantických vztahů, který platil od roku 1989, už neplatí a je třeba se připravit na nový.

Příklad z jiného soudku, našeho zlozvyku mistrovat naše středoevropské sousedy (kteří toho už mají plné zuby, takže se ČR časem může s tímto přístupem ocitnout v pozici regionálního kůlu v plotě). Mnozí čeští politici permanentně dští oheň a síru třeba na Orbána, aniž by se sami dokázali inspirovat alespoň tím, jak šikovně si zrovna on vybudoval komunikační kanály k nové Trumpově administrativě. Výsledek? Nejen četné Orbánovy návštěvy v Mar-a-Lago, ale i to, že šéfem maďarského institutu pro mezinárodní vztahy je dnes americký konzervativec Gladden Pappin, Orbánovi blízký Danube Institute navázal oficiální partnerství s legendárním think-tankem Heritage Foundation, republikáni pořádají v Budapešti opakovaně svou CPAC (Conservative Political Action Conference). A u nás? Slyšíme přezíravé poznámky z Hradu i z Černína, transatlantický Aspen Institute Central Europe, sídlící v Praze, doveze na svou výroční konferenci jako hlavního řečníka dceru M. Albrightové (dnes osobu zcela bez vlivu a bez kontaktů) a kdysi preferované, dnes Trumpem odstavené republikánské „neokony“ nikdo neuměl nahradit aktuálnějšími kontakty. Orbán má zkrátka do vzájemných vztahů s USA slušně nainvestováno, my se svým věčně vztyčeným moralizujícím prstíkem nikoliv.

A to ještě nechávám protentokrát stranou pokrytectví mnohých z těchto moralistů, kteří se sice ve světě dovolávají svobody, demokracie a lidských práv, ale na domácí půdě nemají žádné zábrany při snahách o kontrolu, regulaci a omezení prostoru a témat pro svobodnou diskusi, pod vlajkou boje proti „dezinformacím“.

Shrnuto, podtrženo: naši zahraniční politiku je zapotřebí konečně zbavit mylného pocitu, že jde jen o jakési praktické cvičení v aplikované morálce. Je zapotřebí mnohokrát skloňovaný a stejně tak zprofanovaný termín „hodnoty“ nahradit poněkud drsnějším, totiž „zájmy“. A protože symboly mají svůj význam, je napříště třeba z vládních dokumentů o zahraniční politice vynechat adjektivum „havlovská“. Píše se rok 2025, od éry V. Havla, B. Clintona a M. Albrightové jsme vzdáleni čtvrt století, a už je to irelevantní. Trumpovo znovuzvolení prezidentem USA k tomu poskytuje dost dobrou záminku.