V opačném případě by mohla Evropská komise pozastavit platby České republice z evropských dotací.

Paní ministryně uvádí, že dolní komora musí tedy celý legislativní procesu urychlit natolik, aby k přerušení evropských finančních toků nedošlo. Při skromnosti "sobě vlastní" již ale nehovoří o tom, že na zpoždění má významný podíl i její ministerstvo. Zákon měl být vypracováván ve spolupráci s Úřadem na ochranu hospodářské soutěže, ale efektivní kooperace prakticky neexistovala. Z dostupných informací vyplývá, že na své připomínky měl tento "úřad", jako spolupředkladatel v dubnu letošního roku, pouhých pět dní. Reakce ministerstva na vznesené podněty byla ve smyslu samotného koncipování normy zcela kontraproduktivní, ve smyslu, že "trvá na tom, že zvolená koncepce je logická a v porovnání se stávající právní úpravou je návrh zákona celkově přehlednější". A tímto lakonickým konstatováním komunikace mezi předkladateli tohoto klíčového předpisu skončila.

Úřad však například stále trvá na dosavadní formulaci vyjadřující zákaz dělení předmětu veřejné zakázky a povinnosti sčítání veřejných zakázek zadávaných veřejným zadavatelem v jednom roce, přičemž  ministerstvem zvolenou koncepci považuje stále za nesprávnou.

Problémů s novelou jak ale bohužel mnohem více. Jedná se mj. o potíže s aplikací evropských směrnic do českého práva, kterému je mnoho "bruselských pojmů" doposud neznámých. Ministerstvo bohužel některé "termíny" jen překopírovalo a nikterak je dále nevysvětlilo. Z odborných debat  vyplynulo, že ani kompetentní ministerští úředníci vlastně neví, co se pod některými pojmy skrývá a jejich další interpretaci ponechává často na samotných zadavatelích. A pro tyto to může být do budoucna velice ošidné, neboť až se ministerstvo konečně rozkouká a začne uvedené nedostatky, které tedy spoluzavinilo, odstraňovat, mohou již jiné orgány začít přistupovat k rozličným sankcím.

Pracovní skupina při Legislativní radě vlády zase upozornila na rozpor spočívající v tom, že když zadavatel zapomene odeslat žádost na Ministerstvo financí, uzavřená smlouva je sice potom neplatná, ale přitom se stejně k samotnému obsahu stanoviska ministerstva nikterak nepřihlíží a není vlastně ani  v procesu zadávání zakázky a uzavírání smlouvy jinak nutné.

Názorové třenice vznikaly v souvislosti s navrhovanou předlohou zákona i mezi jednotlivými ministerstvy, a to  například mezi "vnitrem" a "průmyslem". Lze takto například zmínit duel, kdy "vnitro" žádalo, aby důvod pro použití jednacího řízení bez uveřejnění byl omezen pouze na nákup dodávek na komoditních burzách, které jsou provozovány jen organizátorem s povolením činnosti od České národní banky, s čímž "průmysl" nesouhlasil. Ministerstvo spravedlnosti se zase obsahově neztotožnilo s paragrafem, který zavádí výjimky pro všechny právní služby v celém podlimitním rozsahu, a to až do limitu tři čtrvtě milionu Euro.

Nespokojenost s vládním návrhem projevila, mezi mnohými jinými, i Hospodářská komora, která tvrdí, že zákon "zcela popírá zásady efektivity nakládání s veřejnými zdroji, průhlednosti a rovného přístupu" a její představitelé zároveň dodávají, že "co největší počet zakázek by měl být zadáván standardním způsobem, přičemž se tento zákon vydal přesně opačnou cestou".

Já osobně však největší problém této novely spatřuji v požadavku umožňujícím zvýšení procenta tzv. víceprací ze 30 na 50. Každému musí být jasné, že právě zde, by mohlo dojít k zbytečnému nárůstu prokorupčního potenciálu a to z rozličných, sofistikovaně omlouvaných důvodů a zadavatelé, a tím i všichni daňoví poplatníci, by mohli být tak na svých právech, s posvěcením tohoto zákona, úmyslně a zcela "brutálně" kráceni. V minulosti, a to často i nedávné, lze dohledat mnoho takovýchto příkladů. Někteří pravicoví kmotři "vyrostli" právě z veřejných zakázek a účelově navyšovaného objemu tzv. víceprací!