Ten před časem získal mediální sympatie tím, že si nahrával rozhovory se svým nadřízeným ministrem Drobilem, díky čemuž byl zbaven funkce. To samo odstartovalo jeho mediální blahořečení, na jehož konci bylo vítězné tažení do Senátu. Michálek byl podle našich médií vzorem poctivého jednání, morálky a nezkorumpovanosti.

Minulý týden přinesly sdělovací prostředky informaci, že tento bezmála svatý muž si z veřejných prostředků nechal proplatit své školné na vysoké škole ve výši cca 380 tisíc korun. Michálek to podle svého vyjádření nepovažuje za nic divného, natož špatného. Možná, že by to někdo mohl nazvat sofistikovanou vykutáleností, i když možná v mezích gumového zákona. Ať už to vyzní tak či onak, svatozář z hlavy pana senátora pomalu začíná opadávat. Nemělo by to však překvapit toho, kdo je vybaven pamětí obsáhlejší, než jsou včerejší noviny.

Když zapátráme v Michálkově minulosti, najdeme už velmi dávnou epizodu, která stojí za připomenutí.  V roce 1996 byl subalterním úředníkem Fondu národního majetku, tehdy minoritního akcionáře Investiční a poštovní banky. Téže IPB, kterou o čtyři roky později přesunula do privátních rukou ČSOB s pomocí mnohamiliardového dárečku na uvítanou tehdejší Zemanova vláda, přesněji její ministři financí a vnitra, Mertlík a Gross. Média se plnila spekulacemi o propojení IPB na Klausovu Občanskou demokratickou stranu. Likvidace úspěšné IPB byla vydávána za akt záchrany banky a znemožnění nebezpečného propojení politiky a byznysu. Byl to však už o ony čtyři roky dříve právě Libor Michálek, který začal médiím, například Právu či Hospodářským novinám poskytovat burcující rozhovory na to téma, čímž de facto odstartoval politický útok na banku i na ODS.  Jak popsal v roce 2010 v časopise Reflex Michálkův šéf z Fondu, Tomáš Polák, Michálek „pro šíření svých osobních politických názorů a provolání využil i interní komunikační sít pražské burzy“, což bylo samozřejmě naprosto nepřijatelné. Protože se to stále opakovalo, dostal Michálek z Fondu výpověď pro ztrátu důvěry. Jinými slovy by se dalo říci, že si tento pán tehdy udělal z eráru prostředek soukromé seberealizace.

A to už jsme zpátky v současnosti. Příběh s proplacením studií je vlastně ze stejného těsta. Pan „čistý“ se domnívá, že, jak sám řekl, jeho činnost pro veřejný sektor přinesla mnohem větší výnosy, než je částka zaplacená za jeho studia z veřejných prostředků. I kdyby to nakrásně byla pravda, sám fakt to ani nerelativizuje, ani neomlouvá.  Michálek použil 380 tisíc z veřejných zdrojů pro své osobní účely. I kdyby to nekolidovalo se zákonem, s morálkou zcela jistě.

Petr Žantovský