Jenže, válka začala spíše v Mnichově 29. září 1938, kde souhlas Francie a Velké Británie s okupací československého pohraničí Německem byl signálem, že má Hitler nad evropskými mocnostmi politicky převahu. Před útokem na Polsko v 1. září 1939 to dal Hitler jasně najevo: Okupace zbytku Čech a Moravy a přepadení Polska bylo pokračováním mnichovské politiky.

Britští politici jen neradi vyhlásili Německu válku, odhodlali se k tomu až za tři dny - 3. září. V krizových dnech od 1.září Churchill na veřejnosti ani nepípnul. Až 3. září v Dolní sněmovně Chamberlainovy ústupky vůči Hitlerovi (Mnichov a spol.) označil Churchill za snahu zachovat mír a „nejvyšší mravní hodnotu“. (Clive Ponting, Churchill, 1997, s. 374)

Po 1. světové válce mír znamenal válku

Henri Kissinger (v Knize Umění diplomacie, 1996) na toto téma připomíná: „Aniž by si to západní demokracie uvědomovaly, pokoušely osud spoléháním se na nesmiřitelný ideologický konflikt mezi Stalinem a Hitlerem …  vyloučení Sovětského svazu z mnichovské konference a poněkud problematickým zahájením vojenských rozhovorů se Stalinem teprve ve chvíli, kdy již bylo příliš pozdě, než aby mu zabránily v uzavření paktu s Hitlerem.

S pomocí SSSR (Stalina) mohly být Hitlerovy snahy zablokovány. To se nestalo.

Cenným dokladem dobového pohledu na Evropu představuje kniha Johna Gunthera „Evropa – jaká je“. Sledoval vývoj situace v Evropě ve 30. letech 20. století. Čtrnácté rozšířené a doplněné vydání vyšlo v roce 1938 (Fr. Borový, Praha). Popisovalo situaci v Evropě před špinavou mnichovskou dohodou evropských mocností o Československu a tzv. Sudetech.

Gunther byl tehdy již přes 11 let evropským dopisovatelem chicagského Daily News. Jeho pohled na Polsko se shovívavostí nevyznačoval: „Vzkříšení přineslo Polsku jakýsi komplex ukřižování. To bylo pramenem mnoha jeho nesnází. Vstalo z mrtvých, a tak se dívalo na své vzkříšení jako na něco posvátného. Začalo vést život proselyty. Trpělo klamnou představu, že není jen nástupnickým státem, nýbrž velmocí.“ (str. 503)

Pilsudského cejch

Mezi poražené v 1. světové válce patřila i vnitřně rozložená carská říše. Poláci toho využili a koncem roku 1918 začali s obsazováním oblastí, na kterých měli jenom menšinu – kde byly běloruské nebo ukrajinské vesnice a městečka. Na okupační polské orgány – resp. na polské vojenské četnictvo, se snášela spousta běloruských a ukrajinských stížností.

V polských politických hlavách se proháněla idea obnovení hranic Polska z roku 1772. To ovšem byla spíše fantazie, protože v řadě regionů se Poláci nacházeli v menšině a jejich podíl činil od 35 do 5 % místního obyvatelstva. Osudový moment nastal, když se k moci v Polsku dostal Józef Klemens Piłsudski. Nevytvořil žádnou stranu, ale měl mnoho stoupenců a byl přesvědčen, že ideje jsou pro hloupé a zbytečné, a že on vychází z reálií. Carský (ruský) režim nenáviděl kvůli jeho represím. Obdivoval Napoleona, parlamentní demokracii považoval za zbytečnou žvanírnu, bojoval proti ní a nesnášel opozici. Propagoval vytvoření silné armády, která by posunula hranice polského vlivu co nejdále na východ.

Polští míroví agresoři

Poláci neměli Rusy v lásce, ale vedle toho neměli ani přílišnou důvěru vůči židovskému obyvatelstvu. Na území původního Polska žilo zhruba 5 milionů Židů. Byli vnímáni jako kulturně cizí až nepřátelský jev. Z druhé strany, pokud jde o vztah polských Židů k Polákům, chudší židovské obyvatelstvo pohlíželo na Polsko spíše pozitivně, zatímco rakouští a němečtí Židé vnímali Polsko opačně.

V Litvě ani na Ukrajině nemohli Poláci počítat s velkou podporou. Polsko-ukrajinské nacionalistické napětí začalo v Haliči nabírat sílu již od poloviny 19. století.

V listopadu 1918 se ukrajinské oddíly marně snažily natrvalo vyhnat ze Lvova polské vojáky a úředníky. Tvrdé boje pokračovaly i v roce 1919. Polští vojáci umírali i ve střetu s Litevci a na západní hranici s Běloruskem.

Hranice Polska formovala útočná politika polských kulometů proti nacionalistům z okolních států i proti rudým oddílům. Když v roce 1918 zavládl v Evropě nakonec mír, o Polsku to neplatilo. Poláci dál dobývali území, o kterých si polští politici mysleli, že je jejich.

„Zatímco spojenci stále ještě uvažovali, jak vlastně mají vést hranice, Piłsudského Polsko se nezřízeně zmocnilo litevského území u Vilna…“ (John Gunther, str. 505) „Piłsudsky byl původcem násilného odtržení Vilna od Litvy.“ (John Gunther, str. 500).

Koncem roku 1919 se snažili Poláci získat od západních spojenců zbraně a munici pro válku s bolševiky. Piłsudského cílem bylo vytvoření unitárního státu Polska, Litvy a Běloruska, případně i s pravobřežní, ne-li raději celou Ukrajinou. Rvačky s bolševiky ukončily až mírové rozhovory v roce 1921. V důsledku bojů zůstala na území Polska řada běloruských a ukrajinských vesnic a měst, jejichž obyvatelé přitom polonizaci nepřijali.
 

„Válka sehrála velkou roli v nejnovějších dějinách polského národa a silně ovlivnila jak utváření vnitřních poměrů v Polsku, tak vztahy Polska s jeho sousedy, zvláště s Litevci, Rusy a Ukrajinci…Zápas o hranice vyvolal obviňování Polska z imperialismu a snah o dobytí cizích území, vytvořil kolem Polska nepříznivou atmosféru a v širokých politických kruzích na západě vyvolal protipolské nálady. Válka hluboce ovlivnila politické vztahy s nejbližšími sousedy…Válečný stav s Litvou trval formálně do roku 1938.“ (Antoni Czubinski, Rusko-polská válka v letech 1918–1921, str. 401–402, Bonus A, 1996) A zbytek historie známe.

Československo a polský militarismus

Piłsudského vize velkého Polska zanechala stopy i v dějinách naší země. Došlo až na řinčení zbraní. Polsko územní nároky vůči Československu, týkající se kromě oblasti Těšínska i části Slovenska okolo Oravy a Spiše, agresivně prosazovalo především v letech 1918–1920 a v letech 1935–1938. V období mezi dvěma válkami bylo Polsko pro Československo až nepříjemným sousedem.

Podobné rozčarování zavládlo ve Varšavě také v roce 1925 po uzavření tzv. rýnského garančního paktu coby součásti locarnských dohod mezi Francií, Německem, Itálií a Belgií garantujících nedotknutelnost francouzsko-německých a belgicko-německých hranic. Východní hranice tehdejšího Německa, tedy s Polskem s ČSR, tímto ale zaručeny nebyly, protože arbitrážní dohoda mezi Německem, Polskem a ČSR nakonec do rýnského garančního paktu začleněna nebyla.

Piłsudsky se domníval, že především měly být garantovány východní hranice Německa s Polskem. V roce 1925  Polsko předmět hlavního evropského zájmu nepředstavovalo.

V lednu 1934 došlo k uzavření polsko-německé smlouvy, zvané též jako Pakt Piłsudski-Hitler, která byla jednoznačně revizionisticky namířena proti Sovětskému svazu a jeho západní hranici, i když se formálně hovořilo o paktu o vzájemném neútočení.

Sovětský generální štáb zavětřil, že se rodí německo-polská aliance. Následně, 13. září 1934, Poláci vypověděli smlouvu o ochraně národnostních menšin, což bylo jasným porušením deklarace Společnosti národů a Versailleské mírové smlouvy. Postiženi tím byli Ukrajinci, Češi (těšínští i volyňští), Litevci, Rumuni, Němci, Židé. A polský ministr zahraničí Beck ještě dodal: „Polská vláda se nyní prohlašuje za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu, a připomíná svou snahu (přání) mít společnou hranici s Maďarskem“.

Proti obsazení Rakouska Hitlerovci v březnu 1938 byla reakce tzv. demokratických států v Evropě prakticky bezvýznamná. Polsko se tvářilo, že ho problém nezajímá. Od dubna 1938 si Polsko začalo veřejně dělat nároky na československé území, o kterém 1920 rozhodla tzv. velvyslanecká konference. Začalo Prahu obviňovat, že je kremelskou filiálkou, a to z důvodu, že ČSR podepsala v roce 1935 smlouvu se SSSR. Polští demagogové jaksi zapomněli na to, že ji Beneš podepsal na naléhání Francie.
 
Někteří čeští historici, např. děkan Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Zdeněk Radvanovský, uvádějí, že Polsko v průběhu roku 1938 spolu s Maďarskem využily našeho oslabení, aby získaly části československého území, na něž si činily nároky hned po vzniku samostatné ČSR. Generál Krejčí proto 30. září 1938 řekl, že Československo je schopno německé síly zadržet, ale boje s Německem, Polskem a Maďarskem by nedávaly naději na úspěch.

Polsko se připojilo k Hitlerovu požadavku na plebiscit v tzv. Sudetech (21. září 1938), protože Polsko požadovalo plebiscit v Těšínsku, kde se nacházela silná polská menšina. Francie sice byla proti takovému vystoupení Polska proti ČSR, ale tvrdě kritizovat Poláky nechtěla. Potřebovala Poláky jako spojence. 30. září 1938 následovalo ultimátum Benešově vládě na vydání Těšínska a polská armáda Těšínsko 2. října 1938 vojensky obsadila. Radvanovský v rozhovoru s autorem dodal, že za válečné oběti si mohou díky svým politikům Poláci sami. Dali Hitlerovi šanci a on ji využil zcela bezezbytku.

Bezohledně racionální politika Moskvy

Není divu, že vzhledem k důsledně protisovětskému postoji západních zemí vůči Moskvě po roce 1918 byla i politika Kremlu vůči západní Evropě bezohledně racionální. V roce 1923 zahájila Moskva vojenskou spolupráci s Německem poraženým v 1. světové válce. Německým generálům bylo tehdy sděleno, že pokud by Polsko zaútočilo na Německo, SSSR Němcům pomůže. Dalo se to číst i jinak. Například: máme stejný zájem vzít si od Polska zpět to, co nám patří.

Po uzavření polsko-německého paktu o neútočení v lednu 1934 se ale nazírání Moskvy na spolupráci s Berlínem začalo měnit. V dubnu 1934 začali sovětští diplomaté indikovat zájem o uzavření paktu se západními mocnostmi. S Francií a např. s Československem byly uzavřeny provizorní bezpečnostní smlouvy, v případě Británie ale nevyšlo prakticky nic.

Stojí za připomenutí i „zásluhu“ Polska o to, že se nepodařilo vybudovat společný systém bezpečnostních záruk, který by odradil Berlín od agresivních plánů. V kontextu konzultací představitelů generálních štábů SSSR, Francie a Británie dala Varšava jasně najevo, že nedovolí sovětské armádě průjezd přes své území na pomoc západním spojencům proti Německu. Bez možnosti průjezdu by spojenectví SSSR s Brity a Francouzi nedávalo smysl.

Vedení SSSR muselo hledat možnost nějakého účelového, byť jenom třeba momentálního, spojenectví. Mělo jasno v tom, že protivníkem SSSR je Polsko, ale i Německo. Co s tím dělat?

Sověti vedle toho chtěli Berlín dotlačit k tomu, aby učinil osudovou chybu. Německo by se válkou s Polskem dostalo do tvrdého sporu s Brity a Francouzi, což by Německo ekonomicky silně poškodilo. Německo by po obsazení Polska sousedilo přímo se SSSR. Po dostatečném vyzbrojení by měl SSSR v pozdějším období šanci zaútočit ve vhodném okamžiku na Německo. Moskva si byla dobře vědoma, že hlavním směrem další Hitlerovy agrese bude území SSSR. Ale Hitler se opozdil kvůli umravnění západní Evropy a pomoci Mussolinimu v jeho zpackané výpravě na Balkán.

Zdá se, že Moskva postupovala přísně účelově v intencích výroku lorda Palmerstona, často citovaného jiným mistrem realpolitiky Henry Kissingerem. Britský ministr zahraničí Palmerston se v proslovu k Dolní sněmovně 1. března 1848 vyjádřil jednoznačně: „Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.“

Moskva se paktem Ribbentrop-Molotov pokusila postupně se zbavit dvou nepřátel – Polska a Německa.

Kvůli poměrné slabosti německých vojsk, což se během následné invaze Německa do Polska projevilo, Ribbentrop při sjednávání paktu musel souhlasit s rozdělením Polska. SSSR navíc využil příležitosti, aby uzavření pakt podmínil začleněním Pobaltí a Rumunska do své zájmové sféry, aby je nemohlo Německo využít k vytvoření protisovětské aliance.

Německo obsadilo svoji část Polska s vypětím sil. Nacistické dělostřelectvo bylo na konci tažení téměř bez munice. Polské tažení jasně ukázalo na nedostatky v německém vyzbrojování, včetně toho, že tanky PzKpfw.I a PzKpfw II. by nebyly schopné obstát ve střetu s lépe vyzbrojenými armádami, např. Francie.  

Tvrdě pragmatický duch lorda Palmerstona stojí i za tragédií rozpadu Československa a za rošádou mocností na úkor Polska. Svou příslušnou roli nepřímo sehrál jiný britský politik, „velký demokrat“ a zároveň velký Hitlerův odpůrce Winston Churchill.

Ve skutečnosti Churchill byl stejně velkým demokratem jako koza zahradníkem. Nevadilo mu, že Itálie napadla Habeš a 3 týdny po vpádu do Habeše 24. října 1935 v Dolní sněmovně řekl: „Nikdo nemůže předstírat, že Habeš je vhodným, důstojným a rovnocenným členem společnosti civilizovaných národů.“ (Clive Ponting, Churchill,  s.342)

„V historické literatuře se o Churchillovi hovoří v posledních desetiletích s využitím archivních materiálů nejen jako o státníkovi, ale také jako o krutém člověku. Snad právě proto, že dříve než jiní pochopil, jak je Hitler pro Britské impérium nebezpečný. Uměl toho beze zbytku využít ve svůj politický prospěch. Znal styl uvažování Hitlera i Stalina. Patřil psychologicky do jejich smečky. Proto byl otužilejší (čili agresivnější) v odporu proti nim. Tím získal mediálně pověst velkého demokrata,“ uvedl politolog Zdeněk Zbořil (František Roček, Ústecké lágry, AOS Publishing, Ústí nad Labem 2015, str. 138).

Epilog

Nemá smyslu popisovat všechny peripetie, kterými procházeli Poláci, jejich politické reprezentace a polské jednotky na východní a západní frontě v průběhu 2. světové války.  Podstatné je, že předváleční nepřátelé Sovětský svaz a Polsko skončili v roce 1945 společně jako spojenci na straně vítězů.

Posléze, v roce 1945, kdy Polsko přišlo o oblasti, které podle sovětské historiografie Poláci ukradli bolševikům v letech 1920–1921. Jednalo se o území východně od tzv. Cursonovy linie, které Poláci nazývají Kresy. Náhradou dostali Poláci v roce 1945 menší kus německého území na východ od Odry a Nisy.