Miloš Zeman připomněl své dlouholeté úsilí začlenit do tohoto uskupení i Slovinsko, které o to projevuje dlouhodobý zájem. Jeho mise narazila na pro mě ne zcela pochopitelný odpor Maďarska, ale na tomto setkání Zuzana Čaputová opět ukázala ten propastný rozdíl mezi českým státníkem a slovenskou úřednicí. Ve svém vyjádření zpochybnila smysl existence V4 s tím, že „nemáme shodu v některých velmi důležitých hodnotových postojích“. Od Zuzany Čaputové bych nikdy žádnou státnickou iniciativu nebo politickou vizi neočekával. Mé nároky se omezují na to, že hlava státu by měla rozumět smyslu regionálních uskupení. Ty totiž nemají „hodnotový“ význam, ale geopolitický, který se nemůže měnit střídáním vlád.

Polsko nás brzdí ne proto, že je konzervativní a Čaputové se to nelíbí. Polsko nás brzdí proto, že má úplně jiné představy o uspořádání tohoto regionu a spolu s Ukrajinou se chce stát dominantní středoevropskou velmocí. Úsilí prezidenta Zemana o začlenění Slovinska do Visegrádské skupiny byl moudrý státnický čin, i když ve svých důsledcích nedotažen do konce. Měli bychom zdvořile odmítnout snahu Polska podřídit si nás ve svých geopolitických plánech a orientovat se více na spolupráci zemí bývalé habsburské monarchie – tedy především Česka, Slovenska, Rakouska, Maďarska, Chorvatska, Slovinska, rozšířenou o případnou účast Rumunska, Srbska a Černé Hory. Toto je geopoliticky i kulturně náš nejpřirozenější prostor. Navíc, vnímají ho takto i světové ekonomické kruhy. Před šesti lety jeden z nejvlivnějších deníků Financial Times rozvíjel úvahu o tom, že odpovědí střední Evropy na Silicon Valley by mohlo být „Danube Valley“ s obrovským potenciálem hospodářského rozvoje, s ambicí přeměnit region na technologické centrum založené na ekonomice znalostí a inovací. Měli bychom přemýšlet o naší regionální spolupráci v těchto strategických souvislostech a netočit se v začarovaném kruhu našich ideologických předsudků.

Je nejvyšší čas, abychom si uvědomili, že zájem Německa není totožný se zájmy Evropy, přestali se slepě podřizovat velmocenským zájmům a vyjádřili vlastní společný zájem: Ukrajina nesmí vstoupit do EU dříve než Srbsko a Černá Hora a nesmí tam vstoupit dříve, než vyhoví všem kodaňským kritériím, která museli splnit všichni, včetně nás. Polsko takovému požadavku nikdy nebude rozumět, ale Maďarsko a Rumunsko ano. A promiňte, ale opět do toho musím vložit náš historický a morální dluh vůči Srbsku. Byli to Srbové, kteří vyzbrojili štúrovské povstání v roce 1848. Byli to Srbové, kteří se po mnichovské zradě v roce 1938 hlásili před naším velvyslanectvím v Bělehradě jako dobrovolníci na pomoc ohrožené republice. Byli to Srbové, kteří po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa umožnili našim občanům ujít na Západ a otevřeli koridory. Srbové vždy stáli na naší straně. A jak jsme se jim odvděčili? Tím, že Dzurindova vláda umožnila silám NATO uskutečnit vojenskou agresi a otevřela náš vzdušný prostor pro přelety amerických bombardérů útočících na Jugoslávii bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Doteď se za to stydím, i když jsem se za to v roce 2013 na přednášce v Bělehradě veřejně omluvil - jako první Slovák a nevím, zda i ne zatím jediný...