Mnoho států, ve kterých se Covid-19 vyskytl, vede s tímto virem nerovný boj. Pravda, někde více, někde méně úspěšně, ale nikdy ne tak, aby se mohlo říct, že Covid-19 porazili. Je zajímavé, že na všemožná témata jsou organizovány různé mezinárodní kongresy, summity, porady a bůhví co ještě, ale pokud je mi známo, dosud nebylo uskutečněno žádné mezinárodní, resp. celosvětové jednání, fórum či sympozium expertů, resp. medicinských kapacit na téma boje proti Covidu-19. Znamená to, že selhala WHO, případně další  lékařské, medicínské, farmaceutické jiné kompetentní organizace a že coronavirová problematika zůstala v kompetencích a bedrech jednotlivých národních vlád zemí či států. Zvláště markantní je to v případě členských zemí EU, kde Brusel selhal, umí sice „kecat“ do všeho, nařizovat kde co, kde komu, stejně tak i sankcionovat, ale vyvolat konferenci či kongres na řešení postupu boje proti Covidu-19, na to jim zřejmě „nezbývá“ čas. Ostatně také proč, když jejich jedinou starostí je proočkovat největší počet lidí, na trhu uplatnit svůj byznysový záměr, udat na co nejvíce vakcín made in USA, případně GB. To vše navzdory tomu, že  jak se lze z různých zdrojů dozvědět, na Covid-19 existují léky či medikamenty, které lze s úspěchem použít proti viru Covidu-19.

      

Poznatek první. Cituji perex článku v Parlamentních Listech.cz:  „V posledních měsících se už dva státy rozhodly přestat hrát hru s farmaceutickými giganty zvanou Nic než proočkovanost, a přes všechen lobbistický a mediální tlak, jejž tyto multimiliardové korporace vyvíjejí s cílem naprosté diskreditace účinků ivermektinu při léčbě a prevenci covidu, se rozhodly toto relativně levné generické antiparazitikum ve velkém svým obyvatelům podat.“ To jsou slova  komentáře právníka Jindřicha Rajchla, která mj. také doložil grafy, které se ve veřejném prostoru dosud neobjevily. Jen stručně. V Japonsku byla proti koronaviru uplatněna stejná taktika, jako v mnoha jiných uzemích: proočkovat co nejvíce lidí. Bohužel se stejnými výsledky, jako v ostatních zemích, to znamená, že mrtvých přibývalo ať už očkovaných či neočkovaných. Japonci však mají nejen štěstí na jedné straně, ale i rozum na straně druhé. V prvním případě je to prominentní tokijský lékař Haruki Ozaki, který nasadil ve velkém nasadil ivermektin a křivka onemocnění i úmrtí začala rapidně klesat. V druhém případě rozum, že léčba ivermektinem japonská laická a zřejmě i odborná veřejnost přijala jako účinný lék a léčba ivermektinem se úspěšně ujala, i když léčba očkováním, ve značně omezeném počtu, dále pokračuje.
    

Poznatek druhý. I u nás máme zcela jistě renomované lékaře, kteří mají ke Covidu-19 co říct, dokonce lze  konstatovat, že jich máme „hafo“ a každý se snaží prosadit svůj názor na tuto problematiku, dokonce až na postu ministra zdravotnictví. Nicméně, abych se vrátil k pojednávané věci, na téma léku ivermektin se vyjádřil i vedoucí lékař KARIM Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) Martin Balík, podle kterého by ke snížení rizika závažného průběhu nemoci covid-19 mohly přispět i acylpyrin, aspirin či anopyrin. Podle něj by tento postup byl lepší než užívání ivermektinu. Podle Balíka je u ivermektinu „mechanismus účinku velice hypotetický“ a lékaři by prý mediálnímu tlaku na jeho podávání neměli podléhat. Takže: jeden hot a druhý čehý, je to snad normální?
     

Vezme-li v potaz léčbu ivermektinem v Japonsku na jedné straně, tak jeho negativní přijetí, resp. odmítání v Česku vidíme, jak rozdílné jsou na tento lék názory, kdy ani významné pozitivní výsledky v mnohamilionovém Japonsku nejsou sto ovlivnit názory českých lékařů. Je to snad v důsledku nedostatečné informovanosti, nebo snaha o prosazení svých názorů a hodnocení? Proč si lékařské kapacity navzájem nevyměňují poznatky, zkušenosti, názory, aby se mohly tato pozitiva uplatnit i jinde? Netvrdím, že tah je na české straně, ale je s podivem, že se sami tito lékaři, zabývající se touto problematikou, nesnaží získavat informace a poznatky jinde ze světa. Např. pan doktor Balík se sice odborně vyjádřil k možnému léčení koronaviru acypirinem, aspirinem nebo anopyrinem, ale také slovem nezmínil  poznatky o pozitivních výsledcích s použitím léku ivermektin v Japonsku. Jsou japonské pozitivní výsledky málo přesvědčivé, nebo je to snad v důsledku nedostatku informací, nebo nezájem? Dr. Balík ale připustil, že léčit lze i remdesivirem případně favipiravirem. Podle něj remdesivir ochránil mnoho pacientů před nutností intenzivní péče. Jeho zkušenosti s těmito léky jsou prý takové, že při dodržení specifických indikačních podmínek lék funguje (!). Je přesvědčený, že tímto způsobem mnoho pacientů ochránil před přechodem na intenzivní péči. Není ale bez zajímavosti, že rovněž ve svém vyjádření se ani slovem nezmínil očkování.
     

V současné situaci, kdy se u nás počty nakažených, nemocných a úmrtí každým dnem zvyšují (byť statistice není radno 100% věřit), by asi nebylo od věci zabývat se možností nasazení zmíněných léků když víme, že vakcíny ne zcela (zda vůbec) pomáhají. Je stále dost lidí, co se odmítají očkovat, přitom se nabízí možnost jisté prevence ať už dle dr. Balíka či japonského lékaře při použití jimi doporučovaných léků. Nestálo by za to, nabídnout odpůrcům očkování tyto léky, pokud mohou být účinné proti údajně „jimi“ šíření viru Covidu-19? Nepochybně by se jiné možnosti než očkování našly, pokud by ovšem ministr zdravotnictví  nebyl „komusi“ povinován realizovat očkování a to i za cenu, že je porušován zákon, LZPS a nepochybně i zdraví a životy občanů. O úvahách povinného očkování nemluvě!