Často se objevuje tvrzení, že rozdíly mezi levicí a pravicí dávno zanikly a nemá smysl se soustřeďovat na toto dělítko na politické scéně. Skutečně se ukazuje, že protestní hlasy najdeme na pravém i levém okraji, ale kolem podobných témat jako je konec války na Ukrajině, nespokojenost s propadem reálných příjmů tváří v tvář drahotě nebo snaha bránit růstu mezd lákáním laciných imigrantů, kteří pak rozvracejí kulturní strukturu společnosti.

Řekl bych, že v takovém případě jde spíše o neurčité rozdělení voličů než o nejasnost levicového a pravicového myšlení. Voliči i strany to mohou mít popletené, ale to neznamená, že když to někdo rozčísne a začne prosazovat skutečně levicová řešení, čili něco jiného než plnou sérku pohlaví a definice školních záchodků, skončí na okraji společenského zájmu.

Příkladně jasná levicová idea je progresívní zdanění, čili bohatým brát víc, aby se zároveň brzdila i jejich mocenská převaha. Obnovená ČSSD, která kandidovala v koalici Stačilo!, už o tom debatuje, ale jistě bychom našli další příklady.

Možná by stačil návrat před Topolánka, který progresívní zdanění zrušil. Nahradil je východní divočinou ploché daně se skrytou skutečnou mírou zdanění, takže nominálně byla 15 procent, ale  fakticky 20,4 procenta. Připomíná to obchodníky s teplou vodou, kteří u vás zazvoní, strčí botu mezi dveře a nabízejí nějakou neuvěřitelně výhodnou smlouvu. Už si nevzpomínám, jak se jim lidově říká, ale nechtěl bych to mít vyšito na zádech.

Daně jsou sofistikovaná disciplína a velmistry v tomto oboru je „francouzská škola“ reprezentovaná třemi profesory působícími na nejlepších kalifornských univerzitách, kterými jsou Thomas Piketty (Kapitál pro 21. století) a Emmanuel Saëz s Gabrielem Zucmanem (Triumf nespravedlnosti – Jak bohatí obcházejí daňovou povinnost a jak je přinutit platit). Odstranění této nespravedlnosti uvolní „skryté bohatství národů“, jak to popisuje jejich další dílo.

Ale nejsou sami. K podobným závěrům docházejí i oficiální pracoviště, jak ukazuje rok stará studie Geralda Autena z úřadu pro daňové analýzy ministerstva financí USA a Davida Splintera ze společného výboru obou komor Kongresu USA pro otázky zdanění. Piketty se Saezem a Zucmanem na tuto práci reagovali a po vyjasnění některých předpokladů souhlasí s jejími závěry.

https://davidsplinter.com/AutenSplinter-Tax_Data_and_Inequality.pdf

https://gabriel-zucman.eu/files/PSZ2024.pdf

Klíčové je grafické znázornění zdroje obrovského nárůstu nerovností v USA, kdy příjmy před zdaněním spolu s kapitálovými zisky u horního procenta (horní linie grafu) v průběhu let neustále rostou, ale zdaněné příjmy (dolní linie grafu) se prakticky nemění.

Základní myšlenka trojice „francouzské školy“ přitom spočívá ve zjištění, že daně mají mnohem důležitější funkci než je pouhé plnění státní kasy, a tou je zmírňování sociálních rozdílů. Kdybych to převedl do českého prostředí, stát nedokáže zaplatit školní kuchařky, uklízečky a školníky, ale toleruje zdvojnásobení majetku podnikatele v energetice Daniela Křetínského během jediného roku 2023 (podle týdeníku Euro) na 390 miliard korun, takže přeskočil majetek Renáty Kellnerové s rodinou ve výši 350 miliard korun, i Patrika Tkáče, který si toho roky taky pěkně pomohl a je na 260 miliardách korun. Mám to z Českého rozhlasu.

https://www.irozhlas.cz/ekonomika/nejbohatsim-cechem-je-kretinsky-se-390-miliardami-z-trunu-sesadil-kellnerovou_2409011755_nel

Obrovské bohatství českého národa je tak skryto v několika individuálních majetcích, zatímco stát se děsivě zadlužuje (o ty daňové příjmy jde nakonec také) a musí platit jen na úrocích státního dluhu 100 miliard korun ročně.

Část problému je i v tom, že bohatí dokážou přesouvat zdanitelný příjem do kapitálových zisků, vysvětlují američtí autoři. Dělají to přes různé fondy, obligace, nemovitosti a podobně. Tam už je zisk zdaněn mnohem méně, často s velkým odkladem, nebo vůbec, pokud je součástí dědictví. Proto trojice amerických profesorů tvrdí, že začátkem jakékoliv smysluplné reformy musí být stejná sazba daně z příjmů i kapitálových zisků.

Další formu obcházení daně, na kterou upozorňuje zmíněná společná studie ministerstva financí a Kongresu, představují bohatýrské odpisy, které jsou využívány zejména v partnerství, čili po našem společenství OSVČ, kde je každý zdaněn samostatně. Vlastník provozovny, kterému se platí astronomický nájem, uplatňuje ty velkorysé odpisy, ale zisky jsou přesouvány na mnohem chudší členy partnerství, kteří mají nižší sazbu. Je to ukázka toho, že i progresívní zdanění, které v Americe mají, lze obejít, pokud nejsou dobře nastaveny také související nástroje a sazby.

Potřebná daňová reforma už V Americe zdaleka není pouhou teorií. Přesněji, návrhy zákonů jsou předloženy, jen ke schválení je zatím daleko.

Zatímco se Spojené státy znovu blíží k fiskálnímu útesu, kdy vláda má peníze jen do posledního září a nesmiřitelně rozdělený Kongres se s bídou dohodne na nějakém prodloužení tohoto rozpočtového provizória, na stole je návrh dlouhodobého řešení. Má podobu návrhu rozpočtu spolu s daňovou reformou, které předložil už před rokem prezident Joe Biden a nese všechny rysy shody zmíněných tří profesorů s ministerskou a kongresovou autoritou. Jenže jedna věc je shoda  ve společném výboru a druhá v celém Kongresu. Ta není, a odpor kladou i někteří Demokraté.

Nicméně, co se navrhuje. Zaprvé, reforma je namířena na největší bohatství, avšak nikdo s příjmem pod 400 tisíc dolarů ročně (skoro milion korun měsíčně) nebude platit víc. Amerika je bohatá, u nás by to asi bylo moc.

Ale jděme dál. Revoluční je nejen zvýšení progrese z nejvyšších příjmů na 39,6 procenta (to je dvakrát vyšší míra marginálního zdanění nejvyšších příjmů než v Česku), ale také zdanění kapitálových zisků a dividend u osob s příjmem na 1 milion dolarů ročně stejnou sazbou jako je sazba daně z příjmu, tedy také oněmi 39,6 procenta.

Pravice je proti, a to v Americe stejně jako u nás. Pokud tedy hledáte jeden z definičních znaků levice, je to ve věci progresívního zdanění a stejného zdanění příjmu a velkých kapitálových zisků.

Zbyněk Fiala

vasevec.cz