Starému Fritzovi se v historii ne nadarmo říká „Friedrich II. der Große“. Do jeho nástupu na pruský trůn bylo Německo vyřazeno z velkých světových dějin, sužoval je přežilý a neefektivní systém roboty i svrchovanost zhruba tří set omezených zemských vrchností. Oproti stavu, který různá knížátka udržovala v těchto trpasličích tyraniích, byly Bedřichovy reformy relativně pokrokovou změnou. Reformy ale prosazoval s pomocí junkerských důstojníků a byrokracie a nikdy nepřekročily meze pozdně feudální společnosti.
Romantizující obraz starého Fritze, osvíceného krále žebráků, obcházejícího v staré uniformě, s copem a holí své Prusko, se rozšířil při vzestupu německého nacionalismu. Rod Hohenzollernů byl podle této mytologie povýšen na rytíře německé národní myšlenky, který získal nárok na vůdcovství v německých zemích. Realita byla samozřejmě vzdálená této legendě. Gotthold Ephraim Lessing jako rodilý Sas označil pruský stát v dopise z roku 1769 za stále nejotročtější stát v Evropě. A Karel Marx psal ve svém „Die Taten des Hauses Hohenzollern“ (1849) o Bedřichovi Velikém jako o příteli osvěty šířené lískovou.
Když Bedřich usedl ve svých 38 letech na trůn, považovali ho v Evropě za trpasličího krále, kterého mohli mocní jen zneužívat ke svým cílům. To že se stal úspěšným představitelem osvíceneckého absolutismu ovlivnily nejen objektivní proměny materiálních a duchovních poměrů ve společnosti, ale také subjektivní vlivy, které na něj v mládí působily. Jeho učitelé mu přibližovali základní osvícenecké myšlenky, které se dostávaly do příkrého rozporu s úzkoprsým a bigotním prostředí pruského dvora za vlády jeho otce.
Podle jeho životopisců se Bedřich neusiloval být pouze Caesarem, nýbrž i Markem Aureliem. Sám navrhl základní osnovu svého letního sídla zámku Sanssouci v Postupimi do kterého se pak v roce 1747 přestěhoval. Opakovaně tu přijal Voltaira, který chápal Evropu jako jakousi velkou republiku rozdělenou na několik států a snil o osvíceném imperátorovi, který by dokázal Evropu sjednotit shora. Ze vzájemné korespondence Bedřicha s Voltariem tak vznikl jeho spisek “Antimachiavelli oder Versuch einer Kritik über Regierungskunst“ (1740), kde podrobil kritické analýze Machiavelliho státotvorné zásady. Sám se ovšem svými filosofickými ideály moc neřídil a s Voltairem se nakonec nepohodl.
Bedřich o své roli monarchy rád říkal : „Jsem první služebník svého státu.“ Posilování funkcí státu spolu s militarizací bylo zárukou vnitřní stability i vnější moci země. Organizace pruské armády a způsoby jejího boje byly ve své době skutečně nejlepší a všechny evropské vlády je postupně přejímaly. Dalším krokem byla unifikace práva a oddělení kompetencí soudů a správy (zaniká patrimoniální justice). Za „fridericiánského státu“ vznikla silná úřednická vrstva, spojená i s vysokými financemi. Průmyslu a obchodu se věnovalo měšťanstvo, junkerská šlechta se zaměřila na pozemkové vlastnictví.
Nástrojem posilování země měla být územní expanze. Mladý král Bedřich neuznal pragmatickou sankci, která přisoudila rakouský trůn Marii Terezii a údajně se vyjádřil o jejím panování jako o vládě spodniček. Rakouská císařovna ho na oplátku nazývala “zlý muž v Sanssouci”. Prusové nakonec ve válce o dědictví rakouské (1740-1748) připojili podstatnou část bohatého Slezska až po Opavu, a Kladsko na dvě staletí k Prusku. Slavný Clausewitz o této válce napsal že v žádné jiné válce neprolínala politika strategii jako v této.
null
Touto válkou samozřejmě rivalita mezi hlavními evropskými velmocemi neskončila. V tzv. sedmileté válce (1756-1763) se Prusko se nechalo najmout za nemalé subsidie Anglií proti Francii a Rakousku. A k protipruské koalici se zase přidalo Rusko Švédsko a Sasko. Prusko tak muselo válčit na západě i východe, na severu i jihu. Anglie byla nakonec chatrný spojenec, za zády Prusů jednala dokonce s druhu stranou a po smrti britského předsedy vlády Williama Pitta ukončila i vyplácení finanční pomoci . Bedřich se ocitl v kritickém postavení a téměř Prusko pohřbil. Ruská a rakouská vojska v roce 1760 dokonce dobyla Berlín..
Válečné spory mezi velmocemi tehdy zasáhly celý kontinent a i americké kolonie. Paralelu s dneškem nabízí i první mezinárodně významná vlna finančních krachů v roce 1763. Válčení vyvolalo vyšší potřebu kapitálu, což vedlo ke vzniku bubliny směnných papírů, k inflaci a k radikálním měnovým reformám.Všeobecná platební neschopnost klíčových obchodních domů v roce 1763 již bohužel vyvolala řetězovou reakci v celé Evropě, která se pak hasila mimořádným importem.drahých kovů. V roce 1765 také vzniká pruská státní banka.
Na konci sedmileté války se podařilo Prusku svojí diplomacií neutralizovat ruské nebezpečí na východě. Bedřich se zasadil za sňatek ruského následníka trůnu Petra s anhaltskou princeznu Sofii Frederikou Augustou (jejíž matka byla z holštýnského rodu a její otec byl pruský maršál). Po smrti ruské carevny Jelizavety se projevily sympatie careviče Petra k Prusku, uzavřel s Pruskem separátní mír a vrátil mu východní Prusko. Válečná remiza umožnila Prusku se stabilizovat a stát se definitivně velmocí.
Politika cara Petra III. po nástupu na trůn vyvolala odpor, který vyústil v palácový převrat. Ruský historik Vasilij Ključevskij ho ve svém díle „Pусская история“ (1890) označoval za pruského donašeče Ruského trůnu se ale ujala jeho vdova, anhaltská princezna, která konvertovala k pravoslaví a vládla už pod ruským jménem Jekaterina (Екатери́на II. Великая). Z počátku jí tlak domácí opozice přinutil nazvat Bedřicha nejhorším nepřítelem Ruska. Válku s ním už ale neobnovila a dohodu s Pruskem v roce 1764 znovu potvrdila.
S Bedřichem carevna Jekaterina nalezla shodu i když vyzval Rusko k prvnímu dělení Polska v roce 1772. Prusko mohlo anektovat západní Prusy a Varmii, dosáhlo spojení s východními Prusy spolu se slezským územím se jeho rozloha oproti roku 1740 téměř ztrojnásobila. Mocenský dualismus protestantského Pruska a katolického Rakouska pak vyloučil snahy využít k německému sjednocování středověkou Svatou říši římskou, pro kterou se vžil název „Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae“. Bedřich už na císařskou korunu v podstatě kašlal, považoval ji za prázdný titul. Naopak před smrtí založil ještě konkurenční „Spolek knížectví“ (Fürstenbund), který ale už byl jen epizodou a velkoněmecké ambice se realizovaly po jiné linii (založení „druhé říše“ v roce 1871).
null
Kdo vyvolává ducha starého Fritze, neměl by zapomínat, jak ho už jeho souputníci měli plné zuby (viz např. Mirabeau : „De la Monarchie Prussienen sous Fréderic le Grand“, 1788). Osvícený despota na konci svého života zhořknul a nesnášel jiné názory. Proč se přesto starý Fritz stal symbolem úspěšnosti reforem shora ? Pro budoucnost se ukázal lepší paternalismus silného státu než závislost lidí na zvůli feudálních stavů (osud tehdejšího Polska je toho důkazem). U nás měly podobný význam josefínské reformy.
Problémem vrchnostenských reforem je legitimace zdola – osvícené autoritářství hlásá „vše pro lid, ale ne jeho prostřednictvím“. Nelze je zavrhovat, někdy jsou i objektivně nutné, ale váznou v rozporech, které neumí řešit. V minulosti šlo o byrokratický pruský stát či klerikální církevní reformy, z novější doby lze za reformy shora považovat třeba čínský tengismus nebo integraci EU. Dnes nemá Evropa mnoho společného s pruskou disciplinou ani konstitutivní odpovědností za společné myšlenky a cíle. Ale bohužel ani s vyšší emancipací člověka a větší svobodou jednotlivce. Staří duchové tu prostě už nepomohou.
Jiří Dolejš