Vtipné je také tvrzení ministra financí Zbyňka Stanjury, že po sloučení sazeb DPH, vynucených děsivě narůstajícím schodkem rozpočtu, zůstane lidem v peněžence víc.

Rozpočtově odpovědná vláda, jak tu svoji definuje trochu překvapivě premiér Petr Fiala, představila zajímavou směsku opatření, jimiž chce zabránit krachu státních financí, které se jí vymkly z ruky. Vlastně nám tak předkládá něco podobného školnímu vysvědčení. A tak jako nebohý žáček s kulí z matiky, který si cestou domů polstruje zadek a ladí výmluvy, nabízí se nám i v tomto případě přesvědčivé vysvětlení katastrofy - „to já ne, to on“.

Ano, tipujete správně, může za to Babiš, přestože u toho už půldruhého roku není. A přestože odevzdal státní účet s poloviční mírou zadlužení vůči HDP, než je průměr eurozóny. To nám aspoň tvrdí evropští statistici. My však víme, jsa poučeni premiérem, že jde o povrchní neumětele. Bdělý občan si zároveň uvědomí, že jejich pohled si koleduje o flastr za popírání Babišova finančního holokaustu.

„Tempo zadlužování České republiky je hrozivé a je dědictvím předchozích populisticko-socialistických vlád,“ uvedl profesor Fiala, abyste věděli, co máte říci, kdyby se vás někdo zeptal. Neinformovanost neomlouvá.

Pár slov k samotnému balíčku. Vítám fakt, že se sáhlo na daně a prolomila mantra, že záchrana rozpočtu je jen na výdajové straně. Špatné je, že nám toto drobné posílení příjmové strany moc nepomůže. Každoročně odplouvá z republiky přes 300 miliard korun na dividendách, protože máme extrémně nízkou míru zdanění korporací, a to ještě investiční pobídky pro některé zahraniční firmy obsahovaly daňové prázdniny. Teď se tedy trochu zvedne korporátní daň na 21 procent, ale všem. Ignoruje se možnost daňové progrese, kdy firmy nad určitý limit ziskovosti a velikosti zaplatí víc. Přitom loňský rok ukázal, že velikost umožňuje vytvářet oligopolní prostředí cenového diktátu, jak to vidíme třeba v energetice nebo maloobchodě.

Přituhuje naopak daňová regrese u osobních příjmů, kdy chudší platí relativně víc. Zahlédl jsem zajímavý rozbor Filipa Pertolda z CERGE, který si všímá dopadu obnovy placení nemocenského u zaměstnanců. U dolní příjmové pětiny bude dopad výrazně tvrdší než u té horní, protože nízké mzdy jsou více zatíženy kombinací příjmové daně a sociálního a zdravotního pojištění. Vysmátí jsou chráněni zastropováním. Rozumné by bylo vrátit se aspoň k progresi, která v zemi vládla před zmateční superhrubou daní, než vymyslíme něco lepšího.

Pokračuje se v oškubávání důchodců. Někdo si všiml, že se pořád ještě ošklíbají nad potravními doplňky z popelnice. Teď nás dorazí důchodová reforma, kterou shrnuje sdělení, že do důchodu se půjde později, úměrně očekávané době dožití (přestože práce nebude, i kdyby ji ti pajdající popletení staříci mohli vykovávat) a že nové důchody by měly být nižší než dnes. Argumentuje se prudce rostoucími „státními výdaji“ na penze, ale to je směšné. Drtivá většina důchodů se vyplácí z příjmů sociálního pojištění, našeho důchodového předplatného. Tedy z našich peněz.

Tohle jsou „peníze s mašličkou“, ty opravdu nepatří státu, i když ten si do nich umí sáhnout. Stát to jen jistí, dorovnává případný nepatrný schodek na důchodovém účtu a zajišťuje solidární uspořádání celého systému. Špatné nastavení předčasných důchodů, které jde za ministrem Jurečkou, nebo zrušení EET, které jde za celou pětikolkou, představuje jen úmyslné navrtání děr do systému, který je jinak zdravý. Státní rozpočet, kde schodek v dubnu dosáhl 200 miliard korun, se potápí ze zcela jiných důvodů.

Na vládní tiskovce zazněly velice podrobné informace o konsolidačním balíčku, najdete je na zpravodajských serverech. Když se však do nich začtete, zjistíte možná to, co já, a sice, že netušíte, co se stane. Dozvěděli jsme se například, že objem státních dotací se v příštích dvou letech sníží o 54,4 miliardy korun. V oblasti průmyslu a obchodu se vyplácené dotace sníží za dva roky o 20 miliard korun, v zemědělství o 10,2 miliardy korun. Dotace v dopravě klesnou o šest miliard korun, v oblasti místního rozvoje o 2,8 miliardy korun a ve školství o dvě miliardy korun.

Jdeme tedy do konfliktu. Ale s kým?

Pokud jde o zemědělské dotace, je tam většina evropských, stát pouze dorovnává část rozdílu proti lépe dotovaným zemědělcům v Západní Evropě. Nicméně způsob, jakým se tyto dotace rozdávají, je zcela v režii vlády. A my jsme se kdysi rozhodli, že půjdeme na ruku největším výrobcům a budeme platit „na plochu“, za hektary, bez ohledu na efekt, přestože za ty stovky miliard korun soustavně klesá národní potravinová bezpečnost, půda se ničí, produkujeme jen pár základních surovin, zpracování se odehrává stále více v zahraničí, mzdy jsou podprůměrné a přidaná hodnota taky. Kdysi jsem točil dokument o vztahu českého pojetí zemědělských dotací a totálního vyhubení života v půdě pod pracovním titulem „peníze na vraždu“. S tím se neděje nic.

U nás se argumentuje u zemědělských dotací výkřikem „uživit svět“, ale původně vznikly proto, aby se nějak kompenzovalo omezování nadvýroby, která se v Evropě hromadila v „horách másla a jezerech mléka“. Později se prosadila ochrana venkovské ekonomiky a půdy. Co z toho se teď škrtne?

Škoda, že v NERVu, o který se vláda opírá, není majitel sítě pekařství Jiří Bláha (a bývalý poslanec za ANO). V rozhovoru pro Parlamentní listy uvedl pár myšlenek, které by rozpočtu pomohly násobně víc než vládní balíček, nazvaný asi proto konsolidační, že nás rozhodí.

Pekař Bláha se jen rozhlíží kolem sebe a vidí (text jsem trochu editoval). Z jeho pohledu je zřejmé, že důležitější, než co se dělá, je to, co se nedělá, a mělo by. Škrtá se, místo aby se sáhlo po opravdu velkých penězích. Ale to by to někdo musel umět:

Dotace

Dostali jsme se do situace, že dovážíme maso z druhého konce světa. Ani na té druhé straně světa nejsou schopní vyrobit kilo masa třeba pod pětatřicet korun, přesto se sem dováží za pětadvacet. Je to díky štědrým dotacím těch, kdo si uvědomili, že je potřeba zachovat práci na venkově. V České republice uměle dotujeme služby na vesnicích, než abychom šli druhou stranou a zajistili na vesnicích přirozenou práci, což je zemědělská produkce. V momentě, kdy budu mít na venkově práci, logicky tam budu chtít bydlet, budu chtít, aby tam fungovalo zdravotní středisko, škola a určitě nebudu chodit do kavárny nebo do hospody do města, když ji budu mít na vesnici. Tohle si uvědomili v zahraničí a díky tomu podpoří produkt např. ve Španělsku, aby se vyplatilo lidi na vesnici zaměstnávat. To jsou věci, které spolu souvisejí. Dnes máme v každé vesnici starostu místo toho, abychom se vrhli na správu, která existovala dříve. Dřív existovalo, že jedno menší město spravovalo další čtyři vesnice, okres pomáhal menším městům, kraj jednotlivým částem, které se věnovaly chodu. Teď na každé vesnici řeší starosta to samé, to znamená dotace. Přitom by bylo možné vše efektivněji spravovat.

Obchod

Problém je, že vlastnictví největších obchodních řetězců je zahraniční, tak zahraniční řetězce přece nejdou do naší republiky prodělat. Obchod je obrovsky složitá záležitost. Proto, aby se v něm vydělalo, je potřeba mít vlastnickou strukturu i ve výrobě, jinak nemáte šanci moc v obchodě vydělat. Dělám výrobu i obchod a vidím dnes a denně, kolik stojí prodat jakýkoli produkt a jak je to obtížné. Firmy mají zainteresovanost třeba v zemědělských firmách jinde po světě. Logicky pak budou chtít prodávat své zboží.

Nemuseli jsme v tomto stavu být, kdyby před čtyřmi lety prošel připravovaný zákon Ministerstva zemědělství, který se nám podařilo dát dohromady a shodly se na tom napříč politické strany. Bohužel pak do toho hodily vidle díky obrovské mediální kampani obchodních domů. Kdyby šedesát procent výrobků v obchodních domech muselo být z Česka, nestalo by se to. (...) Dokud se nevytvoří jasně daná pravidla pro vnitřní trh a nebude se na prvním místě zohledňovat potravinová bezpečnost, pak může za pár let dojít k jedné věci: Chcete mít v Česku vepřové maso? Tak buď budete plnit kritéria, která si určíme, nebo bude maso dvakrát tak drahé, protože u nás žádná výroba nebude. A toto můžeme vztáhnout na jakýkoli produkt, který se bude do České republiky dovážet. Základní věci, jako jsou energie a potraviny, bychom měli mít pod kontrolou.

Rozpočtové příjmy

Co se vyplatí jakékoli firmě, která zaměstnává lidi? Zaměstnat je na tzv. schwarz. To znamená: Ty jsi podnikatel, který mi poskytuje službu, a v tom případě za tebe neodvádím sociální a zdravotní. Nebo druhá varianta. Část zaplatím oficiálně, zbytek ti dám načerno, na ruku. Hromada i velkých firem přešla na tuto hru. Stát přichází o obrovské množství peněz právě za sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců. Přitom zdravotní a sociální pojištění zaměstnanců a odvody zaměstnavatele do státní kasy dělají největší příjmovou položku státního rozpočtu. Pokud si chceme ve státě pomoci jednoduchými věcmi, naší největší starostí by mělo být zapojit do práce co nejvíc takových lidí, kteří budou platit sociální a zdravotní, a tím přispívat na to, že stát bude v dobré kondici. Stále méně se nám to daří. Stále méně lidí je ochotno pracovat oficiálně. Vemte si jen milion lidí v exekuci a insolvenci, kteří nechtějí, aby bylo vidět na to, kolik mají příjmů. Tito lidi si chodí pro finanční potřeby logicky na černý trh práce. Díky tomu, že existuje a nejsme schopni se ho zbavit, těmto lidem neumožníme, aby si vydělali normální cestou, aniž bychom jim všechno sebrali. Stát tak přichází na jednom člověku minimálně o deset tisíc měsíčně. Minimálně. Ti lidé nejenže čerpají další prostředky od státu na pomoc v nouzi, navíc zaměstnávají armádu úředníků. Stát by si tak mohl přijít navíc na 120 mld. korun ročně.

Inflace

Cena energií má vliv absolutně na všechno. Zdraží se topení, svícení, doprava, výroba, my pak zdražíme produkt, vy přijdete do krámu jako konečný spotřebitel, musíte nakoupit jídlo a zaplatit i cenu topení v bytě. Logicky se vše promítne do požadavku zaměstnance na zaměstnavatele: Přidej mi na výplatě, nebo to nepřežiju. Koloběh je neskutečný a neukončitelný. Kolo se roztáčí a politické rozhodnutí není.

Nechci nikoho srážet, že blbě rozhodl. Je to dáno tím, že jsme mladá demokracie. Máme málo zkušeností. Do vedoucích orgánů se volí lidé politicky, nikoli odborně. Nechtěl bych žádné odvětví urazit, ale zdravotní sestřička nemůže schvalovat rozpočet. Jenže v Poslanecké sněmovně to tak je. V Poslanecké sněmovně sedí lidi, kteří rozpočet nikdy nedělali.