Ve formě protestů nelze přehlédnout podobnost s událostmi našich nedávných dějin. Jediným rozdílem však je, že v listopadu 1989 byl vládnoucí komunistický režim odmítán většinou občanů, dnes (byť klopotně) sestavuje vládu politické hnutí, které v demokratických volbách zvítězilo s výraznou převahou. Pokud jde o prezidentský úřad, ten byl obsazen na základě výsledku přímé volby, tedy nikoli na základě parlamentních zákulisních čachrů, a už vůbec ne nějakým politickým pučem.  

Jakkoli se opozice proti vítězům voleb zaštiťuje hesly o demokracii, zjevně jí demokratická – všude v civilizovaném světě dodržovaná – pravidla nevyhovují. S výsledky voleb se smířit nehodlá.  Jak vidno, opozice pošilhává s nadějí po dění u sousedů, kde události naznačují záměr uspořádat slovenskou verzi Majdanu (jakoupak asi barvu pro tuto „demokratickou revoluci“ Sörosovi promotéři plánují?).  Prozatím, jak se zdá, našim opozičníkům nezbývá, než prezidentovi a vládě okopávat kotníky.

V  souvislosti s teatrálními gesty proti prezidentovi jsem si vzpomněl na Václava Havla, jehož osrdíčkované jméno bylo na plackách, jež měli opozičníci na svátečních oděvech, do nichž se navlékli na prezidentskou inauguraci.  Havel svého času řekl: „Politika by neměla hrát roli estrády.“

Holt, naše opozice může jen závidět, jak podobné problémy dokázal energicky vyřešit velký Lenin. Těsně po bolševické revoluci se v Rusku kupodivu konaly volby do Ústavodárného shromáždění. Ovšem ouha: bolševici v nich získali jen necelých 24 %, zatímco reakční eseři téměř 60 %.  Lenin, jak mu velela povinnost hlavy státu, zasedání nově zvoleného zákonodárného sboru řádně svolal (na leden 1918). Zasedání však dlouho netrvalo. Hned druhý den je nechal předseda Rady lidových komisařů násilím rozehnat. A bylo po problémech se skrutiniem. Kritiku svého opatření vyvracel vůdce VŘSR tím, že republika Sovětů představuje oproti Ústavodárnému shromáždění „vyšší formu demokracie“.

Účelem tohoto komentáře není hodnotit názory ani současného zvoleného establishmentu, ani jeho opozice. Pouze připomínám, že je neseriózní, pokud údajní bojovníci za svobodu a demokracii odmítají přijmout porážku utrpěnou ve svobodných demokratických volbách. Navíc, jestliže se staví do role představitelů jakési „vyšší formy demokracie“, než jakou přináší klasická politická soutěž.   

Již jsem zmínil podobnost některých projevů současného aktivismu s tím, co je známo z našich nedávných dějin. Například i v listopadu 1989 začala studentská revolta shodou okolností na DAMU v Praze, ovšem pozor! Dodnes se tvrdí, že pozoruhodné drama nazvané Sametová revoluce nebylo napsáno v naší zemi.  

Že by i v roce 2018 začali pro Českou republiku psát scénář kdesi v cizině?     

Jaroslav Hošek