Michal Kraus: Výsluhová renta nebo sociální příspěvek?

KOMENTÁŘ

Sport není pro celou moji rodinu, manželku, děti, rodiče i sourozence jenom koníčkem, ale celoživotní filosofií.

10. února 2014 - 07:00

Většina z nás získala medaile na úrovni Mistrovství republiky, hrála nejvyšší soutěže v řadě kolektivních sportů, sportu jsme se věnovali a věnujeme i jako rozhodčí, trenéři, funkcionáři či učitelé tělesné výchovy.

Víme a známe cenu za úspěch, hodiny a hodiny těžké dřiny, žádný osobní život, odříkání v životosprávě, atd., atd. Je-li tedy někdo pro nás skutečným hrdinou, potom sportovec, který dokázal získat medaili na olympijských hrách.

A já osobně bych byl poslední, který by těmto mým celoživotním hrdinům, vzorům a v řadě případů i kamarádům nepřál ve sportovním důchodu přilepšení a zvýhodnění ve zdravotní či lázeňské péči a také sociální příspěvek těm, kteří navzdory svým sportovním výsledkům živoří na pokraji bídy.

Už v roce 2005 jsem s tehdejším vedením ČOV navrhoval vytvoření sociálního programu ČOV právě pro tyto účely, na který by stát ČOV přispíval částkou do 10 mil. Kč ročně.

Přesto nemohu souhlasit s návrhem kandidáta ČOV na náměstka pro sport na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy Petra Hulínského na vyplácení plošné a doživotní renty 20 tisíc Kč měsíčně všem olympijským medailistům.

Je to věcný, politický, ekonomický i společenský nesmysl. Chápu až hysterické úsilí vedení ČOV, prosadit na náměstka ministra školství pro sport právě Hulínského, protože pro každou lobbistickou skupinu je ideální úředník, který bude bezmyšlenkovitě prosazovat a snažit se realizovat jakoukoli ptákovinu, kterou mu takováto zájmová skupina podstrčí. A doživotní plošná renta pro každého olympijského medailistu stejná a navíc vyplácená státem takovou ptákovinou opravdu je. Proč?

Ani po olympiádě v Soči nedostanou všichni sportovci, kteří získají medaile stejnou finanční odměnu. Na listině olympijských českých a československých olympijských medailistů je dle Wikipedie 499 jmen. Mnozí sportovci jsou v této listině opakovaně při zisku různých medailí, ale v případě, kdy získali olympijskou medaili ze stejného kovu vícekrát, však jen jednou. Do roku 1992 je mezi československými sportovci kolem padesátky medailistů- Slováků a mnoho z medailistů také už odešlo do sportovního nebe. Pevně věřím, že po právě probíhající olympiádě v Soči přibudou další jména.

Lze tedy jen odhadovat (předpokládám, že ČOV má čísla naprosto přesná), že nárok na stejnou plošnou doživotní měsíční rentu podle návrhu Hulínského by mělo v současné době mít něco kolem 300 sportovců, což by představovalo ze státního rozpočtu vyplatit částku kolem 70 milionů ročně.

Tedy zhruba 50% částky, kterou ročně ČOV vynakládá na přípravu sportovců a na svou vlastní činnost, přičemž významnou část z této sumy získává ČOV od svých sponzorů.

Kromě toho, že vyplácení takovéto částky a takovýmto způsobem ze SR by vyvolalo lavinu kritiky a také žádostí z dalších oborů lidské činnosti, které ČR proslavily a proslavují ve světě (vědci, umělci, váleční veteráni, lékaři a další celosvětové kapacity) a která by z větší části byla oprávněná, by měl stát vyplácet doživotně dvacetitisícovou rentu nejen sportovním důchodcům, žijícím na hranici životního minima a v řadě případů i pod ním, ale také hokejistům, fotbalistům či tenistům, jejichž roční příjmy v řadě případů přesahují celkovou předpokládanou sumu plošné renty.

Cesta ke stabilizaci životních podmínek našich nejlepších a nejúspěšnějších sportovců je úplně jiná a měl by ji zajišťovat nikoli stát, ale právě ČOV. Stát by samozřejmě byl, tak jako doposud jedním z přispěvatelů na činnost ČOV a tedy i jeho sociálního programu.

ČOV by měl zřídit svůj sociální fond, do kterého by ročně přispíval sám, poměrnou částkou ze svého ročního rozpočtu, stát, ale i dobrovolní sponzoři, podnikatelé a třeba i sami finančně nadprůměrně situovaní sportovci formou solidárního příspěvku svým kolegům.

ČOV by měl dále vypracovat sociální program, který by stanovil pravidla pro čerpání prostředků ze sociálního fondu, a to nikoli plošně a nikoli fixní částkou, ale individuálním příspěvkem každému medailistovi, který nežije na dostatečně důstojné životní úrovni.

Tyto příspěvky by měl ČOV každý rok nově kvantifikovat a na základě toho uplatňovat roční příspěvek na svou činnost, včetně zajištění dostatečného objemu prostředků pro zajištění a realizaci sociálního programu pro zasloužilé sportovní veterány.

Součástí tohoto programu by mělo být také přednostní a bezplatné či příspěvkově hrazené zajištění lékařské péče pro bývalé olympijské medailisty, nejlépe v nemocničním zařízení typu ÚVN apod.

Třetím bodem sociálního programu by mělo být rovněž zajištění každoroční pravidelné a bezplatné či příspěvkově hrazené lázeňské péče pro potřebné bývalé olympijské medailisty.     

Za zvážení by jistě stálo i zřízení nebo pronájem domu s pečovatelskou službou pro přestárlé bývalé olympioniky, kteří by takovou péči potřebovali a nebyli by schopni si ji sami zajistit.

Jsem přesvědčen, že takováto diferenciovaná sociální pomoc by zcela jistě splnila svou sociální a společenskou roli. Navíc individuálně stanovená výše příspěvků dle konkrétní sociální situace toho kterého olympijského medailisty by vytvořila účinný sociální systém, jehož finanční náklady by se pohybovaly ve zlomcích nesmyslně navrhované plošné renty.

Snad zvítězí zdravý rozum, který povede a dovede ČOV k vytvoření sociálnímu programu, který potřebným sportovcům pomůže a nebude vyvolávat kritiku, protesty a vášně (viz poslanecký návrh na daňové úlevy olympijským medailistům z roku 2006), které by mohly vést k tomu, že s vaničkou by se mohlo vylít i dítě.

Michal Kraus
psáno pro Prvnizpravy.cz
 


Anketa

Kdyby se dnes konaly v ČR prezidentské volby, komu byste dali svůj hlas?