Musím konstatovat, že Nečasova vláda dělala v zahraničně politické oblasti mnoho chyb, vlastně svou zahraniční politikou republiku zavlekla do vážné mezinárodní izolace. Klíčové země BRICS (Rusko a Čína) dokázala arogantně urážet a poučovat. Arabské země, obecně muslimské země a vlastně zdrcující část zemí rozvojového světa Nečasova a Schwarzenbergova zahraniční politika odrazovala urážkami a ostentativním nezájmem. V EU vláda P. Nečase dlouhodobou a vytrvalou politikou věčného potížisty zavedla republiku na okraj hlavního integračního proudu, blouzníce o „tvrdé“ koruně, která je prý lepší potácejícího se eura či o „splendid isolation“ britského typu. Na rozdíl od Británie však Česko postrádá – a na to naši euroskeptici z ODS jaksi zapomínali – Commonwealth, City (či spíše Docklands) a zvláštní vztahy s USA. Pokrokový a realističtější kurs zahraniční politiky B. Obamy a jeho administrativy, Nečasově vládě příliš nevoněl. Bylo až dojemné vidět, kterak Nečas a spol. věrně a blouznivě vzdychají po Bushově administrativě a její neudržitelné politice tlustého klacku. Na tu ovšem dnešní USA nemají kapacitně, ani finančně a možná už ani vojensky (jeden Afghánistán jim zcela stačí).

Západ bez jasné koncepce postupu v Iráku, Sýrii i na Ukrajině

Přiznávám se ale, že jeden (jediný) rys v zahraniční politice Nečasovy vlády jsem oceňoval. A to byla politika „mrtvého brouka“ v případě, kdy Západ a jmenovitě zejména V. Británie a Francie, volily v případě Libye a Sýrie zcela chybný a neperspektivní přístup. V Libyi po pádu Západem již vcelku ochočeného diktátora Kaddáfího dnes panuje chaos a v zemi řádí islámští extrémisté a chaotická situace se přenáší do celého pásu zemí Sahelu.

V Sýrii se Západ angažuje proti sekulárnímu režimu nábožensky tolerantních alávitů de facto ve prospěch islámských militantů.

V případě obou těchto zemí není přitom jasné, jaký cíl Západ měl a má, když se pouštěl do likvidace obou režimů. Tedy, co bude následovat po jejich pádu. Přičemž ten Asádův režim se těší, jak se zdá, většinové podpoře syrského obyvatelstva. A zdá se také, že je na dobré cestě v občanské válce vojensky zvítězit.

Západ neměl ujasněnou koncepci, cíl, který by jasně sledoval jako maják, ani v Iráku, ani v Afghánistánu. A podle toho to tam také vypadá a dříve či později dopadne.

Nepředvídatelný Putin?

Mnohokrát jsem v poslední době řekl, i na základě osobní zkušenosti s ním, že Putin je po Gorbačovovi první ruský politik, který je normální. Stejně tak dnešní premiér Medveděv. Kolik šílenců, zločinců a těžkých alkoholiků se v minulosti vystřídalo na ruském trůně či ve vedení Ruska. Jaký je to kontrast např. s dějinami Francie utvářenými skvělými králi, a celou plejádou výtečných prezidentů či premiérů.

Jenom ignorant může říci, že se Putin zachoval v současné situaci nepředvídatelně. Kdyby se mě někdo zeptal na názor na začátku krymské epizody, řekl bych mu, jak se Putin zachová. Západ vztáhl ruku po Ukrajině, za pár let se tato země může stát členem NATO. To by ve svých důsledcích znamenalo, že by Rusko jen stěží udrželo své vojenské základny na Krymu a svou černomořskou (a tedy de facto i středomořskou) flotilu by si tak mohlo naložit do muzea. Rusko by tak ztratilo status velmoci v oblasti Středozemního moře a nejen tam. Z hlediska reálpolitiky, jíž se Putin dlouhodobě řídí, tedy zásah Ruska na Krymu byl nejen předvídatelný, ale také zcela logický. A přitom provedením akce Krym (zatím) umírněný. Ruské síly (vojsko a domobrana) mají na Krymu „proti sobě“ ukrajinské jednotky, prodchnuté zřejmě silně proputinovským duchem.

Model Kosovo

I Západ – tedy EU a Spojené státy – postupují přece podle zásad reálpolitiky. Pryč jsou časy Wilsonovy idealistické politiky. Západ chce Ukrajinu zařadit do své zájmové sféry. Situace k tomu dlouho nazrávala a v průběhu zimní olympiády v Soči, kdy akceschopnost V. Putina byla omezena, došlo na Ukrajině ke státnímu převratu.

Poněkud předstírané překvapení ze „spontánnosti“ „revoluce“ některých českých představitelů, vč. ministra zahraničí, je zábavné. Ani česká média totiž nemohla potlačit např. informaci o obsahu rozhovoru „zajištěného“ ruskou či ukrajinskou zpravodajskou službou mezi americkým velvyslancem na Ukrajině a náměstkyní ministra zahraničí USA. Ze zveřejněné nahrávky rozhovoru jsme se mj. dozvěděli, jak může vypadat příští ukrajinská prozápadně orientovaná vláda. Američané se za své hrůzostrašné „řeči“ omluvili, ale vůbec se neobtěžovali celou věc dementovat. Proč také, rozhovor byl autentický a plně zapadá do filosofie konání představitelů USA, jak se s nimi svět seznámil ze „Snowdenových“ diplomatických depeší.

Rusové postupují bleskově. Za pár dní (16.3.) proběhne na Krymu referendum zorganizované místní vládou s jedinou otázkou zhruba tohoto znění: „Přejete si připojení Krymu k Ruské federaci?“ No a 1,2 milionu krymských Rusů jistě nezaváhá. Právo na sebeurčení přece platí i pro Rusy. Možná, že zažijeme nějakou přechodnou formu státnosti druhého ruského státu – Krymu, podobně jak ji známe v albánském Kosovu. Kosovský albánský stát vznikl vedle vlastní Albánie z vůle Západu (zj. USA a Německa) a 80 – 90 % jeho rozpočtu je financováno Evropskou unií. Kosovo bylo územím ještě před II. světovou převážně slovanským a jeho nová etnická struktura vznikla vyháněním i fyzickou likvidací Srbů válečnou okupační mocí v letech 1941 – 1945. Dříve nebo později bude Kosovo spojeno s Albánií.

Srbsko se jako suverénní země dodnes s oddělením své provincie od státu, ani pod velkým tlakem mocností, nesmířilo.

Logicky platí, že pokud je pro mě nepřijatelné Schwarzenbergovo uznání Kosova českou vládou, musím mít stejný postoj k obdobnému aktu Ruska na Krymu. Jedno ani druhé nikdo ovšem již změnit nejspíše nedokáže. Diplomatickou řečí se to nazývá fait accompli („hotová věc“).

Úvahy o tom, že Putin za nějaký (nevýznamný) ústupek ze strany Západu opustí Krym a odsoudí sám sebe za imperialismus, mohou očekávat jen političtí naivové. To je podobné, jako s hlubokomyslnými úvahami žurnalistů pravdy a lásky o potřebě potrestat Rusko tvrdými sankcemi. Ty diplomatické prý totiž nestačí. No tak prima, přestaneme odebírat ruský plyn i ropu. To bude fatální rána ruským válečným štváčům. My odstavíme svá vozidla na parkoviště. Zima v podstatě končí a tak nebudeme potřebovat už ani zemní plyn k vytápění a provozu našich domácností. Naši „váleční hrdinové“ blbnou zkrátka na kvadrát.

Změna zahraniční politiky ČSSD

Došlo k ní polehoučku, potichoučku po mém odchodu z pozice předsedy ČSSD. ČSSD nejprve v době odporné Nečasovy vlády hlasovala s pravicovou vládou pro navýšení české vojenské účasti v Afghánistánu v situaci, kdy i Američané postupně opouštějí tuto zemi. Každému přitom musí být jasné, že nastavovaná podpora kábulského městského prefekta Karzáího představuje jen zbytečně vyhozené peníze. Stejně tak většina poslanců ČSSD hlasovala ve Sněmovně pro českou vojenskou účast v africké Mali. Jaký smysl dává vysílat české vojáky do země, o které „nic nevíme“ (N. Chamberlain mi odpustí, že jsem použil jeho neslavný výrok) a ve které nemáme žádné hospodářské zájmy? Jsou to zcela vyhozené peníze, které chybí republice jinde.

Prostě „odparoubkovaná“ ČSSD chtěla dát zj. Američanům na vědomí, že jsou pryč časy jejího odporu vůči umístění amerického radaru v Brdech. Ostatně již tehdy řada soc. dem. poslanců při „násleších“ na ambasádě USA významně naznačovala, že oni vlastně nejsou proti radaru, ale to víte ten Paroubek… Mohl bych ty poslance ještě dnes jmenovat. Prostě charakteři

Takže tragické Zaorálkovo vystoupení coby předskokana amerických zájmů na Ukrajině, alespoň mě osobně, nepřekvapilo. Stejně jako mě nepřekvapilo varování na adresu Rusů z úst J. Dienstbiera, že pokud budou takhle pokračovat, ať se rozloučí s vítězstvím v tendru na dostavbu Temelína. Politizací temelínského tendru na mě zavanul duch studené války. A takto se, prosím, vyjadřuje hlavní legislativec nové vlády. Ten, který má sledovat čistotu práva ve vládě.

Jen přičiním drobnou poznámku. Především doufám, že současná vláda umožní ČEZ-u opustit bizarní myšlenku dostavby Temelína za 300 – 400 mld. Kč a sama se bude věnovat užitečnějším záležitostem. Na prvém místě opravdu produktivním investicím k rozvoji země.

Chci pánům z ČSSD jen tiše připomenout, že ani pražská kavárna, ba ani americký velvyslanec (či jiné skrytější údy americké administrativy) jim v příštích volbách hlasy nepřidají. Spíše naopak.

Rizika vývoje na Ukrajině

Tak jako v řadě případů v nedávné minulosti (Irák, Lybie, Afghánistán ad.) nemá Západ, tedy ani USA, a už vůbec ne EU, strategii dalšího postupu, po zvratu poměrů, kterému došlo na Ukrajině. Za dva měsíce budou na Ukrajině prezidentské a parlamentní volby. Z nich vznikne nějaké politické uspořádání. A co dál? Země se společným úsilím všech dosavadních vůdců – zejména Janukovyče, Juščenka, Tymošenkové ad. – dostala do stavu, který se prakticky rovná státnímu bankrotu. A co je příčinou tohoto stavu? Neschopnost politických elit odvozených a závislých na mocné podnikatelské oligarchii, resp. jejich různých zájmových skupinách. A také všudy přítomná korupce.

Co z toho se může změnit volbami? Obávám se, že jen málo! Anebo spíše vůbec nic.

Sanace státních financí Ukrajiny bude jen letos stát zřejmě 35 mld. USD. EU statečně převezme placení účtů za Rusko. Rusko pak zvýší ceny (zlikviduje jejich nedávné snížení pro Ukrajinu) zemního plynu pro Ukrajinu. Kolik desítek miliard tohle dobrodružství sanace státních financí Ukrajiny bude EU stát? Až 200 mld. USD? Samozřejmě poskytnuté jako úvěry poskytnuté Ukrajině. Ale z čeho a kdy to Ukrajina splatí? S těmi penězi to dopadne, obávám se, jako v případě Řecka.

Ještě Janukovyčova administrativa hovořila o vedlejších nákladech připojení Ukrajiny k EU. Uváděla v této souvislosti 160 mld. eur, které Ukrajina prostě nebude mít. A kdo to všechno zaplatí? Nerad bych byl, aby to byli občané EU, resp. také čeští občané. Putin, jak se zdá, se to platit nechystá.

Bude za hranicí v klidu sledovat vývoj na Ukrajině a čekat. Nepříznivý stav hospodářství Ukrajiny by musel řešit opravdu geniální národohospodář a v řízení země by se musely střídat standardní a vyzrálé politické strany západoevropského typu, aby to vyřešili. Ani jedno, ani druhé nelze na Ukrajině očekávat.

A to jsem vůbec pominul možnost občanské války, která by vedla k úplnému rozvratu země a k pohybu milionů uprchlíků do střední i zádní Evropy a pochopitelně také do Ruska. A k dalším katastrofálním důsledkům pro ekonomiku EU.

Poškozené ekonomické vztahy s Ruskem

Po sedmi letech účinkování vlády pravice jsem vůbec nepovažoval za možné, aby se vztahy k Rusku ještě dále zhoršily. Po výrocích ministrů nové české vlády Zaorálka, Dienstbiera a Stropnického české firmy obchodující s Ruskem pláčou. Nedivím se jim.

Každý rozumný člověk vidí velmi rezervovaný přístup např. německé vlády, která ví, že po vyřešení krize kolem Krymu nastanou všední dny a obchod přece potřebují obě strany.

Závěr:

Co se na Ukrajině stalo, se nedá již odestát. Vztahy ČR s Ruskem jsou poškozeny na delší čas, s tím se ČR bude muset potýkat delší čas. Krym směřuje do náruče ruského medvěda, EU k nekončící sanaci ukrajinského rozpočtu.

A Rusko, jak se zdá, nevyjde ze souboje o Ukrajinu oslabeno tak, jak se původně zdálo. Zbavilo se ekonomické zátěže a nostalgického fantazírování o obnově impéria ze sovětských dob (alespoň na čas). S Ukrajinou by nasálo – v duchu „nejlepších tradic“ říše ruských carů – další slabost. Bez Ukrajiny a s Krymem bude hospodářsky silnější a méně zranitelné a o jeho velmocenském postavení nikdo nezapochybuje.

Zdá se, že V. Putinovi se daří budovat pozici Ruska jako flexibilní velmoci, která v poslední době dokázala ochránit své staré přátele v Sýrii před zničujícími americkými útoky a přitom si vytvářet přátele nové v Iránu i např. mezi egyptskou generalitou.

Putin jako hlupák opravdu nejedná, kdepak. A k tomu ještě ten velkolepý úspěch OH v Soči…

České žurnalistice dnešních dnů chybí realistický pohled prakticky na vše, co se týče Ruska. Je to smutná tradice, pokud jde o tuto zemi. Za starého režimu orgie nadšení ze všeho sovětského a to i ze všech hloupostí, bizarností a zločinů. Dnes, ať by Rusové udělali cokoliv pozitivního, česká média zkreslí s opačným znaménkem.

Jiří Paroubek