Zaprvé, Národní fronta Marine Le Penové nezískala 13. prosince žádný z pěti krajů, v nichž týden předtím – v prvním kole voleb 6. prosince – zvítězila s dramatickým náskokem před protivníky (a ve dvou z nich zásluhou Marine a Marion-Maréchal Le Penových dokonce překročila 40 procent hlasů). Lepenovci teď dostali nářez. Z pětky je nula. Pád z tak vysoké rozhledny nadějí musí bolet.

Zadruhé, levice ve Francii stále ještě existuje. A nejen podle znaků na fanglích, za nimiž se skrývá už skoro cokoli,  ale i podle voličského zázemí. Sjednocená pravice, jejíž trvalou ozdobou je Nicolas Sarkozy v čele Republikánů, sice se sedmi kraji zvítězila, ale Socialistická strana a kandidátky sjednocené (a rozličné) levice opanovaly celých pět krajů, což jen málokdo očekával. To je víc než jen čestné druhé místo – je to záchranné lano.

Opakuje se historie z dubna 2002, kdy Francie ve druhém kole prezidentských voleb postavila hráz Jean–Marie Le Penovi a totemem demokratické Francie se stal gaullista Jacques Chirac? Ano i ne.

Ano, a to mimo jiné z toho důvodu, že tehdy  i nyní Francouzi volili se skřípěním zubů. Tenkrát i dnes jim totiž v závěrečném klání nebylo dovoleno stavět se ZA něco, nýbrž jen PROTI něčemu. Něco takového je v zemi vyspělého, historií proškoleného občanství nevýslovné utrpení, které dobře neslouží metabolismu žádného člověka ani žádné demokracie. Účelové volby, při nichž se volí „menší zlo“ a dělá špatně nejen lidem, ale i kočkám a psům, nemají budoucnost.

Ne, v něčem zásadním je dnes situace jiná. Když před třinácti lety odsunul Le Pen v prvním kole socialistu Jospina, vyhrnula se Francie do ulic, aby protestovala. V Grenoblu se tisíce lidí se skandováním NO PASARAN vydaly k arabské čtvrti, aby chránily (sic!) její obyvatelstvo „před fašisty“ (a Arabové vděčně odpověděli bubnováním a Internacionálou). Totéž skandoval a zpíval v Paříži na Bastile stotisícový dav; policejní prefekt vyzval lepenisty, aby zůstali doma, protože „nelze zaručit jejich bezpečnost“. Kde je dnes ve Francii toto odhodlání, které už samo o sobě měnilo poměr sil?

Ještě před těmito regionálkami se psalo o tom, že předznamenají průběh prezidentských voleb 2017. Co to tedy nyní znamená? Le Penová postoupí sice do druhého kola, ale Francouzi se zase semknou kolem „republikánské ideje“, která zahrnuje Sarkozyho, Hollanda i Mélenchona, a bude vymalováno, demokracie pohnojena k rozkvětu? Jenže lidé si prostě pamatují a stále víc je ta vzpomínka otravuje, jak sarkasticky – ještě však málem dobromyslně – pokřikovali na socialistu Jospina: „Lioneli, řekni nám něco levicového!“ Nechtěl, ani heverem to z něj nevypáčili! Lidé nezapomněli, jak se po volebním debaklu vřítil do světel ramp François Hollande za zpěvu – ano! – partyzánské velepísně Bella Ciao. To totiž už „něco levicového“ (a bylo toho čím dál víc) začali říkat i lepenisté. Ve Francii je od té doby zvykem, že všichni jsou před volbami slovy co nejlevicovější, aby pak po nich v praxi rozbalili neoliberální agendu. Nebylo lepší nějakou tu plavovlasou Le Penovou ke kormidlu aspoň jednoho kraje pustit, aby lid viděl, že „jeho“ hnědá zlatovláska jim nakonec také učiní ze života peklo?

Jean-Marie Le Pen se v dubnu 2002 málem stal prezidentem Francie s necelými třemi miliony hlasů. V neděli 13. prosince 2015 poražená Národní fronta jeho nezdárné dcery přesvědčila téměř sedm milionu občanů, aby jí podpořili. Historický rekord! Je to tudíž hodně zvláštní porážka extrémní pravice, je to zvláštní vítězství demokratů. Vždyť tentokrát nezní ani trochu přesvědčivě, když se předseda socialistů Jean-Christophe Cambadélis snaží říkat „něco levicového“. Nejde mu to, není zvyklý…

I mediální establishment už pochopil, že nadšení z vítězství, k němuž velmi pomohl,  je nemístné (a je také ostatně málo viditelné). Dokonce i šéfredaktor deníku Libération Laurent Joffrin v editorialu vyzývá k „politickým krokům ve prospěch lidových vrstev“ a k podpoře „sociální republiky“. Neboť „přijde čas, kdy voliči (…) vyčerpají své zásoby shovívavosti“. Co když se to už stalo? A právě tuto neděli, kdy sázka na třináctku ještě zázrakem vyšla…

Martin Hekrdla

(psáno pro AltPress.cz)