Všichni víme, že systém, jak byl nastaven před začátkem krize, byl neudržitelný. Ale vyznačoval se nepřirozeně vysokými tempy růstu, nízkou nezaměstnaností, vysokou důvěrou v trhy, západním stylem bujarého "bezrizikového" bankovnictví, neřešením sociálních rozdílů, neb vše řešil růst, a téměř zapomenutím na to, že existuje bankrot. Prostě idylka. Jenže neudržitelná. A největší ironií je, že většina dnešních ekonomických debat je právě v rovině: vraťte nám neudržitelnost.

Predikátoři dál predikují, bez pořádné omluvenky či hlubší změny stylu. Ratingové agentury stále ratingují a už ani nevíme, zda je větší průšvih, že se jim věří, nebo že se jim nevěří. Učebnice ekonomie a bankovnictví stále vypadají stejně. Zkoušky, co vím, také.

Tady nejde o bankéře, finančníky a politiky, kteří jsou každému na ráně, ale o akademiky. Je to právě akademická rovina, která vychovává generace finančníků ani ne tak tím, co je učí, ale jak je učí přemýšlet. Je to paradoxní, právě akademie by měla být kritická, zejména kritická. Ale není. A dokonce mám pocit, že právě ekonomie je ze všech společensko-humanitních oborů nejkonformnější. Zatímco ostatní obory jsou přinejmenším multiparadigmatické (mají několik vyznání a student se učí být kritický vůči všemu, co je psáno a dáno), ekonomie se učí stylem: koukněte na to, jak to všichni v minulosti a z jiných oborů nepochopili, až teprve my teď. A jede se ve stylu, nepřemýšlej, počítej. Co? To je jedno, hlavně když se to (matematicky) rýmuje.

Přitom je to zvláštní. Je-li někdo kritik ekonomie, přece to neznamená, že ji nemá rád. Naopak. Takový literární kritik, myslí si o něm někdo, že nesnáší literaturu? Ne, jen třeba myslí, že by se leccos dalo dělat lépe (byť mnohdy sám neví jak a tápe). Ale taková je cesta kupředu, nejdříve se musí aplikovat mrtvá voda, být kritický, a poté teprve voda živá, tedy postavit něco dalšího. A pokud to má být jiné, a ne jen pokračování v zavedeném způsobu uvažování, pak se dotyčný či dotyčná musí pozastavit nad tím, čemu věří. To za prvé. A za druhé, jak hluboko v pochybách je ochoten či ochotná jít. To je přímo úměrné pravděpodobnosti, že změna myšlení bude skutečně podstatná, a nikoli jen optická.

Jak je tedy možné, že všemu navzdory se stále jede dál? Taková behaviorální ekonomie seká rok od roku nové poznatky o tom, že vyučovaný model homo economicus neodpovídá realitě, že je to mýtus, který není ani užitečný, ale dokonce místy i škodlivý způsob uvažování. Dokonce se za výsledky s podobnými tématy dávají Nobelovy ceny, ale učebnice jsou stále stejné. Jak to?

Podobná odpověď jako na otázky na začátku tohoto článku. My to jako víme, ale zároveň děláme, že to nevíme, potlačujeme to. Stejně jako když se díváte na film o upírech a po dobu trvání filmu jaksi věříte na upíry, jinak by film nedával smysl. Podobně v ekonomii: víme, že žádný homo economicus neexistuje, ale po dobu studií se profesoři i studenti tváří, že ano. Nejlepší, na co se kantor zmůže, je, hele, toto asi bude pěkná blbost, která v praxi nefunguje, ale je to holt v učebnici, tak se nedá nic dělat a budeme si hrát na to, že vás tady učím cosi relevantního.

Stejně tak ignorujeme neudržitelnost v reálné ekonomice. Proč? Protože nemáme žádnou komplexní teorii, kterou bychom současnou mohli nahradit, a málo odvahy či soudnosti přiznat, že zatím žádná uspokojivá teorie neexistuje. A tak budeme stále doufat, že vše může fantasticky fungovat, a nepřipouštět si, že nevíme proč, a tedy ani nevíme, proč to občas nefunguje. To, že nevíme, co se děje, má ale mnohem blíže k upřímnosti a skutečnému stavu poznání, než když vše roste (a my nevíme proč, ale nikdy to nepřiznáme, protože nemusíme, neb kolotoč se přece točí, tak kdo by se s tím ... páral).

Tomáš Sedláček
Psáno pro HN