Chrastavský atentát vyvolal řadu spekulací. Sám prezident, aniž by svá slova více rozváděl, naznačil, že nejde o izolovaný čin jednotlivce, jak se média snažila příběh prezentovat, ale že se s největší pravděpodobností jedná o širší záležitost.

Už jen například proto, že následně uniklý údajný přepis zmatené komunikace členů prezidentovy ochranky se posléze ukázal být padělkem.

Existuje tedy důvodné podezření, že se někdo snaží veřejností v tomto ohledu manipulovat a že příběh o frustrovaném dělníkovi z Podještědí je součástí mnohem většího plánu.

Dost možná, že byl chrastavský výstřel také jakýmsi pomyslným spouštěčem, symbolickým výstřelem z Aurory (abych použil trefný příměr jednoho mého kolegy), výstřelem, po kterém má přijít revoluce.

To není tak úplně nesmyslná myšlenka, zvláště když slyšíme, že o revoluci výslovně sám atentátník Vondrouš mluví. A jak si ukážeme, nejen on. Na revoluci má v tuto chvíli zájem více představitelů, na první pohled odlišných, myšlenek, ale možná, že k sobě mají nakonec blíže více, než by se mohlo zprvu zdát.

PŘEDEHRA, KTERÁ SE NEKONALA
Začněme tím, co médiím naštěstí uniklo, takže nemohlo vyvolat patřičný efekt (byť ve srovnání s tím, jaký efekt vyvolal samotný atentát, by byl efekt prvního činu stejně nakonec mediálně zastíněn), co ale bylo nejspíše plánováno společně, koordinovaně, jako součást záměru zesměšnit hlavu státu.

Jen pár hodin předtím, než prezident Václav Klaus zavítal do Chrastavy, přednesl totiž projev na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi u příležitosti svátku patrona českých zemí, sv. Václava.

To, že k oběma událostem (té známé, i té, která do povědomí veřejnosti nevešla) došlo právě na tento svátek, není náhodou. Nepodceňujme symboly. Jde o svátek české státnosti, památný den, který drží v úctě konzervativně a národovecky smýšlející občané, svátek měl i sám prezident, který světcovo jméno nosí a celá událost byla pečlivě mediálně sledována, neboť přesně před rokem na téže pouti rozvířil prezident svým naléhavým poselstvím pravdoláskařské vody, když se vyslovil pro větší vliv církve ve společnosti, což jde přesně proti zednářským snahám o odluku církve od státu.

I proto se po loňské zkušenosti vydali do Staré Boleslavi havlističtí agitátoři ve snaze po konfrontaci. A nebýt malého incidentu, se kterým tito původně nepočítali, mohla se tato konfrontace vydařit a útok na hlavu státu mohl začít už v Boleslavi a stát se jakousi předehrou pro následnou chrastavskou událost.

O co šlo? Skupina levicově zaměřených, protiklausovsky smýšlejících, studentů Univerzity Karlovy a aktivistů vedených podivnou lidoveckou postavičkou Lucií Kmentovou (která se na facebooku svého času vydávala za příbuznou redaktora MF DNES Jaroslava Kmenty), se po vzoru ruských výtržnic Pussy Riot pokusila upoutat v davu poutníků pozornost médií provokativním transparentem, na kterém byl Václav Klaus posměšně vyobrazen ve stylu pravoslavných ikon, v narážce na jeho údajné napojení na Rusko.

Jen díky pohotové reakci okolo stojících tradičních katolíků, kteří skupince vztyčený transparent do pár vteřin uzmuli (aktivisté ho vytáhli těsně ve chvíli, kdy Václav Klaus začal pronášet svůj projev) a po zbytek akce už nevrátili, se tak nemohlo stát to, s čím skupinka počítala - televizní kamery ji nestačily zachytit a celá akce mediálně vyzněla naprázdno, třebaže pak hlouček alespoň rozdával letáky, než se dostal do křížku s policií.

Je velice pravděpodobné, že šlo o podobnou skupinu, která už před časem - opět ve stylu Pussy Riot - vystoupila v chrámu sv. Víta a se kterou má co do činění levicový aktivista a člen ProAltu Jan Májíček (http://www.youtube.com/watch?v=eM0SE5KvVhc).

Že mělo jít i ve Staré Boleslavi o dobře promyšlenou a koordinovanou akci (třebaže protagonisté nepočítali s odporem katolíků), dosvědčují svědci incidentu, podle kterých byla skupina domluvena s dvěma filmovými štáby, které měly událost ze dvou různých úhlů snímat. Každý štáb měl tři lidi - zvukaře, kameramana a osvětlovače. Kromě kvalitní techniky a samotné skupiny aktivistů zde tedy bylo dalších minimálně 6 lidí tvořících technické zázemí akce, kteří o všem věděli a pracovali podle přesného zadání. Zřejmě jejich přičiněním se tak "happening" dostal alespoň do zahraniční televize, když ho odvysílala německá pobočka americké vlivové vysílačky RFE/RL (http://www.youtube.com/watch?v=OtuK1kAFY9I&sns=em).

Třebaže je Kmentová členkou KDU-ČSL, nemohlo jít o akci jakkoli s touto stranou spojovanou - Kmentová evidentně (a už dlouhodobě) pracuje v zájmech jiných skupin (třebaže je fakt, že současný předseda lidovců Pavel Bělobrádek rovněž pochází z pravdoláskařské líhně). Spolu s ní se nejaktivněji projevoval profesor filosofie UK Václav Němec, blízký pravdolásce a halíkovským kruhům v katolické církvi,  jeden z iniciátorů „Otevřeného dopisu prezidentu republiky ve věci oddalování podpisu Lisabonské smlouvy“ (2009) a „Listopadové výzvy“ adresované pražským zastupitelům (2010), jak o sobě hrdě uvádí ve svém curiculum vitae.

Úzká součinnost s RFE/RL (to, že byla tato o akci dopředu informována) a dlouhá a jednostranná protiklausovsky pojatá reportáž na této stanici pak dává tušit, že nejde o osamocené aktivity těchto fanatických havlistů, ale o aktivity plánované a koordinované s kýmsi ze zahraničí. Zesměšnit Klause nechtěla jen zjevně vyšinutá Kmentová, ta se pouze propůjčila trapnému divadélku. Později - po incidentu v Chrastavě - uvidíme, že záběry prezidenta postřeleného airsoftovými kuličkami doslova obletěly svět a objevily se ve všech hlavních zahraničních zpravodajských relacích. Někdo zřejmě chtěl, aby akce měla širokou publicitu. Někdo chtěl, aby celý svět viděl, že na Klause bylo vystřeleno.
Jak jsem napsal výše, nepodceňujme symboly.

STOPY VEDOU DO VÍDNĚ

Pokud si o staroboleslavském nezdařeném happeningu můžeme myslet, že byl se zahraničím koordinován, pak u chrastavského výstřelu je to téměř neoddiskutovatelné.

Klíčem k celému příběhu by mohla být událost, která naopak do médií unikla, ačkoli do nich vlastně uniknout neměla. Vyšla jen v jednom z deníků a dokonce i poté, co byla na internetu chvíli k dispozici v elektronické podobě, byla pro jistotu stažena. Patřičný článek lze sice dohledat, ale už ne rozkliknout a přečíst.

Hodí se proto ocitovat celý kratičký text, jak jej na základě tiskové zprávy, kterou médiím Pavel Vondrouš rozeslal, sepsal deník Právo (redaktor Jaroslav Švehla) a otiskl dne 8. října. Na skutečnost už upozornil předseda Akce D.O.S.T. Michal Semín ve svém komentáři ("Byla za útokem na prezidenta skupina s politickým programem?"), ale pro lepší přehlednost si nyní "zakázaný" článek z Práva ocitujme celý:

"PAVEL VONROUŠ ZAKLÁDÁ NADACI. Pavel Vondrouš, který v Chrastavě airsoftovou pistolí vystřelil na prezidenta Klause, zakládá nadaci. Ta má financovat propagaci Manifestu poctivé demokracie, který během víkendové návštěvy ve Vídni sepsal společně s rakouským občanem českého původu Philippem Janýrem. „Ozvalo se tolik lidí, kteří chtějí zásadní změnu, že stojí za to být dále aktivní. Ten Sametový odboj se musí přenést nyní do konkrétní práce. Manifest poctivé demokracie je začátkem této práce,“ píše Vondrouš ve zprávě, kterou má Právo k dispozici. Jak dále vysvětluje, nadace, kterou zakládá, má propagaci manifestu financovat. „Mnoho lidí mi i napsalo, že mě chtějí finančně podpořit. Již dnes mi pomáhá mnoho přátel a chtěl bych jim poděkovat,“ uvedl Vondrouš. V manifestu se mj. praví: „Potřebujeme poctivou politiku, poctivé podnikatelské prostředí a poctivou práci za odpovídající mzdu. Bez naší účasti a aktivitě toho nikdy nedocílíme! Povstaňme a prosaďme poctivou demokracii!"

"Manifest poctivé demokracie" není nic tajného, stejně jako skutečnost, že ho inspiroval a autorsky se na něm podílel právě Vondrouš. Co ale do médií uniknout nemělo (ale uniklo, protože někdo někde udělal chybu), je fakt, že se Vondrouš podílí na zakládání jakési nadace, navíc ve Vídni.

Vždyť to měl být obyčejný dělník (a nejspíše jím skutečně je), s velkými finančními problémy, po uši zadlužený. A najednou cestuje do Vídně a je z něho spoluorganizátor jakési rodící se opozice?

Člověk, který by měl být trestně stíhán pro útok na hlavu státu, pro výtržnictví a obecné ohrožení, najednou opouští území republiky, aby ve Vídni kul pikle, jak svůj revoluční čin posunout dál?

To je minimálně podivné a představu obyčejného, lehce naivního a naštvaného dělníka to poněkud narušuje. Někomu by totiž mohlo dojít, že Vondrouš hraje trochu vyšší hru. I proto se o Vondroušově propojení s jakousi blíže nespecifikovanou Nadací příliš neví a nemluví.

Leč chytněme se této náhle se vynořivší stopy. Jméno Philippa Janýra se zdá být další indicií k rozpletení podivného případu. Kdo je Philipp Janýr, se kterým Vondrouš Nadaci zakládá?

MANÝRY KLANU JANÝRŮ

Začněme popořadě. Philipp Janýr je předně syn Přemysla Janýra, což vysvětluje mnohé. Tedy syn starého sociálního demokrata, dnes už zesnulého, který do této strany vstoupil už v roce 1945 a po listopadu 1989 se podílel na její obnově.

V médiích se o něm dočteme, že od roku 1993 působil jako nezávislý publicista a přispíval do řady českých deníků. Spolu s Jiřím Paroubkem zakládal mimo jiné časopis Trend.

Narodil se v roce 1926 v Bratislavě, po válce vystudoval v Praze Vysokou školu politickou a sociální. Po nástupu komunismu se ovšem stal nepřítelem režimu a v roce 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k deseti rokům vězení. Na svobodu byl podmíněně propuštěn o šest let později a v roce 1965 byl rehabilitován.

Po srpnu 1968 ale emigroval do Rakouska, kde prožil následujících 21 let. V exilu nadále aktivně politicky působil a vybudoval si velmi úzké kontakty s rakouskou sociální demokracii, které využil při obnovování ČSSD po listopadu 1989.Přemysl Janýr zemřel v roce 1998, necelý rok po jeho smrti mu tehdejší prezident Václav Havel udělil za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Máme tedy před sebou skalního levičáka, pohybujícího se ve vysokých kruzích vídeňské politiky, spolupracujícího s českým disentem, Václavem Havlem vyznamenaného, který emigroval v roce 1968 a vrací se do vlasti v roce 1989 (jak příznačné!). Kdo se trochu zabývá nedávnou historií, ví, jak to s takovým exilem a vůbec s Chartou 77 bylo, člověku se maně vybaví jiné životní osudy - například Zdeňka Mlynáře a dalších komunistických kádrů, načas přesunutých do ústraní po Srpnu, aby se později podíleli na další psychologické operaci zvané pro změnu Listopad. Nebudu chodit kolem horké kaše - na internetu jsou svědectví lidí, kteří tvrdí, že byl Janýr agentem StB. Nevím, skutečností ale je, že na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů najdeme zmínky o tom, že na tuto osobu existoval u komunistické tajné policie svazek. Nebylo by to nic divného, vždyť Charta byla estébáky celá prolezlá, byl to vlastně jejich projekt.

Tím se však bezpečně dostáváme do pravdoláskařských vod. A jak je v těchto kruzích obvyklé, můžeme v pozadí vytušit i zednářské konexe. Janýr byl respektovanou osobností rakouské sociální demokracie, scházel se například s tehdejším spolkovým kancléřem rakousko-židovského původu Bruno Kreiskym. V roce 1974 ve Vídni s dalšími emigranty z období po roce 1968 založil "Kulturní klub Čechů a Slováků", jehož byl dlouholetým předsedou. Mezi jeho členy najdeme vedle Kreiskyho celou plejádu havlistů (kancléř prezidenta Havla Ivan Medek, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, spisovatel Pavel Kohout, prezident mezinárodního PEN-klubu Jiří Gruša), vlivných rakouských politiků (rakouský prezident Heinz Fischer) či potomků zednářských rodin (novinářka Barbara Coudenhove-Kalergi, ale nejspíše i všichni výše zmínění).

Janýr měl ale dva syny - kromě Phillipa rovněž syna nesoucího otcovo jméno. Přemysl Janýr ml. (narozen 1949 v Českých Budějovicích) je také zajímavou postavou. I na něho najdeme svazek StB. Stal se signatářem Charty 77 a členem VONSu, v roce 1978 odjel s rodinou do Vídně, kde studoval publicistiku na Vídeňské univerzitě. V Rakousku převážně samostatně podnikal v oboru IT, v posledních letech se angažuje v iniciativách občanské společnosti. Je předsedou Fora pro česko rakouský dialog, předsedou sdružení Archivy či místopředsedou sdružení Národy Podyjí. Publikuje v Čechách na levicových webech typu Britské listy či Deník Referendum.

Philipp Janýr se co do politického aktivismu vydal v otcových šlépějích. V Rakousku je prý podle médií vlivným členem tamní sociální demokracie, spolupracuje s lidmi v sociálnědemokratických stranách v celém regionu střední Evropy a zakládá si na tom, že se spolu s otcem po listopadu podílel na obnově ČSSD, když rakouští socialisté tehdy pomáhali se základním technickým vybavením Lidového domu či s obnovením listu Právo lidu. Mnohem více se ale Janýr mladší angažuje v evropských levicových kruzích radikálního až anarchistického typu.

Pro dokreslení je třeba připomenout, že na sebe upozornil v českém prostředí hned několikrát - například když v roce 2006 podal žalobu na ODS poté, co ČSSD prohrála volby, nebo relativně nedávno, kdy podal trestní oznámení na premiéra Petra Nečase a exministra životního prostředí Pavla Drobila (oba ODS) v souvislosti s kauzou údajných manipulací se zakázkami na Státním fondu životního prostředí (najdeme tedy jistou souvislost s Liborem Michálkem, dalším objevem pravdolásky).

Důležitější než jeho mediální výstupy je ale fakt, že byl v České republice před několika lety odsouzen za krácení daní a že čelil obvinění z trestného činu podvodu v souvislosti s kauzou časopisu Trend, který zakládal jeho otec s Jiřím Paroubkem. Janýr tehdy uprchl do Vídně, kde se mu - světe div se - nic nestalo, třebaže byl na něj vydán mezinárodní zatykač a policie ho na jeho základě v roce 2007 zadržela. Následně ho ale pustila, neboť - podle jeho vlastních slov - Rakousko své občany nevydává a jeho skutek tam trestným činem není. Ale ač byl Janýr v České republice odsouzen k pěti letům vězení, stále navštěvuje Českou republiku (jak dosvědčují jeho četné fotografie), aniž by byl kdy zadržen. Policie mu problémy nikdy nedělala, což je minimálně zvláštní, ale zároveň lehce vysvětlitelné, pokud přijmeme tezi, že podobně jako jeho otec se umí pohybovat v kruzích, kde zákony pro obyčejné lidi platící příliš neplatí.

I Janýr mladší, kterému evidentně dveře do vysoké politiky otevřely právě známosti jeho otce, je tedy podivnou personou, která, ač trestně stíhaná, má jistou protekci určitých skupin, je takřka nepostižitelný a zdálky zasahuje přes hranice do českého politického dění.

I tento Janýr je aktivně činný jako publicista, má blízko k levicovému Deníku Referendum, kde pravidelně publikuje další pravdoláskař a návštěvník Bilderbergu Jiří Pehe či svobodný zednář Ivan Odilo Štampach. A právě v Deníku Referendum před několika dny vyšel Janýrův rozhovor s Pavlem Vondroušem pod názvem "Klaus se chce zalíbit sám sobě, to se mu daří".

Vedle toho, že s Vondroušem zakládá Nadaci, Janýr tedy vystupuje jako Vondroušův expert na public relations. Popularizuje jeho myšlenky na facebooku, poskytuje mu právní rady, dělá s ním PR rozhovory a pokouší se chrastavský atentát přetavit v nějaké větší celospolečenské hnutí.

Můžeme si říci, že to vše byla náhoda, když se Vondrouš na tyto zednářsko-pravdoláskařské kruhy napojil, že se tito lidé dříve vzájemně neznali a setkali se jen náhodou a že se Janýr a spol. jen náhodou chopili Vondroušovy náhlé popularity a snaží se ho nyní využít pro své cíle. Ale mohlo to být také naopak. Vondrouše si mohli vyhlédnout, Vondrouš mohl být do celého plánu dopředu zasvěcen. Zvláště, pokud mu byla nabídnuta suma, která by ho zprostila jeho finančních těžkostí, si lze velmi reálně představit, že neznámý muž se propůjčí podobnému činu. A když se už osvědčil, je s ním počítáno i v událostech bezprostředně navazujících.

Co když byl chrastaský atentát od počátku plánovaným spouštěcím mechanismem, oním pomyslným výstřelem, povelem k revoluci? Vondroušova-Janýrova slova to nijak nepopírají, ba právě naopak...

NEJVĚTŠÍ ŠKŮDCE? KLAUS

Vondroušovy odpovědi ve zmiňovaném rozhovoru příliš nekorespondují s tím, jak se verbálně a písemně (na facebooku) doposud projevoval. Tam věty plné hrubek, zde kultivované vystupování. Buď Vondrouš není tím, čím se zdá být, a nebo je jen figurkou, kterou si někdo najal na špinavou práci a teď za ni i dokonce mluví.

Posuďte sami. "Sametový odboj zní zajímavě, jak bude pokračovat?" ptá se Janýr Vondrouše v interview. A Vondrouš (nebo kdo vlastně) odpovídá: "Počátek tohoto odboje datuji od okamžiku, kdy Roman Smetana začal kreslením tykadel. Je důležité, aby ten odboj byl skutečně sametový, tedy aby nedošlo k žádnému zranění. Už moje jednání bylo na hranici, možná dokonce za, neboť se zdá, že prezident nepatrně krvácel."

Zmiňovat se zde o tykadlové guerille a podivné postavičce Romana Smetany čas a prostor nedovoluje, jisté ale je, že i tento týpek je mnohem více součástí široké politicko-mediální hry, která má za úkol ve společnosti vytvořit patřičnou náladu. Vzpomeňme jen, kdo a s jakou horlivostí až hysterií se tohoto muže zastával.Pak nám bude vše jasnější.

Na Vondroušovi je ale zajímavé to, kterak nejprve vše svaloval na vládu a neutěšené poměry v zemi a přiznával, že Klaus byl vybrán pouze jako zástupná oběť, aby najednou prozřel, že největším zlem je skutečně Václav Klaus sám. Ne například Karel Schwarzenberg, o kterém v rozhovoru  říká, že jen dosud neprohlédl a s mafiány hraje jejich hru, aniž by to si to prý uvědomoval. Kdežto Klaus - ten je opravdu ztělesněné zlo.

"Prezident Klaus je snad nejvíce nenáviděná osoba v České republice. Kdo by s ním chtěl ještě komunikovat? Jeho specialitou je destrukce, ničení všeho, co ostatní lidi pracně budovali a rozeštvávání názorových skupin a dehonestace menšin. Navíc sedí zřejmě uzavřeně ve své kanceláři a uvažuje pouze o tom, jak dál škodit. On se chce zalíbit především sám sobě. To se mu daří," říká kdosi ústy Vondrouše.

Všímáme si tedy, jak něco, co bylo původně - alespoň podle médií - frustrací z politiky a z politické situace jako takové, najednou začíná nabírat obrysy boje proti prezidentu Klausovi. Největší škůdce je - Klaus.

"Ještě jste mi neřekl, jak bude pokračovat sametový odboj," vyzvídá dále Janýr, který pořád nedostal odpověď na svoji otázku. A Vondrouš přitakává: "Neřekl, protože (odboj) pokračovat nejspíš nebude. Dle mého názoru však skončil a začíná revoluce."

Takže odboj už máme za sebou, teď už bude jen padat hlavy...

To jsou vážná slova. Podle někoho možná naivní, znamenající spíše zbožné přání, ale co když jsou myšlena smrtelně vážně? Co když jde o reálný plán a co když tato skupina lidí skutečně organizuje novodobou revoluci? "Revoluce? Jaká?" ptá se s předstíranou nevědomostí Janýr v PR rozhovoru.

"Poctivá," odpovídá Vondrouš. "Taková, která zajistí poctivou politiku, poctivé demokratické nástroje, poctivou veřejnou diskusi, poctivé podnikatelské prostředí a za poctivou práci kvalitní životní úroveň. K tomu jsme dnes zveřejnili manifest poctivé demokracie. Nejspíš 17. listopadu na Václavském náměstí bude víc prostoru o tom diskutovat."

To, co začalo jako (mediálním slovníkem řečeno) pouhý nevinný žert - střelba plastovou zbraní na prezidenta, má tedy pokračovat 17. listopadu na Václavském náměstí. A financováno to je z Vídně. Pravdoláska se nám tu odhaluje ve své plné nahotě.

NA SCÉNĚ JE KOHOUT

Janýr přitom není jediný PR specialista, který se najednou kolem Vondrouše vyrojil. Své služby mu nabídl i mediálně profláknutý Lukáš Kohout, který je sice stále vydáván za jakéhosi podvodníka, dokonce soudně potvrzeného podvodníka, ale jehož aktivity jsou více než podezřelé, takové, jaké by odsouzený člověk zcela určitě nepodnikal. Bývalý asistent Jana Kavana (v Londýně narozeného Čechožida, pozdějšího ministra zahraničí a také vysokého funkcionáře OSN), který údajně na účet Kavana podvodně cestoval po celém světě, se vždy na české mediální scéně objevuje vždy v ryze podivných souvislostech.

Naposledy se ujal organizování proticikánských demonstrací na Šluknovsku, čímž mnohé lidi, zdejšími problémy skutečně znepokojené, zároveň odradil. Proč by měl nějaký přivandrovalec, který tu mezi námi nežije, organizovat protesty týkající se našich problémů? Vše výrazně smrdělo policejní provokací. Otázka, která se přímo nabízí, zda Kohout nepracuje jako agent tajných služeb nebo exponent nějakých jiných utajených struktur, není nijak nadnesená. Naopak by vysvětlovala snadno to, co je jinak vysvětlitelné těžko.

Proto příliš nepřekvapí, že se Kohout "zčistajasna" vyloupl i v kauze Pavla Vondrouše. Tento výlupek nabízí atentátníkovi své služby, radí mu, jak zacházet s novináři, upravuje jeho mediální výstupy. Z Vondrouše, který je schopen do jedné věty nasekat hned několik hrubek, se náhle stává kultivovaně se vyjadřující muž, ale nejen to. Drze přechází do protiútoku a začíná se bránit - na poslance Vidíma, který ho nazval gaunerem, podává sebevědomě trestní oznámení, prezidentovi posílá poštou 200 korun na vyčištění saka od krve. Donedávna svářeč plastů z Chrastavy se mění v pečlivě mediálně vycizelovanou figurínu, která přesně ví, na co novináři slyší a jedná podle toho.

Zdá se, že Vondrouše někdo pevně uchopil do rukou a začíná s ním hrát svoji hru. Ale můžeme se opět ptát - co když to tak ale bylo plánováno od samého začátku a Vondrouš o tom věděl?

A ještě malá poznámka. Nešlo-li jen o náhodný čin, jak se zde snažím doložit, musela být do plánu zasvěcena alespoň část prezidentovy ochranky. To se zdá být velmi pravděpodobným, když sledujeme jejich jednání na videozáběrech, které budí podezření, že minimálně někdo z nich měl jisté instrukce a jednal proto nestandardně. Vysvětlovalo by to selhání ochranky, třebaže oficiálně dosud nikdo nic takového nepotvrdil. Není ale taková domněnka příliš konspirativní?

Nemyslím si to. Jen si připomeňme, že na Hradě se občas dějí divné věci. Jako nedávno, když vyšlo najevo, že v nejvznešenějším místě svatovítské katedrály, v kapli sv. Václava, probíhal zednářský rituál Královského řádu rytířů svatého Václava, za přítomnosti dnes už nechvalně proslulého šéfa lionského klubu Jaroslava Bartáka. Otázka, jak se mohli v běžně nepřístupných prostorách kaple tito spiklenci objevit, byla zodpovězena ve chvíli, kdy byl na fotografii z obřadu identifikován i vojenský velitel Pražského hradu plukovník Karel Niederhafner.

Prezident byl tímto zjištěním podle médií velice rozezlen a nařídil vyšetřování celého incidentu. Niederhafner, který kapli pro zednářské rejdy odemkl a sám se jich účastnil, byl tedy okamžitě ze své funkce odvolán a následně i propuštěn z armády. Tím netvrdím, že Niederhafner byl do chrastavského případu zapleten (i když třeba mohl), chci jen naznačit, že zednářské prsty jsou dlouhé a pro zednáře není problém se infiltrovat do jakékoli skupiny. Zvláště, když si uvědomíme, že prezidentova ochranka podléhá ne prezidentovi, ale ministru vnitra, kterým je v současné obě havlista Jan Kubice.

LUCIFER KLAUS

Ale zpět k Vondroušovi. Vondrouš mluví o revoluci a snaží se ji časově zasadit do současného podzimu. Ale není jediný. Jistě - těch, kteří se revoluce dovolávají, a to už nějaký ten pátek, je mnoho, ale hledáme-li jen mezi těmi, kteří o ni poslední dny a týdny mluví se vší vážností, kdo ji dokonce slibují, vyzývají k ní a skutečně se ji snaží rozdmýchat, pak nás nemůže nenapadnout virtuální miliardář Karel Janeček, pocházející z estébácké rodiny (otec agent rozvědky v roli diplomata nasazený do zahraničí, matka pracovnice SNB).

Možná je to jen náhoda a projev jakési synergie, ale Vondrouš a Janeček představují v danou chvíli spojence. Můžeme se jen ptát, do jaké míry o sobě vědí či dokonce, do jaké míry své kroky koordinují.

Komu pak představa spojení údajného miliardáře Janečka a svářeče Vondrouše přijde úsměvná a nepravděpoobná (a ona skutečně do jisté míry úsměvná je - vzpomeňme jen na Janečkovu větu z nedávného rozhovoru - že musí existovat lidé bohatí a lidé chudí), ten by si měl nejprve prohlédnout facebookový profil Pavla Vondrouše.

Kdo by tam od tohoto komunisty (za kterého se ještě před pár týdny hrdě vydával) hledal nějaké vyjádření radosti nad tím, jak komunisté posílili v uplynulých volbách, nic takového by tam nenašel. Ani náznakem. Co tam ale zcela určitě najde, jsou odkazy na články týkající se Janečka či Janečkova souputníka Jana Krause (přitom články, kde se vyskytují slova jako "rudá infekce", což přece nemůže jít s Vondroušovým politickým názorem za normálního stavu věcí dohromady). Všude jen samé články a fotografie, které zesměšňují prezidenta Václava Klause.

Jak trefně poznamenal jeden z mých čtenářů, Vondrouš říkal, že jeho protest nebyl protestem proti prezidentovi, ale celý jeho profil je přitom jedním velkým útokem na Klause, ničím jiným.

Můžeme se pak oprávněně ptát, jak to vlastně bylo s tím halasně proklamovaným Vondroušovým členstvím v KSČM. Vstoupil tam před půl rokem. Vlastně tam ani skoro nebyl, členské příspěvky neplatil, brzy odešel. Nebyla to jen kouřová clona, vytváření si legendy komunisty, aby - až chrastavský výstřel z Aurory zazní - nebyl tolik spojován s pravdoláskou? Aby to vše budilo zdání, že jednomu radikálnímu komunistovi ruply nervy? Není Vondrouš vlastně jen Janečkova loutka?

V této souvislosti není bez zajímavosti, že Vondrouš udržoval jistý kontakt s místopředsedou KSČM Jiřím Dolejšem, který ve straně patří k jedněm z mála eurohujerů, k jakési liberální větvi pokrokových prounijních komunistů, kteří se tak liší od - v lecčems konzervativních -komunistů stalinistického typu. Pokud někdo z havlisticko-zednářských kruhů chtěl dostat Vondrouše za účelem vytvoření legendy do KSČM, pak se jako ideální spojka nabízel právě liberální a proevropský Dolejš.

U Janečka ale ještě chvíli zůstaňme. Věnoval jsem se tomuto člověku už několikrát, pročež nemíním opakovat to, co jsem uvedl v dřívějších textech. Chtěl bych jen podtrhnout, že Janeček razí svou teorii zjedů / zlojedů, kde ale největším - podle jeho vlastních slov takřka stoprocentním - zjedem je prý prezident Václav Klaus. Když na Klause přijde, Janeček se přestává ovládat. Právě Klaus, respektive až chorobná nenávist k němu, je styčnou plochou mezi miliardářem a atentátníkem.

"Když každého člověka ohodnotíme na stupnici 0 až 1, kdy jedna je svatý a nula je stoprocentní zlojed typu Václav Klaus, tak průměr České republiky je dobrý, odhaduju to tak na 0,7," mudroval před časem v rozhovoru pro Reflex tento rozumbrada.

Čemu jsem se ale dosud ve svých textech nevěnoval, byť jsem jeden článek o centru DOX napsal, je propojení tohoto "Centra současného umění" s NFPK a Karlem Janečkem. Zdaleka nejde jen o podobnost obou grafických log, ale o vazby veřejně přiznané.

Že je mezi DOXem a Janečkem nějaká souvislost, jsem si všiml už před časem, kdy jsem si uvědomil, že za DOX stojí stejní lidé, které najdeme v Janečkově slavné firmě z mauricijské republiky RSJ a.s. Jde konkrétně o Václava Dejčmara a Libora Winklera. Až nedávno ale Janeček na nové verzi svých webových stránek přiznal i osobně, že DOX podporuje. "Jsem spolumajitelem Centra současného umění DOX, které poskytuje více než 6000 m2 výstavních ploch v originálních prostorách bývalé továrny v Praze-Holešovicích z roku 1911. DOX je místem, kde nepředvídatelnost umění představuje hodnotu, která umožňuje nečekaný přínos," říká na nich Janeček. A na stránkách DOXu najdeme informaci, že "akcionáři centra DOX jsou Leoš Válka (původní iniciátor projektu), Václav Dejčmar, Karel Janeček a Libor Winkler." Přísahal bych, že jde o informaci novou, protože jsem se v minulosti několikrát na stránky DOX díval a propojení s Janečkem tam takto explicitně uvedeno nebylo.  

Pak se nám už nemůže zdát divným, když DOX své výstavy a performance koncipuje jako vyslovené útoky na hlavu státu. Vzpomeňme jen na nedávnou výstavu, která se jmenovala "Luciferův efekt" a kde bylo návštěvníkům přímo či nepřímo vsugerováváno, že na české politické scéně není oním Luciferem nikdo jiný než Václav Klaus. Celá výstava byla vpodstatě jen o něm.

Oficiálně byla ovšem inspirovaná stejnojmennou knihou amerického psychologa Philipa Zimbarda a jeho experimenty na amerických univerzitách v 60. a 70. letech. To je ostatně téma Janečkovi blízké - když například 3. listopadu 2011 vystupoval s přednáškou o korupci v moskevské New Economic School, příklad Zimbardova experimentu tam ve své řeči několikrát využil.

Podívejme se, jak zážitek z výstavy popsal jeden ze znechucených návštěvníků. "Byla jsem v sobotu v DOXu a mj. tedy navštívila výstavu Luciferův efekt. Jsou na ní vystavena díla zahraničních i domácích umělců - u těch domácích je hlavním námětem Václav Klaus (rozuměj v roli Lucifera), případně Václav Havel (v roli vzývané modly). Výstava končí urnami, kde návštěvníci mají hlasovat o tom, zda by prezident měl být odvolán pro vlastizradu." Každý den také při výstavě probíhaly diskuze, ve kterých přední čeští pravdoláskařští aktivisté rozváděli výtvarně zpracované útoky na Klause a na českou státnost do mluvené podoby.

Jako Lucifer byl ovšem ztělesněn jen Klaus, druhá část výstavy se týkala Zimbardova projektu s názvem "Hrdinská imaginace", "jehož cílem je inspirovat a připravit ´obyčejné´ lidi pro roli tzv. ´hrdinů v záloze´ a jehož součástí jsou příklady překvapivých hrdinských činů v mezních situacích. Jedním z příkladů ztělesňujících koncept hrdinské imaginace je pro Zimbarda Václav Havel".

Připomínám to vše proto, abych ilustroval netoliko míru osobní nevraživosti Karla Janečka vůči hlavě státu, ale spíše fakt, že jde o dlouhodobou a v poslední době kulminující, velmi pečlivě organizovanou kampaň, která má ve veřejnosti vzbudit rádoby spontánní odpor k současnému českému prezidentovi a která byla nejen předzvěstí chrastavského útoku, ale jeho nedílnou součástí.

NĚKDO TADY DĚLÁ VLNY

To však bylo před několika měsíci. Co ale dělá Karel Janeček dnes? Trochu se nám změnil. Svůj příliš slušňácký vzhled oholeného, ostříhaného a uhlazeného intelektuála v obleku a s brýlemi vyměnil za rebelskou vizáž. Přerostlé vlasy, neoholená tvář, ležérní oblečení, brýle zmizely - změna je tak velká, jako kdybychom měli před sebou úplně jiného člověka. Někdo zřejmě usoudil, že tak by mohl být Janeček pro široké masy přijatelnější. Ale jde stále o jedno a totéž.

Se sérií přednášek o morálních hodnotách plánuje nyní objet republiku a ve všech krajích nabádat ke spojování podobně uvažujících. Šňůra jeho vystoupení skončí v Praze v Havlově Lucerně. Totéž činí i svou mohutnou reklamní kampaní, kdy v rámci projektu "Vlnyevoluce" zveřejňuje na internetu přesně načasované frázovité větičky o dobru, lásce, naději, jednotě a změně - to vše ve snaze "propojit pozitivně smýšlející lidi". Aby nám jeho moudra neunikla, jsme na ně upozorňováni celoplošnými inzeráty v tisku či reklamou v televizi před nejsledovanější zpravodajskou relací. To není levná záležitost. Janeček do kampaně dosud investoval řádově desítky milionů kroun, jak sám přiznal. Jisté ale je, že zatím neškodné havloidní věty se časem změní v burcující výzvy. Jsme svědky masové manipulace s veřejností.

Novinář Lukáš Petřík trochu prozkoumal pozadí této aktivity. Zjistil, že copyright na webové stránky (vlnyevoluce.cz) má občanské sdužení Pozitivní evoluce o.s. se sídlem v Horních Měcholupech, které bylo založeno 2. července 2012. Podle identifikace v Domain Tools je odpovědnou osobou za stránky a občanské sdružení Ctirad Hemelík, který vlastní firmu Felicius Media s.r.o., která organizuje "new age-veletrhy" zabývající se biostylem, zdravím a esoterikou. Později Janeček odkryl i další jména svých spolupracovníků na této kampani - jsou jimi jeho osobní tajemník Tomáš Marada a spolumajitel Tischali Media Jan Václav Čep.

Dozvídáme se tak, že Janečkův obchodní partner Ctirad Hemelík, který za projektem stojí, je zároveň velký esoterik, okultista a vyznavač hnutí New Age. A stačí proklikat pár jeho webů a narazíme například na pozvánku na přednášku svobodného zednáře a odpadlého kněze Ivana Odilo Štampacha. To není nic překvapivého, připomeneme-li si, že Janeček je členem zednářsko-iluminátských kruhů a rád chodí v masce ďábla.

Okultismus a New Age u vyznavačů pravdolásky je navíc tak trochu samozřejmý. Václav Havel měl spiritismus a duchařinu (stejně jako svobodozednářství) v rodinné tradici a po celý život synkretické myšlenky šířil a šel tak ostatním příkladem. Proto dnes mezi jeho věrnými najdeme tolik esoteriků a vyznavačů alternativního způsobu života - za všechny jmenujme například herce Jaroslava Duška či režiséra a bývalého studentského vůdce Igora Chauna. Videí na serveru youtube, kde Chaun líčí své zážitky s buddhismem, ale i s indiány z amazonských pralesů (a se skupinovými drogovými orgiemi, kdy se tito dostávají do extází), je nespočetně. V tom se Chaun velmi podobá Karlu Janečkovi, který má s používáním drog a s navozováním změněného stavu vědomí po jejich užití také své zkušenosti - a také opět z prostředí primitivních pralesních kmenů. Dalším příkladem může být Janečkovi blízký podnikatel Martin Hausenblas, který zase jezdí meditovat do saharské pouště.

Zmiňovaný Hemelík také pořádá na průmyslovém výstavišti v Holešovicích festivaly "Esoterika", kde spolu s Chaunem vystupuje. Je tedy bezesporu zajímavé (i když vůbec ne překvapivé), že pospojovat lidi "dobré vůle" se duo Janeček-Hemelík snaží právě za pomocí průpovídek ve stylu new age.

Může to být náhoda, ale proklikáme-li se při naších rešerších na stránky České konference, dalšího pravdoláskařkého projektu, kde se plká o dobru, humanitě a dialogu a kde vystupují takové pravdolákařské veličiny jako Sváťa Karásek či Táňa Fischerová, najdeme možný průsečník všeho výše řečeného. Na stejné konferenci totiž vystoupil jak Janečkův Hemelík, tak Přemysl Janýr ml. Že by se nám kruh uzavíral?
***
Co napsat závěrem? Podle mého soudu byl chrastavský atentát jednoznačnou psychologickou operací, jejíž nitky vedou k pravdolásce. Nejen ale nepřímo a pomyslně - jak už dříve naznačili Michal Semín či Jiří Weigl a další. Tedy nejen přes nehorázné romány Michala Viewegha, skuhrání Jiřiny Šiklové či intelektuální žvásty Tomáše Halíka, kteří všichni protiklausovskou hysterii podněcují. Ta linka je mnohem přímější a vede ke skutečným jménům - k Janýrům, Kohoutům, Janečkům a dalším agentům, kteří nepracují pro blaho tohoto národa, ale k jeho zkáze.

Další psychologická operace, ale mnohem většího rozsahu, nás však teprve čeká. Má jí být nová revoluce, úmyslně plánovaná na výročí té sametové. Chrastavský výstřel s ní souvisí.

Někdo tady zkrátka dělá vlny. A my bychom měli najít odvahu říci DOST.

Adam B.Bartoš