Ministerstvo zahraničních věcí a opozice (zejména TOP 09) se cítily pobouřeni tím, že se lidé hlásící se ke svému českému původu obrátili přímo na prezidenta republiky Miloše Zemana. Ten (v tomto roce již potřetí) jejich prosbu považuje za oprávněnou a vyzval ministra vnitra, aby se přestěhováním asi 240 lidí ze země zmítané občanskou válkou začal zabývat.

Zároveň zkritizoval našeho velvyslance v Kyjevě Ivana Počúcha za jeho postoj k této otázce. Reakce nejen opozice, ale i médií (včetně veřejnoprávních) byla mimořádně hysterická a sprostá. V takových případech ovšem bývá pravidlem, že zazní i to, co by ti, na jejichž stranu se novináři postavili, nechtěli, aby bylo řečeno. Komentář Jiřího Leschtiny na Čro plus představuje esenci podobného přístupu. Zpochybňuje samotnou žádost i motivaci našich krajanů a chválí pana velvyslance Počúcha. Vyzdvihuje jeho zásluhy po anexi Krymu i později: „vybízel k protiruským personálním sankcím, vízové restrikci a zmrazení majetku. Také byl jedním z prvních diplomatů, kteří potvrdili zprávy, že na východě Ukrajiny operuje ruská armáda.“ (Ještě zapomněl na zásluhy našeho velvyslanectví s předáním našich zkušeností s lustracemi.)

Ještě zajímavější je Leschtinův odkaz na článek Jiřího Bernkopfa, učitele češtiny v Čechohradě nedaleko Melitopolu. Pan učitel tam sám na sebe prozrazuje, že kromě výuky má ještě další úkoly – třeba sledovat politické názory žadatelů o repatriaci. Domnívá se, že lidé, kteří nechtějí bojovat za Ukrajinu, toho nejsou hodni. Vysvětlil mi tak podivné chování našich krajanů, kteří při návštěvě ministra Zaorálka si vlastně na nic nestěžovali. Poučeni životem na Ukrajině se obávali, že by v takovém případě byl zpochybněn jejich český původ. S kádrováním holt mají své zkušenosti.

Pan pedagog také vysvětluje, že se nikdo nemusí dožadovat mimořádných prostředků, že jim jako krajanům bude vyřízen trvalý pobyt v ČR naším velvyslanectvím v Kyjevě (tedy těm, o nichž on nenapíše, že to dělají z vypočítavosti). Věc ovšem má několik háčků – do Kyjeva je daleko a doprava nefunguje, dokumenty odevzdali na Generální konzulát v Doněcku, který byl evakuován a uzavřen kvůli válečným událostem a možnému ohrožení zdraví a životů českého personálu. To nepochybně způsobí zdržení ve vyřizování žádostí, platnost některých potvrzení vyprší, takže vycestování krajanů se odkládá.

Vysvětluji celou situaci podrobně proto, že je zatím nejviditelnějším vyjádřením toho, že naše politika i společnost je rozdělena na dvě strany – stranu míru a stranu války. Tu prvou představuje prezident Miloš Zeman, který tvrdí, že na Ukrajině probíhá občanská válka a naší morální povinností je postarat se o lidi s českými kořeny tak, jak jsme to udělali v devadesátých letech na Ukrajině a v Kazachstánu a odvolává se na ideje humanismu.

Stranu války reprezentuje ministr zahraničí Luboš Zaorálek, jehož rezort popírá, že konflikt na Ukrajině je občanskou válkou. Dle naší oficiální doktríny Kyjev čelí ruské agresi a bojuje s invazními vojsky a naší povinností je ukrajinskou vládu podpořit. Zpravodajství z našeho zastupitelského úřadu jasně dokládá, že ukrajinský stát navzdory válce funguje normálně, zaručuje svým občanům bezpečnost a k repatriaci není důvod, protože by mohla být zneužita ruskou propagandou. Navíc by stála peníze, které můžeme vynaložit účelněji, například na léčení zraněných ukrajinských vojáků v našich nemocnicích. (Předpokládám, že budou z některého dobrovolnického praporu nacionalistů, když už se pan ministr nechal na Majdanu fotit před rudočernými prapory UPA.)

Pokud jde o bezpečnostní situaci na Ukrajině, tak před dvěma dny mluvčí ministerstva vnitra přiznal, že od února stoupla kriminalita o 40%. Týká se to především násilných trestných činů spáchaných se střelnou zbraní (vraždy, loupeže, vydírání, únosy). Souvisí to s rozkradením policejních skladů zbraní v době konání Majdanu. Policie se navíc potýká s masovým odchodem zkušených kriminalistů a dalších specialistů.

Co se týče našich krajanů ze Žitomíru, kteří o repatriaci neúspěšně žádali už v březnu, tak tamní situaci velmi vyostřil nedávný incident na východní frontě. Tam se totiž vzbouřily dva prapory teritoriální obrany – Čerkasský a Žitomírský. Síly věrné kyjevské vládě se vzpouru pokusily potlačit, takže vzbouřenci se probojovali k proruským separatistům a posílili jejich řady. Zahynulo asi pět desítek bojovníků na obou stranách. To vše v době příměří...

Obávám se, že přístup české strany války k žádosti našich krajanů na Ukrajině silně připomíná hlavní zápletku z románu Josepha Hellera Hlava XXII.  Usoudí-li MZV, že motivem jejich odchodu je nechuť bojovat za Ukrajinu (tedy za oligarchy a Bidena Juniora bohatší), do ČR je nepustí. Budou-li chtít válčit, návrat do země jejich předků jim nedovolí povinnosti k současné vlasti...

Ale abych nebyl tak skeptický – v takovém případě jim jedna šance zůstane. Budou-li v boji proti ruské agresi raněni, třeba se dostanou v rámci internacionální pomoci na léčení do Čech.