Starostka jedné živlem zdevastované obce označila volby za dva ztracené dny. Představa, že někdo, kdo má sklep plný bláta, sedí ve volební komisi, působí opravdu podivně. Navíc, když u lidí po katastrofě lze předpokládat minimální volební účast.

Představovat si, že uprostřed všeobecného zmaru si občan bude užívat svátek demokracie, mohou pouze politici. Z pohledu vlády nejde o volby ve stínu povodní, ale o povodně ve stínu voleb. Volit se bude. Politici slibují, že zaplaveným a vyplaveným občanům s volbami pomohou. Z volební rutiny se stane dobrodružství, adrenalinová zábava. Bude se improvizovat, a když bude třeba, nad formalitami se přimhouří oko. Vždyť jak by politici vysvětlili většině občanů, kteří už se nemohou voleb dočkat, odklad pro menšinu, která se před volbami nechala nezodpovědně zaplavit?

Jsou to krizové, existenční situace, kdy člověk zjišťuje, co je důležité, na čem opravdu záleží. Povodeň je pro politiky příležitost dokázat lidem, že jsou užiteční. Je to však současně riziko, že se ukáže, respektive potvrdí jejich zbytečnost. Teoreticky je možné, že nevýrazný politik, který za svou funkci vděčí stranickým intrikám, v sobě pod tlakem objeví krizového manažera. V praxi se to však nestává. Kdo je neschopný organizovat chod státu za normální situace, ten v krizové situaci pouze zavadí. Například s volební urnou uprostřed povodňového chaosu.

Je to již více let, co nás na návštěvě u dobrého známého zastihla bouře. Při pohledu na blížící se hrozivá mračna jsme se zvedali k odchodu z grilovačky, ale hostitel znalecky situaci zlehčoval: „Nemá to nápad!“ Do deseti minut se zvedl vichr, který rozbíjel otevřená okna, ničil střešní krytinu a lámal stromy jako zápalky. Když ustal déšť, naskytl se nám na cestě domů tento obraz: vesnice byla plná lidí v montérkách, kteří s husquarnami řezali stromy popadané na cestu. Kdo měl ruce a nohy, uklízel spoušť způsobenou přírodním živlem. Nikdo ty lidi nemusel organizovat. Každý věděl, co je třeba dělat. A evidentně jim nechyběl nějaký politik, který by se s nimi přišel vyfotit.

Ten obraz soudržné místní komunity se mi vryl do paměti jako argument proti centralizaci a globalizaci společnosti. Centralizace zvyšuje efektivitu, generuje ekonomický růst, ale profit občana a státu z tohoto růstu je pochybný. Pokud roste životní úroveň občanů, roste na dluh. Pokud stát funguje, funguje na dluh. Z globalizace bohatnou jen bohatí. To relativizuje přínos pokroku, inovací, vynálezů, ale i přínos centralizace. Svět stojí na odolných lokálních komunitách. Kvůli politikům ve službě globalizaci jde svět ke dnu.

Velká voda devastuje lidské příbytky, infrastrukturu a zemi, kultivovanou lidskou prací. Současně však v lidech užitečně oživuje instinkt, že politika je panské lumpárna. Spoléhat se v nouzi na politiky je naivní.