Viděla jsem jen pár stánků, pár billboardů a to je všechno. Hnutí ANO (respektive Andrej Babiš and Co.) se asi rozhodlo, že mají dost preferencí a tak škoda koblih.

Plakáty a billboardy nejsou nijak objevné.   Jsou naprosto zaměnitelné s čímkoliv.  Zelený Ondřej Liška, běžící v čele davu (Zelených) vypadá, že touží po pojištění. Nebo možná před něčím prchá. Před zelenými do náruče Bruselu. Jak známo,  kapitáni v této nové době prchají vždy první. Asi aby ukázali cestu.

Chudák pan profesor Jan Keller vypadá na billboardu poněkud vybledle, asi jako německý seriálový herec osmdesátých let, slogan si nepamatuji.

 Komunistka Kateřina Konečná na plakátech dřepí u jakéhosi zaplátovaného dítěte s ranečkem. Nejspíš radí Hloupému Honzovi,  kudy do Bruselu.  Vyhání to dítě někam? Ale to by asi věděla jen pravděpodobná autorka komunistické kampaně (jakož ostatně všeho), jistá Jana M.  Kdo umí, umí.

Piráti přišli s objevnou myšlenkou,  že internet je naše moře. Objevná by to myšlenka byla,  kdybychom volili zástupce do Severoatlantického společenství. Facebook ovšem není internet a internet není realita. Voliči jsou reální, ne facobookoví.

Sněmovna se realizuje ve výborových týdnech. Kromě jiného vyšlo najevo, že si hospodářský výbor schválil, že poslancům nebudou smět odtahovat blbě parkující auta, protože jsou… poslanci (a zřejmě tedy zachraňují životy). Oblíbenost zástupců lidu jistě raketově vzroste…  Zasedal také volební výbor, který má mít, navzdory poněkud nelogickému názvu, na starosti mediální legislativu.  Je to takový tekutý výbor, většina členů je ještě členy nějakého atraktivnějšího výboru – z velké části hospodářského  –  a tak jsou jim média vcelku dost jedno. Fuck se dá  také říct. Česky fuk. Vzpomínám na výbory, jejichž poslanci médiím rozuměli, ti dnešní tomu nejen nerozumí, ale ani ten zájem vcelku nepředstírají.  Čest výjimkám.

Martin Komárek a jeho tragická neznalost jednacího řádu budí nostalgické vzpomínky na jeho předchůdce Václava Mencla. To, co Menclovi trvalo dvě minuty, protože to byla procedura, trvá Komárkovi hodinu a většinou se stejně zjistí, že je to špatně.

Předsedy volebního výboru (ANO, to je on) se rovněž dotkl fakt, že generální ředitelé obou veřejnoprávních institucí odmítli „přijít na koberec“ a vysvětlovat zpravodajství k Ukrajině. Nejde o to, zda to zpravodajství je či není vyvážené a jaký názor na něj má valná část publika.   Komárkova neznalost zákonů způsobuje,  že netuší,  že „zvát na kobereček“ může tak akorát .. koho vlastně…,    slušně a zdvořile pozvat na jednání výboru může případně Radu Českého rozhlasu či Radu České televize,  nikoliv ovšem generální ředitele těchto institucí.. Oni jsou totiž odpovědní Radě a pouze Rada je odpovědná sněmovně. Tak to prostě podle zákona je. Kdyby si Komárek ve chvíli, kdy se stal poslancem a předsedou výboru, přečetl zákon, věděl by to, ale zákon si asi nikdy nepřečte. A tak svou křivdu omílá pořád dokola.

Podle § 4 odst. 5 zákona o ČT je pouze Rada  ze své činnosti odpovědna Poslanecké sněmovně… Jednou z povinností Rady dle § 8 odst. 1 písm i) zákona je dohlížet na plnění úkolů veřejné služby v oblasti televizního vysílání (§ 2 a 3) a na naplňování zásad vyplývajících z Kodexu České televize a za tím účelem vydávat stanoviska a doporučení týkající se programové nabídky. Jen v rámci tohoto oprávnění zákona může být Rada zvána Sněmovnou k podání vysvětlení v souvislosti s vysíláním zpravodajství a publicistiky o Ukrajině na obrazovce ČT. Odpovědnost vůči Sněmovně naplní, sdělí li Sněmovně – resp. jejímu volebnímu výboru, jak rozhodla ve věci stížností směřovaných na generálního ředitele. Stížnost na generálního ředitele může divák podat pouze ve chvíli,  kdyby mu generální ředitel neodpověděl na stížnost na porušení Kodexu redaktory zpravodajství nebo kdyby mu odpověděl v rozporu se zněním Kodexu či zákona.

Rada může (ale také nemusí) z vlastní vůle tuto oblast zpravodajství podrobit ad hoc operativní kontrole objektivity a vyváženosti. Výsledek této kontroly  musí  v souladu s požadavkem § 7 odst. 4 prezentovat veřejně. Může tak učinit  několika způsoby. Za prvé jako zveřejnění dokumentu vypracovaného dle oprávnění Rady z §8.

Za druhé jako konstatování o porušení § 2 zákona či Kodexu konkrétní osobou v konkrétním pořadu konkrétní formulací, nevyváženou či jednozdrojovou informací či opomenutím informovat v duchu zásady „Audiatur et altera pars“.

Za třetí může Rada vydat stanovisko o skutečnostech,  které dle jejího názoru nejsou porušením Kodexu či § 2 zákona, ale považuje za nutné s nimi seznámit veřejnost. Tímto stanoviskem může být například přesvědčení Rady,  že nelze v případě ukrajinského konfliktu zaměňovat pojmy označující pravidelnou ukrajinskou armádu, podléhající velení ukrajinské vlády a dobrovolnické jednotky domobrany či  stranické milice organizované politickou formací Pravý  sektor, které vládě nepodléhají či nejsou jí řízeny. Může sdělit,  že užívání hodnotících adjektiv (např. demokratická, nedemokratická, separatistická či vzbouřenecká) ve zpravodajských pořadech považuje za nepřípustné. Důležité jsou totiž pouze identifikující přívlastky. Stejně jako nepřípustné musí být užívání jiných slov,  vyjadřujících postoje redakce nebo jednotlivých redaktorů - například nálepkující označování  „levicový komentátor“ jako protiklad ke komentátorovi bez přívlastku.

Za čtvrté může Rada vydat doporučení týkající se programové nabídky -  jak postupovat v budoucnosti. Například více citovat oficiální stanoviska ruské strany (čti stanoviska prezidenta nebo premiéra Ruské federace či ministrů ruské vlády z vysílání Russia Today či Pervovo kanala) a méně citovat opoziční - tak zvaně nezávislá -  média, vlastněná ruskými, ale prozápadními oligarchy a jejich dojmy o tom co ruští vládní představitelé řekli nebo udělali. Stejně tak může Rada doporučit České televizi, aby součástí jejího zpravodajství byla povinně minimálně jedna zpráva denně o činnosti Evropského parlamentu, Evropské komise, Rady Evropy a dalších bruselských institucí, neb Česká republika je součástí EU a tyto instituce jsou i našimi zákonodárnými, koordinačními  a exekutivními sbory. Toto vše je v pravomoci Rady a z tohoto všeho se Rada může zodpovídat Poslanecké sněmovně. Nic víc a nic méně. Dvořáka ani jeho managementu se nic z toho netýká. Ti nemusí být dle zákona přítomní ani na prezentaci výroční zprávy Rady o činnosti či hospodaření ČT,  protože toto je zpráva Rady, nikoliv managementu ČT. Zodpovídat se musí Rada, nikoliv management.

Komárek ani netuší,  že Kodex České televize platí i na generálního ředitele a ten se nemůže veřejně vyjadřovat k stanoviskům poslanců, které se týkají České televize způsobem,  kterým by překračoval svoje pravomoci. Každý zaměstnanec, tedy i generální ředitel dle Kodexu nesmí dopustit  aby podlehl  nátlaku na zařazení nebo nezařazení určité informace nebo materiálu do programu, jehož zařazení by bylo v rozporu s tímto ustanovením, jakož i ostatními ustanoveními Kodexu. V zájmu uchování nestrannosti a neutrality se Česká televize jako instituce musí dle Kodexu zdržet zveřejňování vlastních stanovisek k záležitostem veřejného zájmu, vyjma záležitostí dotýkajících se činnosti vymezené jí zákonem a otázek regulace televizního vysílání. Toto ustanovení se nedotýká uveřejňování hodnotících soudů, které nereprezentují názor České televize jako instituce. Ředitel jako statutární orgán reprezentující ČT nemůže nevyjadřovat názor ČT. Nemůže se tudíž vyjádřit k nápadu poslance Janáka na sloučení ČT a ČRo…

To vše lze dovodit ze zákona a z pro ředitele závazné podzákonné normy – Kodexu.

Během čtvrtečního projednávání výročních zpráv rozhlasu a televize nám Komárek neopomněl sdělit, že mu televizní zpráva připadá nabubřele totalitní jako ty seriály. Ředitel televize mu musel osvětlit, že číslice šedesát na obalu znamená, že televize slaví 60 let a proto, ano, je grafická úprava poněkud retro. Vyvrcholením byl požadavek, aby jej představitelé televizní rady a televize jako takové, přesvědčili, jako „nerozhodnutého voliče“, proč by měl hlasovat pro jejich zprávu.  Na to zkoprněle zíral i skutečný zpravodaj tisku Jan Birke, který se o svou zpravodajskou roli musel téměř bít.   Rozhlas už byl odpoledne pak už téměř jen selanka.

Komárek netuší ani, že strukturu zpráv je možno rozšiřovat o subjektivní stanoviska radních, analytické  či hodnotící části, a bylo by ale velmi nešťastné, aby se faktografická část zpráv redukovala. Zprávy,  které mají stále stejnou strukturu už skoro dvacet let, jsou velmi cenným a často jediným autoritativním historickým pramenem a tudíž pro mediologické vědecké práce jediným primárním zdrojem informací o tom, kdy a kým byl vybrán ten či onen seriál do výroby,  jaká byla jeho sledovanost a nebo kolik jakých pořadů podle metodiky EBU v tom kterém roce televize či rozhlas vyrobili. Bylo by vrcholně nešťastné připravit kolegy historiky a budoucnost o cenný pramen informací jen kvůli nechuti některých poslanců prokousávat se dlouhým textem.

Rovněž jsme byli na výboru informováni o tom, jakou novou mediální legislativu chystá ministerstvo kultury.  Kromě novely o  rozšíření možnosti rozhlasu vysílat na FM stanici mluveného slova se jedná v zákulisí intenzivně o digitalizaci rozhlasu  a také o labellingu. V té souvislosti náměstkyně ministra Kateřina Kalistová (ČSSD) sdělila,  že dojde i na právní definici toho, co je to dětský pořad.

Rozesmátý poslanec Tomáš Podivínský se domnívá, že by se labellem o vhodnosti pro děti jednotlivých věkových kategorií měly označovat i webové stránky, k čemuž mu gratuluji. Bude muset u každé z nich zjišťovat jurisdikci. Většina provozovatelů stránek si přesune registraci domén administrativně (a online) do Brazílie a udělají na lidovce Podivínského dlouhý nos. A lidovec může zažádat Sněmovnu o cenzuru těch stránek, které nesplňují české křesťanské představy o „safer internetu“.  Přitom ve 20. století modernizovaly a liberalizovaly západní demokratický svět nikoliv křesťané ideje, ale sex, drogy a rock´n´roll.

Ministerstvo kultury chce do jara připravit novely nejen velkého vysílacího zákona, ale i  obou malých zákonů. Největší bitva bude, samozřejmě, o způsob volení „nezávislých“ do Rad. Idol Pravdy a Lásky Hana Marvanová, nyní ovšem státní úřednice za hnutí ANO již briskně připravila návrh o přímé nominaci kandidátů „vybranými společenskými organizacemi“, tedy tak zvaný německý model. Zdatně jí sekundují nejen „znalci“ jako Hvížďala, Šmíd, Václav Žák či řada dalších bývalých poradců, kteří pro Václava Havla a Václava Klause tvořili tu současnou mediální legislativu. O čem ovšem nechce slyšet, je to, že v Německu budou onen model měnit, protože model se ukázal jako plný nepotismu, včetně toho, že nominující organizace jsou financovány z rozpočtu či jinak podporovány stranami, nejlépe vládnoucími. To je ale známým bojovníkům z ARASu – pořád týmiž, jen stárnou a někteří už umřeli – v podstatě jedno. Sněmovna sice v tuto chvíli chce zachovat status quo, ale vzhledem k její  populistické názorové nestálosti a příklonu k tomu, kdo řve víc, se možná dočkáme ledasčeho. I když jediné, na čem se shodnou poslanci napříč spektrem, jsou dvě zásady. Do funkcí v médiích veřejné služby nepřipustit televizní revolucionáře ze zimy 2000 a vyznavače nepolitické politiky, pravdy a lásky. To je tmel současného parlamentu.  Poslanec Komárek se v zákulisí jednání ARASu,  jehož byl přítomen,   nechal slyšet,  že na   změnu mediálních  zákonů „je společenská objednávka“. Nejspíš považuje notorické petenty a lobbyisty z iniciativy Rekonstrukce státu dálkově ovládané Marvanovou, knížecí PEN klub či spolky filmařských krasoduchů za hlas společnosti. Dříve se tomu říkalo „hlas lidu, hlas Boží“. A před sjezdem Svazu spisovatelů se třásl i Ústřední výbor KSČ. Dnes? Elitářské spolky málokdy chtějí slyšet, že Svaz chovatelů králíků je stokrát větší společenskou silou v demokracii,  než ony. Neboť demokracie není vládou nikým nevolených elit, ale vládou lidu. Masy. Polovina té masy má IQ pod 100 a většina občanů nesleduje televizi ART, ale Novu a čtou Blesk, nikoliv Literární noviny nebo Lidovky. Volí ty poslance,  kteří pak zasednou s jejich mandátem ve sněmovně. Ti kteří nevolí,  lidem nechtějí být a tudíž nemají právo brblat,  že je to špatně. Nejhůř toto poznání o kruté podstatě demokracie snášejí spolky krasoduchů. Víceméně je to v teoretické rovině spor mezi ochlokracií a meritokracií. Ještě že neexistuje jako masová organizace Asociace čtenářů Blesku,  to by  kulturní kritici Rejžek či Just nebo předseda Asociace režisérů a scénáristů Miroslav Adamec dostali infarkt.

Bohudíky Just ani Rejžek nejsou přímo financováni svými čtenáři,  neboť by brzy umřeli hlady. Česká televize je však financována masou poplatníků a tudíž její program musí splňovat kritéria veřejného hodnoty,  v nichž ona masa bude mít téměř absolutní převahu nad krasoduchy. Navíc se programming veřejné služby potýká s existencí duálního modelu, v němž pravidla už sice neurčují komerční vysílatelé ,  ale program ČT musí čelit jejich výzvám.

Rozhlasová i televizní rada získaly tento týden nové šéfy.  Poté, co vypršel mandát televiznímu radnímu a předsedovi rady Milanu Uhdemu, převzal řízení dozorčího orgánu Jaroslav Dědič. Tento týden jej zvolili definitivně. V rozhlasové radě  pak byl zvolen za předsedu bývalý děkan filosofické fakulty Michal Stehlík.  Ano jeden z nich se nevyžívá v dramatech a neimprovizuje na forbíně pro pobavení publika. Naštěstí.

Je zvláštní, jak média – ta bulvární – ještě naposledy získávají, co se dá, ze smrti Ivety Bartošové. Pominu fakt, že v knihkupectví na mne vybafly hned dvě knihy o jejím životě a v trafice jakýsi magazínový speciál. Ale od smrti Bartošové uplynul již skoro měsíc a stále vidíme záběry vdovce, tu se mazlícího s urnou, tu něco prohlašujícího. Myslím, že je načase   nechat Ivetu na pokoji a jejího vdovce vyškrtnout z aktuálního seznamu bulvární kořisti. Ale asi se k tomu schyluje, protože se v bulváru opět začíná objevovat kauza Kramný, na pár týdnů odložená k ledu. Znamení, že se všechno vrací do svých kolejí.

Zdá se, že důvod, proč vyhodili Jill Abramson z New York Times, může mít sice mnoho důvodů, ale spíš se začíná ukazovat, že z ní hoši měli strach. Zejména ve chvíli, kdy začala do novin verbovat  k šéfování online edice Janine Gibson z Guardianu. Celý ten vyhazov byl divný, majitel novin Artur Sulzberger oznámil její odchod, aniž by u toho byla a pak se na několik dní odmlčel, aby v sobotu vydal neslané nemastné prohlášení  o tom, že mu nevyhovovaly její manažerské metody. Byly to ovšem metody, které, jak podotkla bývalá šéfka HP, by u mužského šéfa získaly obdiv. Ale představa silné šéfky redakce a silné šéfky online redakce asi chlapcům nahnala strach. Inu, to už tak s chlapci bývá, kolik žen je ve vedení velkých mediálních firem, kromě Libuše Šmuclerové?  

Na adresu Sulzbergerova prohlášení o špatném manažerském stylu se již objevují ironické texty na téma „co to teda vlastně je dobrý manažerský styl“.

PR guru Max Clifford, odsouzený za sexuální obtěžování, je rozvedený, stání trvalo  prý celých 105 vteřin.

Norsko by mělo v roce 2017 přejít definitivně s FM na vysílání DAB plus.  Auta pak budou mít ze sta procent zabudovány DAB přijímače o dva rok později.   Severské státy historicky chápou důležitost veřejné služby. A taky asi nemají Michela.  

Irena Ryšánková