Je to evidentní už dnes a vlastně to bylo zřetelné už před I. kolem voleb. Tři hlavní uchazeči o úřad prezidenta se jednoznačně shodovali pouze v jediné otázce – v obdivu k Izraeli. Jan Fischer, Miloš Zeman i Karel Schwarzenberg se netajili a netají silnými sympatiemi k tomuto státu.

Zahraniční politika jen málokdy patří k profilujícím tématům předvolebních kampaní. Její prakticky totální absence v naší předvolební prezidentské kampani je ovšem ojedinělá a zvláštní. Jakoby nenadále vzniknuvší téma Benešových dekretů není ani dnes tak otázkou zahraniční, jako otázkou česko – českou. Navíc je zjevné, že Schwarzenberg, resp. lidé co stojí za ním, špatně vyhodnotili situaci. Vypadá to, že po drzém prosazení církevních restitucí chtěli arogantně a hloupě získat bianco šek k revizi výsledků 2. světové války už před volbami. Tedy otevřít cestu např. k restitucím majetku odsunuté německé šlechty a možná i k restitucím majetku odsunutých sudetských Němců.

Zpět k předvolební kampani. V podstatě se její mezinárodní rozměr omezuje na nálepkování etiketami „proevropský – protievropský“, „proruský – protiruský“, „proatlantický – protiamerický“ a podobně. Takový přístup k mezinárodní politice u českých médií není náhodný – systematicky sleduje klíčový politický cíl: minimální informovaností o těchto otázkách ještě výrazněji manipulovat veřejností.

To má svůj důvod – poměry v Evropě už dlouho nebyly tak neklidné, jako jsou dnes. Bezpečnostní hrozby naší zemi nabývají charakteru, který NATO a podobná uskupení nemohou řešit. Spory, krize a konflikty ve světě se množí jako houby po dešti. Jejich silová a vojenská řešení se stávají pravidlem, už dávno nejsou výjimkou. Mezinárodní právo neplatí, Rada bezpečnosti OSN je na okraji světového dění.

Česká média už léta podporují agresivní „bushovské“ síly na Západě. Programově usilují o zapojení naší země do pokud možno všech zahraničních vojenských dobrodružství. Doma podporují takové domácí politické síly a politiky, kteří nejlépe odpovídají jejich záměrům. Dnes jsou jejich koněm jak Karel Schwarzenberg, tak Miloš Zeman. Také proto, že oba stojí v blízkovýchodním konfliktu výlučně na straně Izraele.

Schwarzenbergovo soustavné úsilí zatáhnout ČR do letitého konfliktu na Blízkém východě českým médiím i pravici vyhovuje. Česká mediální i politická pravice nechce hledat jeho řešení. Chce naopak zapojit naši zemi do jeho eskalace, a to i jednostrannou podporou Izraele. Není přece náhodou, že česká média nezajímá, co je podstatou pochybné „exkluzivity“ česko – izraelských vztahů. Že nezkoumají, proč Saudská Arábie opakovaně odmítla Schwarzenbergovu žádost o návštěvu Rijádu. Ani to, oč šlo při jeho návštěvách v Kataru a Bahrajnu. V Bahrajnu se přitom pochopitelně „zapomněl“ zeptat na své jinak oblíbené téma lidských práv. Premiér Nečas ani jeho ministr zahraničí nikdy neinformovali sněmovnu, jaké závazky pro naši republiku vůči Izraeli přijímají. Jak se dotýkají naší bezpečnosti, bezpečnosti našich občanů.

Miloš Zeman straní Izraeli snad ještě více než současný ministr zahraničí. Zatím jen slovně, ale i tak je toho dost. Vyjádřil se pro preventivní útok na Írán (v nedávné době hodil ovšem v této věci zpátečku). To si zatím netroufl říci ani Schwarzenberg. Jako premiér nazýval Zeman Palestince „teroristy“, navrhoval Izraeli je „vyhnat“ ze svého území, svému ministru zahraničí Kavanovi zakázal jet do Ramalláhu. Ovšem s takovým přístupem bude Izraeli spíše na obtíž.

Suma sumárum - slepá česká podpora Izraele krok za krokem vytváří kritickou masu, která jednoho dne může skončit tragicky – a to na našem vlastním území. Že by někomu u nás otrnulo, protože přestěhování Rádia svobodná Evropa do Prahy a jeho irácké či íránské vysílání se (naštěstí) obešlo bez tragických následků? Jak to už tehdy bylo složité, musí přece Miloš Zeman vědět nejlépe – byl v té době předsedou vlády. Takže si nemůže neuvědomovat, že rukou společnou nejspíš zařazují ČR do hledáčku radikálních islamistických proudů a skupin, těch na Blízkém východě i v Evropě.

Pokud jde o K. Schwarzenberga, mají média důvody skrývat ještě leccos dalšího z „jeho“ zahraniční politiky. Například výrazný osobní podíl na vytvoření ohniska napětí v naší blízkosti – uznáním nezávislého státu Kosova. Či „zmizení“ tohoto proevropana z politické scény na podzim 2009, když prezident Klaus odmítal ratifikovat Lisabonskou smlouvu. Neřekl tehdy na její obranu ani slovo. A měl k tomu ideální situaci – nebyl tehdy ve vládě a byl signatářem smlouvy! Byl jsem v té době předsedou ČSSD a nebýt jejích poslanců a senátorů, Lisabonská smlouva by u nás nikdy nevstoupila v platnost. Vzpomeňme též knížecí fiasko při kandidatuře ČR do Rady bezpečnosti OSN o dva roky předtím. K. Schwarzenberg také vcelku avanturisticky podepisoval – proti názoru zdrcující většiny české veřejnosti – v létě 2008 jménem ČR smlouvu s USA o rozmístění amerického radaru v Brdech. Rovněž tento jeho krok, jak známo, zkrachoval. Tedy jedním slovem – s výjimkou zmíněného vztahu k Izraeli – vše ostatní, na co K. Schwarzenberg sáhl, byl úplný propadák.

Přitom opakuji, že přes nemalé, primárně vnitropolitické, ale také zahraničně – politické výhrady vůči Miloši Zemanovi jsem zatím připraven volit ve II. kole právě jeho. Věřím totiž, že jako přemýšlivý člověk je schopen jisté sebereflexe. Měl by jako hlava státu dospět k závěru, že v českém národním zájmu je mít nejen co nejlepší vztahy s Izraelem, ale současně také s arabskými zeměmi. Že svou dosavadní simplifikovanou rovnici „Izrael, Izrael, Izrael“ modifikuje ve smyslu „Izrael i Arabové“. Jen tak je možné pomoci hledat rozumné řešení tohoto vztahu.

Možné to je, to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Za 13 měsíců v čele české vlády před volbami do sněmovny jsem navštívil mj. Egypt, Tunisko a Maroko (alžírský prezident Buteflika byl v té době nemocen, takže do Alžírska jsem jet nemohl). Měl jsem připravenu cestu do Izraele, kterou jsem ale zrušil těsně před odletem, už na ruzyňském letišti. Tehdy mi totiž potvrdili, že premiér Šaron je v beznadějně hlubokém kómatu a nedoporučili mi cestu konat.

Zasedne-li tedy M. Zeman na Hradě, snad by pro něj bylo užitečné přečíst si pár kapitol z mé knihy „Ve službě republice“. Možná by na něco z toho mohl navázat. A nejen na Blízkém východě…