Srovnejme  texty dvou vlasteneckých písní: Vládni Británie!  a Kde domov můj. Zatímco první píseň  vyjadřuje ambice impéria a je hrdou oslavou britského námořnictva a armády, druhá opěvuje krásu české krajiny. Proč jsme tak skromní?  Vždyť zápas Čechů o přežití národa a obnovení státnosti trval stovky let.  Ano, jenomže ten  zápas mnoha generací našich předků nebyl dobyvačný, ale obranný. Čechové chtěli mít vládu jen nad svou vlastní zemí.

Osudová bitva na Bílé hoře trvala necelé dvě hodiny. Prohra stavovských vojsk však nadchla vítěze natolik, že hnali na porážku celý národ. Nejdřív se stínalo a věšelo a potom kradlo. O statky protestantských rodů vyštvaných do vyhnanství  se podělili katolíci z řad domácí i cizí  šlechty, svůj desátek dostala i  církev svatá. Země království českého připadly jako dědičné léno Habsburkům, kteří okamžitě zrušili náboženskou svobodu.  Na  převýchovu  „kacířů“  byly přizvány houfy školitelů, především Tovaryšstvo Ježíšovo, které se zaměřilo hlavně na mladé lidi, podle hesla: Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti. Nastolený totalitní režim, praktikující sepětí trůnu a kříže, proti sobě neměl a ani nemohl mít politickou opozici, když elita byla vyvražděna anebo rozptýlena v exilu. A přesto ti, co zůstali, často v pozici poddaných, nebyli vůči věrouce svých nových pánů poddajní tak, jak vrchnost čekala.  Ani brutální nátlakové metody  nevytěsnily u každého, kdo jim byl vystaven, anebo  zastrašován, hlas svědomí. Strach je jednou z nejsilnějších emocí, proto jej mocní zneužívají pro své cíle. Pomocí strachu lze ochočit i zvíře. Ale jen člověk je schopen najít  hluboko ve svém nitru proti strachu zbraň, ať už je to víra, ideál,  nebo smysl pro povinnost a čest. Tehdejší odolnost některých komunit, rodin, ale i osamocených jednotlivců proti novým pořádkům  připadá dnes mnohým nesrozumitelná. Nechápou, jaké a čí  zájmy tak houževnatě bránili ti lidé z poloprázdných městeček a osad, řemeslníci, chudí kramáři a dříči na poli.  Proč to nevzdali hned v druhé generaci? K čemu dál vlekli tu káru vzpomínek a odkazů? Proč riskantně uchovávali staré knihy? Proč to dělali, když triumfující dech baroka zaplavil zemi novými  tisky s náhradními  příběhy a náhradními svatými?

Společenství, kterému cizí síla přetne linii vývoje a nasadí na zmrzačený pahýl vlastní roub, fyzicky nezanikne, ale jeho budoucí plody už jsou pak jiné, než byly ty původní.  Každý z nás ale zřejmě už někdy viděl, jak zmrzačený kmen stromu obrůstá novými výhonky. Jsou to zpočátku slabé větvičky, ale za čas se strom obrodí a znovu nese plody. Své vlastní. To je odpověď na otázku, jaké a čí zájmy tak houževnatě bránili ti předvídaví často bezejmenní lidé, ten takzvaný plebs,  a proč riskovali i život, aby ochránili české knihy a příběhy.

Základem, bez kterého žádný národ nemůže přežít, je jeho jazyk. Uchovat jazyk národa, znamená udržet kód. V první fázi národního obrození se tedy rekonstruoval a šířil společný kód. Po vzkříšení jazyka se obrodila česká  kultura, především literatura, divadlo a vydávání novin.  Ve hře Josefa Kajetána Tyla nazvané Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, zazněla v roce 1834 poprvé píseň Kde domov můj. Když srovnáme její lyrická slova s hymnou tehdejší rakouské monarchie, která velebila císaře a žádala občany, aby statečně bránili habsburský trůn proti všem nepřátelům, je zřejmé, proč byla píseň o české zemi  tak oblíbená, že se nakonec, po vzniku demokratické  republiky, stala součástí státní hymny.  Líbí se mi její návaznost  na epochu národního obrození, a pokaždé když naši hymnu slyším, si uvědomuji, že je to zhudebněný kód.

Většina cizinců, s výjimkou vzdělaných bohemistů, se domnívá, že naše hymna pouze popisuje přírodní scenerii, zatímco my při jejím veřejném zpěvu pokaždé znovu skládáme slib. Nejen své zemi, ale i  lidem,  kteří v ní  žili před námi a pracovali, jak se říká, na národa poli dědičném.

T. G. Masaryk,  za jehož prezidentského mandátu zazněla hymna v roce 1920 poprvé,  se  nezasloužil jen o vznik suverénního státu. Dávno před tím, než byly  hranice v Evropě nově překresleny, už vychovával předvídavý profesor pro budoucí republiku lidi, vlastence. Věděl, že i nevelký národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností a vytrvale jej  povzbuzoval  připomínáním jeho historických vzepětí, mezi nimiž  hledal  spojovací cestu. Masarykovo zkoumání a vysvětlování smyslu českých dějin bylo  ovlivněno potřebami přítomnosti. Přesto ctil i své oponenty v národní debatě, například katoličtější pohled historika Josefa Pekaře. Debatovat svobodně o věci, o kterou společně jde, vnímal Masaryk jako princip demokracie.

A teď se zeptám. O jakou společnou věc nám dnes v Čechách jde? O čem naši vzdělanci zaujatě debatují, aby povzbudili veřejnost k přemýšlení? Jakého rozmachu dosáhlo naše současné školství při  výchově studentů ke kritickému myšlení? Jakým potřebám přítomnosti slouží dnešní historikové, když znevažují vznik Československé republiky a mluví o omylu, který by měl být napraven? A jaké inspirativní ideály nám předává naše současná kultura? Čím nás obohacuje veřejnoprávní televize?

Když zemřel Karel Havlíček Borovský, bylo mu necelých 35 let. Jmenujte mi dnes jediného mladého novináře,  který by disponoval aspoň polovinou Havlíčkova rozhledu a kritického úsudku, nemluvě o jeho statečnosti. Co se týká té statečnosti, připouštím, že je možná  některým lidem vrozená a jiným prostě chybí. Avšak láska k vlasti je věc výchovy, s tou se nerodí žádné dítě, ale pokud k ní není vedeno, je ochuzeno o část svého lidství. A také vlast je ochuzena o jednoho svého člověka. Jsme snad tak početný národ, abychom mohli bez následků vlastenectvím pohrdat?

 Opravdu už jsme dnes  tak  dezorientovaní, aby nám červené trenýrky, vyvěšené na střeše Pražského hradu, překryly skutečnost, že vlajka s nápisem Pravda vítězí, byla ukradena? Soudkyně odmítla zloděje potrestat, neboť jí  není zřejmé, jakou škodu svým činem způsobili. Není to jasné ani mnohým politikům. Zřejmě nevědí, že Masarykovo heslo na prezidentské standartě se táhne českými dějinami jako červená niť  už od Jana Husa, který je psal jako své krédo v dopisech z kostnického vězení, že jej používal i kališník Jan  Rokycana, král Jiří z Poděbrad a později  intelektuálové   a umělci v epoše národního obrození. Ale ať už je to nevzdělanost nebo otrlost a necitlivost, plyne z toho jediný závěr.  Lidé, kteří nedokážou sdílet zkušenosti svého národa, je nedokážou ani sdělovat na mezinárodním fóru. Nedokážou je položit na jednací stůl jako kartu, která varuje i věští. Naši politici  zřejmě sází jen na své vlastní štěstí a  zájmy národa jsou jim cizí.  

Nepochopili ani fenomén československých legií a hanebně jejich ideály  převracejí naruby.  Česká účast na vojenských akcích NATO bude jednou zhodnocena jako kolaborace s agresorem. A potrestána  jako zločin proti míru. K těmto koncům však naši politici dohlédnout nedokážou. Ve své bohorovnosti jsou schopni nás bez skrupulí zavléct i do války proti vytipovanému nepříteli, kterým má být Rusko. Připomeňme jim, dokud je ještě čas, že  s osudem národa a s jeho historickým směřováním nelze hrát v kostky. Udělejme to brzy!

Myslím si, že v situaci, ve které dnes jsme, když tzv. elita národa selhává, je životně důležité, abychom neselhali my občané. Jen tak dokážeme  tu sudbu zvrátit. Nemáme na to  ale tři sta let, jako pohrobci Bílé hory. Čas se krátí a možná už se odčítá k nule.

Ano, nikdo z nás, občanů, nemůže udělat mnoho, ale každý by měl udělat alespoň to, co je v jeho silách. Každý z nás má přece přátele s podobným smýšlením. Jsou tady? Přivedli jste je? Nebo odjeli na chalupu, aby si v den státního svátku odpočinuli? Tak příště ty chalupáře přitáhněte! Řekněte jim, že odpočívat můžou až v hrobě, ale teď máme společnou práci. Nejenom naše vlast ale celý svět stojí na křižovatce. Teď není čas na to, sedět na chalupě u kamen a se zalíbením přikládat  vlastnoručně nasekaná polínka, když světoví hráči  zažehují ohně pro budoucí globální požár!

Vím, že v dnešním svátečním dni se koná jen v Praze podobných demonstrací, jako je tato, asi deset. To je ale marné plýtvání energií, lidmi i technikou a vůbec to nemá logiku. Zapomeňme na nevraživost mezi skupinami a politickými stranami, když jde o život, je důležitá jen jedna strana, strana míru. Čím rychleji se v ní všichni shromáždíme, tím dřív naši nezodpovědní politici pochopí, že program jejich příštího schůzování jim dáme sami. Prvním bodem bude okamžitý odchod ČR z  paktu NATO.
Souhlasíte? Tak to vyřiďte dál!