Přitom již samotné slovo imunita bylo zavádějící, protože příslušná komora parlamentu se může usnést, že obviněného ke stíhání vydá, a častokrát to také udělala (David Rath a další). Skutečná imunita by byla teprve taková, kdyby policie nemohla člena parlamentu ani obvinit a jakékoli stíhání by bylo doživotně nemožné.

Tak zvaným omezením poslanecké imunity zanikl poslední ostrůvek svobody projevu, ve který mohli doufat alespoň volení zástupci lidu, když už na něj nemohl dosáhnout řadový občan. Nad ním se totiž permanentně vznáší hned několik paragrafů (především č. 355, 356 a 405) trestního zákoníku, v nichž jsou definovány tzv. „verbální zločiny“.  Samotnou existenci těchto paragrafů je třeba považovat za právní ukotvení věčné potřeby tzv. pravdolásky potírat to, co ona sama označí za xenofobii a rasismus. Podle § 405 (zpochybňování genocidy) byl např. odsouzen publicista Vladimír Stwora za umístění cizího překladu cizího článku na své webové stránky. Tato skutková podstata ve starém „komunistickém“ trestním zákoně chyběla (!). Do ledna 2013 však měli teoretickou šanci alespoň zvolení členové parlamentu, že by za svá prohlášení, jež by někdo jiný označil za trestné podle shora uvedených čísel paragrafů, nebyli dále stíháni, pokud by je příslušná parlamentní komora nevydala. Šance to byla sice i tak teoretická, protože roku 1997 byli vydáni ke stíhání za údajně „rasistické a xenofobní“ výroky tři poslanci republikánů, z nichž nejznámější byl Dr. Miroslav Sládek. Dnes už i poslanec či senátor tuto byť teoretickou šanci ztrácí.  I v případě nesouhlasu komory se stíháním může policie na dotyčného nastoupit hned po skončení jeho mandátu.

Nenávist k poslanecké imunitě, milostem a amnestiím spojená s jakousi vírou v nezávislou a spravedlivou ruku šerifa (zejména je-li šerif můj kamarád) je jednou ze základních součástí ideové výbavy většiny tzv. pravdoláskařů alias havlistů. Dalšími rysy ideologie havlismu jsou pomlouvání systému politických stran a parlamentní demokracie, upozorňování na vysoké platy poslanců, vyzdvihování určitého typu nevládních organizací a občanských sdružení, „nepolitická politika“, občanská společnost, vláda odborníků apod., zkrátka vládnutí bez mandátu. Možná ani samotný Jaroslav Kojzar netušil, jak přesně vystihl situaci už v roce 1977, když v titulku svého slavného článku použil slovo „samozvanci“.

K tzv. disidentům se po jejich vystoupení roku 1977 přidalo později v dobré víře mnoho lidí, kteří pod tlakem totalitního režimu snadno uvěřili, že demokracie a svoboda projevu jsou těmi cíly, za jejichž dosažení má smysl se nějakému tomu útlaku od bolševika vystavit. Po roce 1989 nebylo nijak snadné za hustou kouřovou clonou pravdoláskařské propagandy zahlédnout, že skutečným cílem převratu byly restituce, privatizace a instalace zasvěcených a vyvolených samozvanců do vedoucích politických funkcí. Vizionáři a dobře informovaní lidé, z nichž asi nejvíce ve známost vešel Miroslav Dolejší, byli umlčováni nebo zesměšňováni. Ovšem po dosažení oněch skutečných cílů sametového převratu už nemělo smysl to s tou svobodou projevu a demokracií moc přehánět. Vždyť proti tak obrovskému střetu zájmů, jakým je souběh funkce ministra a poslance nebo hejtmana a poslance, které ústavy některých států výslovně zakazují, se pravdoláskaři nijak nebouřili a kumulovaných funkcí si patřičně užívali.

Nynější demontáž imunity a uzákonění možnosti odebrat mandát jinak než rozhodnutím voličů je tak jen dalším milníkem na cestě od komunistické totality k totalitě tzv. Nového světového pořádku.  A velmi hojivou náplastí na jizvičku z prohrané prezidentské volby.

Pavel Křivka