Vše, co bylo řečeno a napsáno před volbami, bylo zapomenuto a různě kvalifikovaní autoři komentářů  a analýz, a samozřejmě představitelé většiny politických stran, začali vysvětlovat, kdo vlastně doopravdy zvítězil. Málokdo si přiznal, že celkové údaje o počtu získaných mandátů v zastupitelstvech  měst a obcí jsou, kromě jiného, jen údaje převzaté z drahého a rozsáhlého výzkumu veřejného mínění, a že „jeux politiques“ teprve začínají.

Nejstarší a nejznámější uchazeči o přední umístění na seznamu vykladačů výsledků voleb sice hned vytáhli osvědčená mávátka s nápisy pravice - levice, individualisté - kolektivisté, individuálnost – solidarita, dobří - špatní, černí - bílí, ale zdá se, že scéna osvícená úspěchem ANO 2011 jim způsobila malé ztemnění.

Pravicově či levicově-středová ekvilibristika s pojmy a barvami sice ovládla většinu komentářů výsledků  voleb a jejich předpokládaných důsledků, ale všechny tyto pokusy pokulhávají za minulostí nebo se k ní alespoň toužebně vracejí.

To, že se političtí komentátoři dívají do budoucnosti starým kaleidoskopem světel a stínů není důležité. Zajímavější je, že si  s touto dětskou hračkou zahrávají i ti, kteří by mohli volit, zda zůstanou, byť jako vítězové, v opozici a už se vidí opásáni primátorskými řetězy nebo alespoň obklopeni  úctou hodnou starostovských úřadů.

A ačkoli všichni vědí, že dichotomie vítězové – poražení má  v komunálních volbách spíše propagandistickou hodnotu, přesto jsou ochotni tvrdit, že ODS vstala z mrtvých, TOP09  utrpěla zdrcující až osudovou porážku, že ČSSD se dostalo poučení, na které by mělo reagovat její vedení, že KSČM odchází definitivně do minulosti a že ANO 2011 je vítězem nad vítězi, nechtějí veřejně připustit, že nic z toho není vzdálenějšího aktuální politické realitě.

Málokdo si všiml, že Miroslav Kalousek, v reakci na výsledek voleb v hl.m. Praze, nejen připustil jednání o koalici téměř s kýmkoli, ale že také počítá  s tím, že jeho strana může zůstat kritickou a důslednou opozicí. Jak známe místopředsedu TOP09 a jeho kolegy,  znamená to, že budou ten městský koaliční slepenec pěkně prohánět.

Nepodařilo se nám v povolební přemíře hodnocení a zaujímání stanovisek objevit někoho jiného, zejména z řad ANO 2011, který by si uvědomil, že výsledky komunálních volech mají zejména pro stranu, která vstupuje do „politických her“, jen velmi omezený význam, že těmito volbami začíná příprava na volby krajské a zejména všeobecné, do PČR,  a že dokonce i právě končící volby do třetiny Senátu PČR jsou také důležité, a že o úspěchu v nich, může uvažovat ANO 2011 jen s velkou skromností.

Kalouskův axiom týkající se chování opozice v Praze v nadcházejících letech  bychom mohli vyjádřit ještě brutálněji slovy jedné z postav Havlova Vyrozumění, která upozorňuje své kolegy v anonymním kafkovském Úřadu, že nemusí být „v každém  výkalu (zjemňujeme z úcty k zemřelému) za kvedlačku“.

Jestliže poněkud snižujeme význam komunálních voleb s ohledem na budoucnost soutěže politických stran na jiných úrovních, znamená to, že se domníváme, že ANO 2011 by nemělo, zejména vzhledem k povaze své vertikální i horizontální organizace, ztrácet osobnosti a jejich energii tam, kde to není nutné. Kromě velkých a statutárních měst může totiž ANO 2011 přijmout radu Miroslava Kalouska a stát se na mnoha místech nejen tvořivou a spolupracující opozicí, ale i  permanentním kritikem těch, kteří se domnívají, že  na některých  nižších úrovních samosprávy by se mělo pokračovat v kořistnické praxi jako doposud.

Rozhodnutí vybrat stranu hřiště, na které budeme hru o politickou budoucnost začínat, je podobně těžké jako ve fotbalu. Někdy je to zcela bezvýznamné, někdy, máme-li vítr v zádech, to může mít své výhody. ANO 2011, i na té nejnižší úrovni, bude mít ještě  alespoň dva roky ještě výhodu, že současná vládní kolice vydrží,  že jsou v ní dvě strany, které mají dobré i špatné zkušenosti se svými starosty a v koalicích pracujícími zastupiteli. A bude moci využívat svého kritického potenciálu, který jak víme, je lehce přenosný do celostátní politiky. Senátor a starosta Čunek z KDU-ČSL, stejně jako sociálně demokratičtí  mužové a tajemnící ze Severu by o tom mohli vyprávět.

Jeden z půvabných a pravdivých předvolebních vtipů  z letošního roku  ukazuje voliče kráčejícího k volební urně, kterému se servilně klaní kandidát. Po vhození volebního lístku se kandidát mění ve fúrii, která voliče kope do zadku a odhání jen od sebe, tedy od věcí veřejných. Tuto zkušenost máme mnozí a málokdy se  setkáváme s tím, že by zájmy voličů dokázal hájit třeba i vítěz voleb na místech, kde se proti němu spojili nevítězové.

Zdeněk Zbořil