Jeden ze sportovních komentátorů České televize „zkusil“ v komentování olympijského přenosu v plavání používat ženská příjmení, aniž by je přechyloval. Nepoužíval je tedy v náležitém českém gramatickém tvaru s koncovkou -ová, ale ve tvaru původního jazyka. Celý případ vyvolal jistou diskusi a na pár hodin přece jen část veřejnosti zaujal. V narychlo uspořádané anketě významného českého serveru svévolné komentátorovo nerespektování pravidel českého pravopisu schvalovalo až 77 % diskutujících. Ačkoli vedení sportovní redakce zareagovalo velmi rychle a slíbilo, že „přechylovat se bude“, „džin z láhve“ byl vypuštěn.
Český jazyk má velmi pečlivě a starostlivě vybudovanou spisovnou verzi. Má pro to Ústav pro jazyk český, který o čistotu jazyka dbá. Pracovat s vysokou úrovní jazyka a při používání jej kultivovat, by mělo být povinností všech pracovníků českých sdělovacích prostředků. „Novátorské“ pokusy jim, myslím, nepřináležejí.
Existence českého jazyka je nesamozřejmá. Před dvěma staletími se v jeho oživení nevěřilo. Bylo zázrakem a ojedinělým historickým výkonem několika jedinců, že tento jazyk přežil, odolal germanizačním tlakům a stal se z něho jazyk plnohodnotný a v jazykové konkurenci úspěšný. Český jazyk jsme zdědili a jsme povinni s ním jako s cenným dědictvím nakládat už proto, že jazyk je sjednocující definicí národa. Dělá z národa národ. Bez silných kulturních hodnot, které existence národního jazyka podmiňuje, není národního bytí! Ostatně ani existence českého národa samozřejmá nebyla. Musela být opakovaně a bolestivě, s velkou námahou a úsilím vybojovávána. Pokud na existenci těchto dvou „nesamozřejmostí“ rezignujeme, můžeme v budoucnu o obě snadno přijít.
Spor o přechylování/nepřechylování před pár dny vlastně žádným sporem ani nebyl. Nikdo se nad tím příliš nepozastavil. Nikomu nepřišlo za podstatné alespoň veřejně vybídnout nejširší novinářskou obec k zamyšlení, zda by to neměli být právě oni, kdo budou český jazyk vlastní prací bránit. A proč by k něčemu takovému mělo dojít, ptám se sám sebe? Vždyť žijeme ve světě, ve kterém jediné psané slovo už málem jsou jen textové zprávy v našich mobilech, ve kterých autorům houby záleží na gramatice. Mailová korespondence bývá plná chyb tak hrubých, že to již obvykle brání samotnému pochopení napsaného. V takovém prostředí je „obrana přechylování“ už jen blouzněním mimo soudobou českou jazykovou realitu sdílenou nejširší veřejností.
Žijeme dobu „post-gramatickou“. Je důsledkem lehkovážného přebírání sporných zahraničních vzorů, upadající úrovně výuky českého jazyka na základních a středních školách (což úzce souvisí s celkovým propadem úrovně vzdělávání) a snadného podléhání dominanci technologického pokroku. V jakési diskusi „pod článkem“ o přechylování se kdosi vyznal ze své pravdy: „pokrok se nedá zastavit, nepřechylovat je správné, ještě je třeba zrušit tvrdé a měkké i“.
Už se těmto názorům ani nesměju! Bojím se, že s nadcházejícím časem v české (bohorovné, apatické, lhostejné, po světoobčanství toužící) společnosti zvítězí.
Aby se to ovšem stalo co nejpozději, proto jsem alespoň sám pro sebe napsal dnešní glosu. A je mi úplně jedno, že si o ní většina lidí už asi bude myslet, že moje názory jsou směšné, malicherné, hloupé, provinční, zápecnické, „čecháčkovské“, překonané, neprogresivní a „málo světové“. Že to je už jen snění jakéhosi „zapadlého vlastence“.