Roste počet obětí, byť spolehlivost zdrojů dokumentujících tento růst je asi sporná. Jenže i kdyby počet obětí ve skutečnosti byl nižší či dokonce podstatně nižší než se veřejnosti trvale servíruje, jsou poměry v zemi lidskou tragédií. Západ se rozhodl do původně vnitrosyrské války přímo vojensky nevstupovat, NATO hraje – na rozdíl od Libye - mrtvého brouka. Cíl politiky Západu je ovšem jasný – změna režimu, odstranění prezidenta Bašára Asada.

Vysvětlení této situace je několik. Západ, jehož jsme my nejen historicky a kulturně, ale dnes už i institucionálně součástí, vidí současný chaos v Libyi, v Egyptě, v Tunisku, naposledy v Mali. Registruje faktický rozpad Iráku. Má husí kůži z vývoje v Afghánistánu po svém vynuceném odchodu v příštím roce. Vidí zmar všude, kam vstoupil americký a západní voják. Všude kde svou okupací zanechal spoušť nejen v ekonomice, v mezikonfesionálních vztazích, ale i v řadě dalších oblastí. A nevídaně prohloubil nenávist většiny místního obyvatelstva proti sobě. Zoufalý výkřik někdejší Obamovy ministryně zahraničí Clintonové po útoku na americký konzulát v Benghází „ Jak nám to mohli udělat? „ je snad nejlepší ilustrací nejen americké politické slepoty. A odrazem nebezpečného ignorování reality.

Na současnou bouři v islámském světě si zadělal Západ už dávno - především kolonialismem. I otrokářstvím. Zločiny evropských demokracií v arabském a muslimském světě, v černé Africe i v Asii z tohoto období nejsou a nebudou v neevropských civilizačních okruzích zapomenuty. Nic na tom nemění dnešní snaživé omluvy Francois Hollanda Alžířanům, ani Davida Camerona Indům, byť v Evropě vnímané jako šlechetné.

Radikální islám, někdy označovaný jako islamismus, je nebezpečnou deviací jednoho z největších, kulturně a vědecky nejtvořivějších světových náboženství v lidských dějinách – islámu. Je do značné míry dítětem studené války. V jejím stínu se narodil, vyvíjel a modifikoval. Rovněž neschopnost Západu po dlouhé dekády reálně přispět k vytvoření palestinského státu je trvalým „ producentem „ politického islámu, zejména protiamerických a celkově protizápadních nálad v arabském a islámském světě.

Navíc Západ opravdu trpí nevyléčitelnou politickou slepotou. V Mali bojuje proti islámistům z místní, magrebské odnože Al Kaidy. Naopak spojence Al Kaidy v Sýrii podporuje. Bojují přece proti prezidentu Asadovi, jsou součástí „rebelů“.

Skupina Jabhat al Nusra (velmi volně Fronta Nusra) – napojená na Al Kaidu - je už nějakou dobu nejvražednějším a nejúčinnějším protivníkem regulérní syrské armády. Pro takové zjištění nemusíte mít rozvědku. Stačí sledovat média, hlavně ta zahraniční. Nikoli česká. Tam se o reálném stavu věcí v Sýrii nedozvíte prakticky nic.

Aby o vazbě Fronty Nusra na Al Kaidu opravdu nikdo nepochyboval, její vůdce al-Gonali nedávno přísahal věrnost Ajmanu al-Zawahirimu. Vůdci Al Kaidy, nástupci Usámy bin Ládina. Tedy vůdci střechové organizace Al Kaidy. Řečeno podnikatelským žargonem - Al Kaida International. Jenže ozvala se i irácká Al Kaida, kterou „vybudoval“ prezident Bush jr. letitou a brutální okupací Iráku. Ta označila Frontu Nusra za svou syrskou odnož. Což Nusra odmítla, protože se o své vůdčí místo mezi syrskými rebely nehodlá s nikým dělit. A padne-li Asad, pak si bude nárokovat největší vliv na rozhodování o budoucnosti nejen Sýrie, ale i regionu.

Katastrofální výsledky Bushových „válek s terorismem„ vedou Západ k obnově praxe studené války – k válčení v zastoupení. Říkalo se tomu „proxy wars“. Jen pro připomenutí – v osmdesátých letech, při rozpadu portugalské koloniální říše v Africe, např. bojoval Západ proti angolské MPLA podporované finančně Sovětským svazem a v terénu kubánskými vojsky s pomocí armády rasistické (!!!) JAR. Mimochodem – nedávno zesnulá Margaret Thatcherová se netajila svými sympatiemi k rasistům a kde mohla, tam odmítala mezinárodní sankce proti nim.

„Proxy wars“ se syrskými dveřmi možná vracejí do módy. Západ dnes - na rozdíl od Iráku či Afghánistánu, kam vyslal vlastní vojáky nebo Libye, kde zasáhl ze vzduchu – usiluje o porážku Bašára Asada cizíma rukama. Tedy za pomoci rebelů. Mezi těmi je stále víc a víc lidí, kteří se Sýrii nemají co dělat. Pokus o změnu režimu v Libyi, podpořený Západem ze vzduchu, se politicky víc než nezdařil. Proto neochota angažovat se v Sýrii přímo. Washington nedávno signalizoval svým spojencům Turecku, Kataru a Saudské Arábii, aby zvýšili zbraňové dodávky rebelům. Ale aby nedodávali zbraně Frontě Nusra a dalším extremistickým skupinám. To, že to půjde rozlišit, si asi myslí jen Američané, Izrael a snad sunitské monarchie Perského zálivu. Naopak Asada dlouhodobě podporuje zbraněmi šíitský Írán a šíitské vedení Iráku. Vždyť proti němu bojují sunité. Aby šklebů historie nebylo dost – šíitský premiér Iráku al Malikí, zřejmě dodávající Asadovi zbraně, přítel Teheránu, je politik „made in USA“. Také EU se vydala cestou další militarizace konfliktu a omezila své vlastní zbraňové embargo vůči Sýrii. Je prostě nepochopitelné, proč D. Cameron a F. Hollande po fiasku v Libyi razí dnes zrušení zbraňového embarga EU na Sýrii.

Rusko v zásadě žádné nové zbraně dodávat Damašku nemusí. Za uplynulá desetiletí jich tam dodalo dost a dost. Přesto oba Asadové prezidenti, otec i syn, v posledních 30 letech nebyli v regionu zdrojem napětí. Asadova Sýrie byla jedním z nejsekulárnějších arabských režimů, podobně jako Sadámův Irák. A etnicky i konfesionálně tak tolerantní, že to v arabském světě nemělo obdoby. Případná porážka prezidenta Asada tohle všechno nenávratně změní.

Pád Kaddáfího rozhoupal stabilitu celého Sahelu, první na řadu se dostalo Mali. Pak na řadu přijde nejspíš Niger. Francouzské uranové zájmy tam nelze přehlédnout. Jaké budou důsledky event. pádu Asada? Jediné co dnes lze říci, že budou mnohem větší ve všech ohledech. Zmizí-li Asad, zmizí i Sýrie. Opravdu to Západ chce?

Jiří Paroubek