Lenka Procházková: Vesele k urnám

KOMENTÁŘ

„Bacha, už jsou tady!“ pronesla ztišeně předsedkyně volební komise, když jsme vstoupily do místnosti.

8. června 2024 - 08:00

Bylo to v listopadu roku 1971. Pro mě a mladší sestru to byly první volby v životě, maminka a babička byly recidivistky. Táta byl devět měsíců po smrti, ale mediálně vyburcovaná štítivost k němu označkovala jako nepřátele režimu i nás – pozůstalé. Šest párů očí (volební komise) si nás obezřetně prohlíželo a Husák z portrétu taky. Hodiny odtikávaly závěrečné minuty, než naplněné urny  vydají svědectví o tom, kolik duší získal Démon souhlasu.

Plenta byla ve školní třídě (9. A.) jen jedna. První k ní vykročila maminka. „Tužka tu je!“ oznámila potěšeně. „A ostrá,“ dodala zpoza plenty. „Zřejmě nepoužitá,“ utrousila pohrdavě sestra. „Nebo ji průběžně ořezávají,“ navrhla jsem důstojnější verzi, neboť naděje umírá až poslední. Komisaři nás v debatě neomezovali, ale netěšila je. Z jejich poplašených výrazů jsem usoudila, že si připadají jako rukojmí. Početně sice byli v převaze, ale aura našeho nebožtíka zřejmě zafungovala jako husitská korouhev, klopili oči k hodinkám, své jediné jistotě, že „souboj“ brzy skončí. Naším plánem však bylo, že každá proškrtá celou plachtu s kandidáty, pozorně řádek po řádku. Takže maminka setrvala za plentou dost dlouho. Pravítko jsme operativně měly ve „výbavě“ všechny. Netrpělivá babička, která stála v rodinné frontě na plentu až poslední, začala proškrtávat jména veřejně, podložila si seznam kandidátů kabelkou. Předsedkyně volební komise opustila místnost. Zřejmě šla kamsi telefonovat o radu.
 
Když jsme po vykonání občanské povinnosti hrdě vyšly ze školy, zabrzdilo u chodníku policejní auto. Než nám vébáci zkontrolovali občanské průkazy a zapsali si jména (do seznamu tehdejších dezolátů), zmačkala jsem diplom prvovoličky (na křídovém papíře se státním znakem) a zahodila jej do odpadkového koše. Sestra ten svůj dokonce roztrhala.

Já jsem pak znovu volila až v roce 1990. Sestra už dřív. Ovšem do Bundestagu. Prý vždycky Kohla. Později se vrátila k českému občanství, aby pomohla ukotvit rodnou zemi v evropských hodnotách. Stále si ale nepřipouští, že současné evropské hodnoty (podle diktátu EU) už jsou zcela jiné, než ty původní, za kterými kdysi emigrovala, aby své děti uchránila před nesvobodou, ideologickou manipulací, cenzurou a postihem za odlišný názor.   

V roce 1971 se voleb v Československu zúčastnilo 99, 45 procent zapsaných voličů. Z toho počtu se 0, 50 procent občanů odvážilo jít za plentu a škrtat. Byl to jen „truc“ ojedinělých, výsledek to neovlivnilo a „škrtači“ se dobrovolně dostali na seznam nepřátel režimu. V pátečních a sobotních volbách do Evropského parlamentu  je tajnost hlasování zaručena, za plentu chodí každý volič. Který volební lístek dá do obálky a zda jej bude upravovat kroužkováním, nemůže zjistit ani zasloužilý generál Koudelka. Tím chci říct, že tyto volby a jejich způsob nevyžadují pro soulad svědomí s činem veřejně demonstrovat odvahu. Z hlediska českého práva není povinné k volbám jít. Z hlediska boje o zachování české státnosti jsou to však poslední svobodné, rovné, tajné a tudíž těžko zmanipulovatelné volby.

Alibi na vodě aneb volba „nohama“

Tvrzení, že volby do Evropského parlamentu nemůžou zbrzdit jízdu po skluzavce, je klamné. ČR sice bude mít bez ohledu na účast ve volbách nadále jen 21 europoslanců, ale je rozdíl, zda většinu mandátů získají klony  vládnoucích neumětelů a škodičů, nebo lidé, kteří chtějí něco zachraňovat. V dokumentární knize o příčinách ztroskotání Titaniku jsem se užasle dočetla, že námořníci v hlídkovém koši neměli dalekohledy, takže střet s ledovou masou ohlásili příliš pozdě. Na zastavení či otočení kormidla už nebyl dostatečný čas. Ten obrazný příměr platí i pro současnou situaci EU. Když varování lidí disponujících dalekohledy je umlčováno a nálepkováno jako dezinformace, může devastující srážce zabránit jen včasná výměna kapitána, důstojníků a změna kursu. EU není (zatím) stát, ale snaží se v něj přetavit. Nastávající volby do Evropského parlamentu jsou poslední překážkou před zrušením práv národních států. Neúčastnit se těchto voleb tedy není jen známkou lhostejnosti. Je to vědomý útěk od odpovědnosti za osud Evropy, České republiky a našich potomků, i těch dosud nezrozených. Současně to znamená zradit i generace našich předků.

Mnozí z těch, kteří v referendu roku 2003 hlasovali pro vstup do EU, to dnes vnímají jako svůj omyl. Ovšem omyl způsobený manipulací: když ptáčka  lapají, pěkně mu zpívají… Dnes, když se óda na radost zvrhla do tlukotu válečných bubnů, je poslední příležitost to zastavit. Pohrdat těmito volbami skutečně může být osudové. Pokud těch lhostejných či defétistů budou statisíce, může se stát, že místo vhození hlasovacího lístku do urny pak budou chodit klást květy do urnových hájů...  

Ještě je čas odvrátit nové Lipany. Nekrolog ještě není napsaný! A proto vesele k urnám.

Nedělní noc může být naším vítězstvím. Věřím, že si vychutnáme pohled na protáhlé tváře televizních moderátorů a že nás velice pobaví, až zástupci panské jednoty jen ztěžka budou hledat vysvětlení své porážky. Politologové, poradci a další jejich apoštolové to budou svádět na špatnou komunikaci s veřejností. Někteří štolbové a herečky budou zděšeni, co si to ta „spodina“ dovolila a budou se za nás před vrchností stydět. Z Maďarska a Slovenska zazní veliký potlesk a ve zpětné vazbě budeme my gratulovat jim. Nebudu ve svém scénáři krásné nedělní noci pokračovat, každý si to může dopředu narežírovat podle své fantazie.

Na závěr pragmatická rada.   

V nedělní noci si svou radost užívejme v kruhu věrných bližních. Nebouchejme šampus na ulicích, nevystřelujme rachejtle poblíž tvrzí panské jednoty a hlavně, neurážejme ty bližní, kteří volili poražené. Do budoucna je totiž budeme potřebovat. Když je teď nepohaníme a nevyčleníme, ale naopak velkoryse přitáhneme do houfu, bude to nejmoudřejší účinek našeho vítězství. Volby do Sněmovny to pak stvrdí.

Lenka Procházková


Anketa

Kdyby se dnes konaly v ČR prezidentské volby, komu byste dali svůj hlas?