Když tři sta let po Bílé hoře dokázal český národ obnovit svůj stát i kulturu, přihlásit se k humanismu a navázat na přerušený vývoj k demokracii a to s energií, která pořád budí obdiv, jak je možné, že pouhých 77 let od konce světové války stejný národ dovoluje, aby jeho kolektivní paměť byla retušovaná? Tady je namístě otázka, zda je to vůbec ještě stejný národ.
 

Bořením pomníků, v nichž je zakódována vděčnost za osvobození od německé okupace, to začíná, přepisováním učebnic a cenzurou pokračuje a čím to může končit? Posunem státních hranic, jejichž garantem bývala Ruská federace? Myslíte si, že je to nemožné a že takzvaně maluji čerta na zeď? Tak se podívejte, jakými hanobícími nápisy je počmáraná zeď ruské ambasády v Praze a jaké nové názvy  nesou okolní ulice. I klasický ruský repertoár v našich divadel je už na indexu. Nedávno se v besedě veřejnoprávního Českého rozhlasu zvědavá školačka ptala, kdo z okolí ruského prezidenta by na něj mohl udělat atentát. Nejenom psycholog, ale i ministr vnitra jí s úsměvem odpověděli, že Vladimír Putin působí jako člověk, který je k smrti vyděšený a musí se bát. Programování dětí a mladých lidí k nenávisti vůči Rusku a Rusům není nic jiného než nacismus – zhoubná ideologie, která, propojená s fašistickými metodami, si v druhé světové válce vyžádala desítky milionů obětí, z toho nejvíce Slovanů. Dnes se k nám tyto zavržené ideologie vrací a Démon souhlasu jim tleská a skanduje do kroku.
 

Svět, který jsme znali, se nám hroutí před očima a místo PRAVDY, která bývala pro český národ nejvyšší hodnotou, začíná vládnout LEŽ. Pořád ale je v naší republice dost těch, kteří odmítají LŽIVOT a varují své blízké i vzdálené před pochodováním v davu za píšťalkou KRYSAŘE.
 

Obranné motivy Ruska, které vyvolaly vojenskou akci na Ukrajině, by byly v ČR snáze pochopitelné, kdyby jim neležel v cestě balvan srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Skutečnost, že i mnohé veterány Rudé armády, kteří se účastnili osvobození Československa, srpnová invaze pobouřila a vnímali ji jako osudovou chybu, která porušila pouto mezi našimi bratrskými národy, nám Čechům není všeobecně známá. Jak ale už v roce 1968 předvídavě a moudře zpíval Karel Kryl : byla by to chyba plivat na pomníky. Věděl totiž i ve svém pocitu hořkosti, že není možné pohlížet na události jedné doby očima doby jiné.  
 

Vděčnost totiž není závazek, který může být anulován pozdější křivdou. Vděčnost je hodnota sama o sobě a vše, za co jsme vděčni, činíme svatým.
 

Proto naše vděčnost za obětavost Rudé armády stále přežívá nejen v uměleckých dílech ale i v rodinných vzpomínkách. Pamětníci 2. světové války odcházejí, ale jejich příběhy s námi zůstávají jako součást naší historické a citové výbavy. Pomníky lze zbořit, hroby zhanobit, knihy spálit, lidi obžalovat  a uvěznit za názor, ale vděčnost zastřelit nelze. Selhání mnohých intelektuálů a umělců, jehož jsme v současnosti svědky, nás může pobuřovat, ale nikoliv osobně zahanbovat. Oddanost pravdě přece nesouvisí s akademickými tituly ani s politickými funkcemi nebo zařazením k tzv. elitě, oddanost pravdě je známkou charakteru člověka. Bezcharakterní může být i premiant nebo premiér. V Čechách to není žádné nóvum, že funkcionáři národ zrazují a slouží cizím zájmům. Jejich pozice „na výsluní“ je jenom dočasná, proto se snaží měnit legislativu, aby tu svou dočasnost prodloužili a ochránili.
 

Sousoší, u kterého jsme se dnes shromáždili, abychom vyjádřili vděčnost, má název Sbratření. Dílo sochaře Karla Pokorného bylo objednáno železničáři z České Třebové a tato odlitá kopie byla později vytvořena pro Prahu. Z původního místa před historickou budovou Hlavního nádraží se Sbratření vícekrát přesunovalo. Poslední "bydliště" našlo tady ve Vrchlického sadech. Na rozdíl od sochy maršála Koněva ještě neskončilo ve skladišti. Možná i k tomu brzy dojde, protože nevděčnost stejně jako vděčnost souvisí s pamětí.