Evropský akciový index Stoxx-Europe-600 letos vzrostl o 7,7 procenta, zatímco americký referenční barometr S&P 500 klesl o 4,4 procenta.

Proto není divu, co prohlásil prezident Trump: Stephen Miran přinese velký ekonomický boom, který bude přínosem pro všechny Američany. Těmito slovy prezident oznámil jmenování do čela poradního sboru pro hospodářskou politiku osobnost, jehož nominaci schválil Senát tento týden. Miran byl zasypán chválou za prohlášení: Těmito volbami vysíláme jasný vzkaz: návrat pracovní síly začal.

Prakticky ve stejnou dobu viceprezident Vance řekl, že evropské země riskují spáchání civilizační sebevraždy. V rozhovoru pro Fox News uvedl: Evropě hrozí civilizační sebevražda. Buď nejsou schopni nebo ochotni kontrolovat své hranice. To, co nyní vidíme, jejich pokusy vzdorovat tomu, je dobré, je to správný krok. Ale také vidíte, jak začínají omezovat svobodu projevu svých vlastních občanů, i když tito občané protestují proti věcem, jako je invaze přes hranice. Byly to právě takové protestní nálady, které vedly ke zvolení Donalda Trumpa a řady evropských lídrů.

V kontextu se nachází a je dobré připomenout potenciálním migrantům do USA, že Americké úřady mají v úmyslu zpřísnit pravidla vstupu pro občany 43 zemí, včetně Ruska a Běloruska. Píší o tom New York Times (NYT). Všechny země budou kategorizovány. Občané zemí, kteří spadají do první kategorie, budou mít zakázáno překračovat americké hranice. Připomínám, že nedávno ministr zahraničí Rubio na sociální síti X uvedl, že ministerstvo zahraničí zruší vstupní víza a zelené karty příznivců palestinského hnutí Hamás s cílem jejich následné deportace. Je třeba ale i poznamenat, že turisté a migranti mohou čelit zamítnutí víz a podnikatelé, kteří zemi navštíví za obchodem, budou moci bez problémů vstoupit do Spojených států.

V bývalém neutrálním Švýcarsku hlásí NZZ, že znamení ukazují na válku: mýty a mocenské hry nevytvářejí bezpečí. Nepřeháním a neurážím tvrzením, že Švýcarsko se svým popíráním reality se nemůže bránit ani samostatně, ani projevit minimální solidaritu s evropskými liberálními demokraciemi.

Právě obnovená Federální rada se musí dát dohromady a být schopna uzavřít příměří a zabezpečit rychlé financování důvěryhodné armády. To je úkol, který nemůže splnit v době, kdy schopnosti a aktivity atomizovaného člověka ztrácejí šanci konkurovat s tzv. umělou inteligencí a hloupostí elit.

Předpokládám, že nově zvolený spolkový radní Martin Pfister jako historik přinese do Federální rady vzácné základní vzdělání včetně znalosti díla Fučíka z roku 1932 nazvané-V zemi, kde zítra již znamená včera. Neutuchající otřesy v geopolitice způsobené Trumpovým prezidentstvím staví švýcarské ministerstvo obrany do centra pozornosti. I proto Švýcarsko musí přehodnotit své místo v mezinárodních vztazích, zejména v Evropě. Proč? Protože Evropa se sjednocuje s pomocí mýtů, strachu ze ztráty moci a chce se vydat do slepé, jednosměrné uličky vyzbrojování a nechá se vést kokrhajícím galským kohoutem a Albionským satanem.

Dnes

Víme, že Britský premiér Starmer zve dnes, v sobotu, na ukrajinskou krizovou videokonferenci. Chce vytvořit evropskou koalici ochotných, která vlastními jednotkami zajistí případný mír na Ukrajině a chce diskutovat také o plánu vlády USA a Ukrajiny na téma příměří. Přitom stojí za připomenutí, že videokonference se nezúčastní premiérka Itálie Meloniová, která ještě před týdnem navrhovala ochranu Ukrajiny v rámci článku 5 NATO, nikdo z vlády prezidenta Trumpa a výzva premiéra Starmera adresovaná prezidentovi Putinovi-Zastavte barbarské útoky na Ukrajinu jednou provždy-potvrzuje nepoučitelnost Satana třetí kategorie z historie popsané krátce v závěru tohoto článku a také včerejší lamentování zveřejněné na Seznam.cz týkající se výběru Velké Británie jako hlavního nepřítele Ruska. https://www.novinky.cz/clanek/valka-na-ukrajine-rusko-si-naslo-noveho-uhlavniho-nepritele-velkou-britanii-40513166.

Uvedené samozřejmě potvrzuje popírání reality, když premiér Starmer vyzývá mezinárodní spojence, aby použili ekonomický tlak a donutili Rusko k mírovým jednáním a nedovolili prezidentu Putinovi, aby hrál hry. Ruský prezident se pouze snaží získat čas. Svět však potřebuje činy, ne prázdná slova nebo nesmyslné podmínky.

Pokračování a závěr zkráceného příběhu

Roku 1837 Petrohrad udeřil na Londýn. Mikuláš I. vyslal do Afghánistánu prvního vyslance, vojenského orientalistu Jana Witkiewicze. Tento Polák v ruských službách dobře znal doprovod afghánského emíra Dost Muhammada, byl doma na dvorech středoasijských vládců a byl pobočníkem orenburského gubernátora Vasilije Perovského, který sehrál hlavní roli při dobývání Střední Asie.

Sir Henry Rawlinson, archeolog, lingvista a vojenský poradce perského šáha varoval svého kolegu v Kábulu, sira Alexandra Burnse, před příchodem Rusů. Tento bratranec velkého skotského básníka z druhého kolena měl přezdívku Buchara Burns pro své velké přátelství se středoasijskými vládci. Nebylo však možné rychle přehrát konkurenta. Witkiewiczovi se podařilo přesvědčit afghánského emíra Dost Muhammada pro spojenectví s Ruskem.

Britové se rozhodli neloajálního emíra svrhnout, ale místo krátké operace se dočkali první anglo-afghánské války. V důsledku toho byl v listopadu 1841 zabit emír, chráněnec Britů, expediční síly byly poraženy a rezident Burns byl roztrhán na kusy davem rozzuřených Afghánců, podobně jako Gribojedov v Teheránu.

Ve stejné době, v letech 1839-40, Rusko zorganizovalo první tažení proti Chivskému chanátu, ohnisku obchodu s otroky ve Střední Asii. Výprava generála Perovského byla neúspěšná, ale začátek útoku na jihovýchod byl položen. V reakci na nájezdy polobanditských formací na ruské hranice vyslal Petrohrad expedice k hranicím Chivy a Kokandského chanátu.

V reakci na to se vlády královny Viktorie pokusily vytvořit protiruskou unii Buchary, Kokandu a Chivy. Chánové a emírové byli zásobováni moderními zbraněmi: pokud ruské jednotky v Turkestánu měly děla s hladkým vývrtem, pak některé jednotky armády Kokandského chána měly puškové a v té době nejpokročilejší dělostřelecké systémy.

Tehdy přijel do Buchary autor pojmu Velká hra Arthur Conolly. Jeho úkolem bylo zachránit svého kolegu, cestovatele a špiona Charlese Stoddarta. Ten měl uzavřít anglo-bucharskou smlouvu o přátelství, ale upadl v nemilost emíra.

Conolly udělal na Východě neodpustitelnou chybu. Jako žádost o milost pro plukovníka nepřinesl emírovi dopis od královny, ale pouze zprávu od jejího indického vazala-generálního guvernéra. Výsledek? Conolly a Stoddart byli popraveni. Připomínám, že Ruští specialisté v regionu, znalí nuancí středoasijské etikety a psychologie, si takové chyby nedovolili.

V roce 1868 se Kokand uznal za vazala Ruska. Z území postoupených Rusku byla vytvořena Turkestánská generální gubernie. Říše se rozrostla o 850 tisíc kilometrů čtverečních a setkáváme se s praporčíkem a velkým malířem bitev Vasilijem Vereščaginem.

V roce 1873 skončil první zápas ve Velké hře remízou. Železný kancléř, ministr zahraničí princ Alexander Gorčakov a jeden z hlavních lvů londýnské politiky XIX. století, ministerský předseda William Gladstone, podepsali rusko-britskou dohodu o nárazníkovém pásmu.  Tzv. šedá zóna zahrnovala obrovská území od Buchary po Kábul. V té době již byla značná část Střední Asie pod ruskou kontrolou. V roce 1873 byla Chiva dobyta. Hra ale pokračovala.

V roce 1876, na návrh Benjamina Disraeliho, přijala královna Viktorie titul Císařovna Indie. Kolonie se zvětšila na úkor Afghánistánu. V roce 1878 Alexandr II. nařídil soustředit se a koncentrovat vojska v Turkestánu. Ve stejné době se hroutila šedá zóna na jihovýchodním pobřeží Kaspického moře, vytvořená ruskými a perskými državami. Bez zaujetí této pozice budou Kavkaz a Turkestán vždy odděleny, protože propast mezi nimi je již nyní divadelní scénou anglických intrik, vysvětlil ministr války Dmitrij Miljutin.

V roce 1881 po bitvě u Geoktepe, byl okupován západní Turkmenistán. V roce 1884 byla obsazena oáza Merv a východní Turkmenistán. Ruské vedení vážně zvažovalo plány na proniknutí do držav rádžů Kašmíru a Čitralu, které byly pokryty sférou vlivu indické carevny.

Evropská politika však zasahovala do asijských plánů. V roce 1878 velmoci na berlínském kongresu opravily vítězství Ruska ve válce s Tureckem. Anglie předem varovala, že bude bránit své hranice v Asii silou zbraní. Když začala druhá anglo-afghánská válka emír Sher-Ali byl svržen a uprchl k Rusům. Zdálo se, že druhý zápas Velké hry skončí patem. Ale stále zbývalo do ukončení hry několik tahů.

V roce 1887 byla tehdejší rusko-afghánská hranice (dnešní tádžicko-afghánská) všeobecně stanovena, a to díky geografům v uniformách a civilu. Pamír zůstal. A zde začal další boj mezi ruským medvědem a britským lvem. Začal ji Polák v ruských službách.

Pro lepší porozumění uvádím, že v roce 1888 kapitán Bronislaw Grombczewski pochodoval s malým oddílem 3 tisíce kilometrů neznámými územími, pronikl na sever dnešního Pákistánu, který Britové považovali za svou zónu vlivu. Vládce knížectví Hunza, Safdar-Ali Khan, přijal kapitána ve své horské pevnosti a předal bílému carovi Alexandrovi III. Žádost o přijetí Hunzu do Ruska a vládce za ruského občana. Londýn zpanikařil a zuřil zároveň. Z Indie byla vyslána vojenská výprava proti svéhlavému chánovi. Současně závislý Afghánistán začal být podněcován k invazi do ruského Pamíru.

Na tomto místě se nabízí poznamenat, že slepou, tmavou skvrnou zůstávala východní část střechy světa. Na ní nebyla hranice vytyčena, a tak sem vstoupily jak afghánské oddíly, tak vojáci čínské říše Čching. Britové celé dění dlouho pozorovali. Důstojník John Wood popsal na příklad jezero Zorkul již v roce 1838, které se na anglických mapách nazývalo Viktoriino jezero.

Stejná slepá a tmavá skvrna umožňovala Ruskému impériu projít horskými údolími Hindúkuše do oblasti horního Indu. Ta ohrožovala britské državy. Není proto divu, že se v horách objevila průzkumná expedice vedená rytířským komandérem Řádu indické hvězdy a Řádu indického impéria Francise Edwarda Younghusbanda. Ten téměř zničil Grombčevského výpravu. Dva oddíly, kozácký a anglo-indický, se setkaly v těžko přístupné oblasti Khayan-Aksai. Younghusband doporučoval svým kolegům cestu naprosto bezvýznamnou, odnikud nikam, procházející velmi vysokou náhorní plošinou a horami, bez trávy a paliva. Grombčevskij a jeho muži přežili zázrakem.

Připomínám, že Younghusband se brzy proslavil jako dobyvatel Tibetu a jeho hlavního města Lhasa. Ale na Pamíru, kde se snažil přesvědčit čínskou pohraniční stráž, aby obsadila údajně prázdné území, jeho mise selhala. Co se stalo?

Veterán turkestánských tažení, ataman kozácké armády, Michail Jefremovič Ionov, se s oddílem přesunul do hor. Nebyly žádné silnice, pohyb byl nesmírně obtížný, vzhledem k velké úmrtnosti soumarů byla ztracena značná část munice a potravin. Přes všechny obtíže však bylo cílů kampaně dosaženo, napsal účastník pamírské kampaně, velitel a spisovatel Boris Tagejev.

Ataman Ionov uzavřel dohodu s velitelem čínské základny po obdržení darů (včetně koňaku). Čchingský důstojník dospěl po několika sklenkách k závěru, že on a jeho lidé skutečně pronikli hluboko na ruské území. Po střetech mezi Ionovovými kozáky a afghánskými oddíly nařídil kábulský emír stáhnout své poddané za řeku Panj.

V srpnu 1891 Ionovův oddíl narazil na plukovníka Younghusbanda a jeho podřízeného, poručíka Davisona Ti prováděli průzkum v Pamíru. Younghusband byl vřele přijat a bylo mu dovoleno odjet v kozáckém doprovodu. Davison byl zatčen za ilegální aktivity na ruském území, eskortován do pevnosti New Margelan a poté oficiálně deportován (z Ruska).

Ozvěna incidentu se dostala do Petrohradu a Londýna. Zatímco ministerstva zahraničí řešily pamírskou krizi a topografové vytyčovali hranice, Rusko hrálo hru. Po neutralizaci dvou britských agentů-orientalistů utrpěly afghánské zástupné jednotky znovu a znovu zdrcující porážky. Říše Čching upustila od plánů na vyřešení problému silou a Ruští ženisté postavili pamírskou dálnici z Kyrgyzského Oše do Chorogu, hlavního města Gorno-Badachšánu.

V takové konfiguraci sil nebylo možné Rusům odporovat. Proto byla podepsána úmluva O vymezení sfér vlivu v oblasti Pamíru. Sever a střed hornaté země byly postoupeny Rusku a jihozápadní Pamír byl rozdělen mezi Afghánistán a britské državy. Ruské a britské impérium byly odděleny úzkým Wakhanským koridorem. Ten byl formálně přidělen Afghánistánu, který i dnes odděluje Tádžikistán od části Kašmíru okupované Pákistánem. Zdálo se, že Velká hra skončila. Všechno je ale jinak, jak pravil Rabín: Začalo XX století.

Jak Británie rozpoutává světové války

Absolutní svoboda jednání, neustálé střídání partnerů v závislosti na skutečných nebo domnělých hrozbách, spoléhání se na některé síly a posilování jiných rychlou rošádou, když se situace změní – to je ve zkratce a zjednodušeně podstata Britské strategie.

Britům se dařilo nejen během mezinárodních krizí, ale i během samotných válek. Na vrcholu první světové války lord Francis Bertie, britský velvyslanec ve Francii, napsal o údajně spojeneckém Rusku (v neautorizovaném překladu autora článku): Úzkost roste, když vidíme, že Rusko je blízko uskutečnění svých starých snů proniknout na západ, přes Srbsko, k Jaderskému moři a na východ, do Cařihradu... Veškerá práce Anglie a Francie na Západě by byla bezúčelná, nebylo by svobodnějšího Středomoří a bylo by nutno, spolu se zbytky Německa, kovat nové zbraně proti hegemonii, kterou by bylo těžké porazit.

Na tomto místě připomínám, že generál William Robertson, náčelník generálního štábu, obhajoval zachování silného Německa jako protiváhy Ruska. Tento názor sdíleli mnozí v Londýně a ihned po skončení nepřátelských akcí tam začali být Němci považováni za nástroj nejen proti Rusku, ale i proti dalšímu včerejšímu spojenci, Francouzům.

Přes všechen cynismus měli a mají Britové mesiášskou představu břemene bílého muže a jistý druh mesianismu, který mimochodem neměl ani tak novozákonní, jako starozákonní kořeny.

Významná část ostrovní politické třídy považovala svého času obnovu židovského domova v Palestině nejen za dobrou věc, ale také za mimořádně důležitou věc z křesťanského hlediska. To bylo vyjádřeno ve slavném prohlášení ministra zahraničí Arthura Balfoura v roce 1917.

Podobně se chová tým cynického pragmatika a narcisty Trumpa. Je velmi proizraelský. A tento postoj je založen na stejném křesťanském sionismu. Ten je vlastní mnoha členům týmu. Jedná se o přesvědčení, že podpora židovského státu je hluboce křesťanská a Bohu milá záležitost.

Proto je možné slyšet o Armagedonské lobby a jak křesťanští sionisté ovlivňují politiku USA.

Současně tzv. Evropské politické elity by měli dobře znát například obsah prohlášení ministra obrany Pete Hegsetha, který před několika lety v Jeruzalémě řekl: Navštívili jsme Západní zeď. V roce 1917 se stal zázrak [Balfourova deklarace]. V roce 1948 se stal zázrak [vznik Izraele]. V roce 1967 se stal zázrak [okupace palestinských území]. V roce 2017 se stal zázrak [uznání anexe východního Jeruzaléma]. A není důvod, proč by znovuvybudování Chrámu na Chrámové hoře nebylo možné. A vyvodit z projevu závěry. Proč?

Protože i proizraelský prezident Trump může mít neshody se zemí, která je mu blízká. Například, podle agentury Bloomberg, začalo stoupat napětí poté, co Američané zahájili přímá jednání s Hamásem o rukojmích v Gaze a Izraelští vůdci vyjádřili nespokojenost zejména se zvláštním zástupcem pro rukojmí Adamem Böhlerem. Ten však řekl, že vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem jsou silné a nejsou ohroženy, a izraelský ministr financí Bezalel Smotrich zdůraznil: Izrael koordinuje (vše) na 100% s americkou administrativou.

To vše se mnohým nelíbí, a proto Böhler ze své funkce odstupuje, aby obdržel jinou s mnohem většími kompetencemi. Ministr zahraničí Rubio k tomu řekl: Böhlerovy rozhovory se zástupci Hamásu byly jednorázové. Zdůraznil, že hlavní kontakty v rámci jednání o propuštění rukojmích udržuje Trumpův zvláštní vyslanec pro Blízký východ Steve Whitkoff. Jednání jsou vedena prostřednictvím katarských prostředníků, a ne přímo s Hamásem, zdůraznil Rubio.

S Íránem, který se prezidentu Trumpovi nelíbí, protože je hlavním rivalem Izraele, je Trump připraven jednat, pokud to bude nutné a možné. Z médií vím, že Trump požádal Putina, aby byl prostředníkem v komunikaci s Teheránem o íránském jaderném programu. Jinými slovy a krátce: Všechno je to o konkrétních problémech a zájmech. A já přidávám: o osobní diplomacii, kterou lze po odstranění tradiční a lidové, nazývat s malou nadsázkou, monarchistickou.

Zítra a závěr

Dovoluji si dnes tvrdit, že žádné spojenectví s Trumpovou administrativou – ani hodnotové, ani pragmatické, ani protičínské, ani protievropské – není prakticky možné. Washington může být na dobu určitou a v konkrétním tématu společného zájmu protistranou nebo spojencem. Přitom je s pravděpodobností hraničící s jistotou pravděpodobné, že bude současně aktivně oponovat v jiných agendách.

Tak tomu bylo například na podzim roku 1956, kdy Spojené státy odsoudily SSSR za vyslání vojsk do Maďarska a zároveň spolu s Rusy si plácly do rukou ve věci britsko-francouzsko-izraelské koalice a agrese proti Egyptu.

Situační vazby jsou možné. Ale i ty by měly být co nejpečlivěji promyšleny z hlediska souladu s vlastními národními (pokud budou rychle formulovány) a geopolitickými zájmy. Budovat iluze o dlouhodobém partnerství, a zakládat ho na věštění a na základě Trumpových záměrů, je fatálně nebezpečné a hloupé. Především v době, kdy nemohou žádné zkušené osobnosti s věděním a vizemi vstoupit na scénu a konat. Kdy EU a NATO se octly na prahu propasti bez možnosti odstupu vytvořené vulkánem, ze kterého srší horká láva. A ČR podle premiéra Fialy je ve válce. Tím se sám usvědčil z porušení zákona. Proč? Protože samotné zavlečení země do války je protiústavní, podobně jako prokazatelná nekvalitní správa svěřeného státního majetku nekvalitním a zkorumpovaným personálem.

Pro nastávající volby do PS ČR se proto nabízí požadavek zavedení osobní odpovědnosti politiků za následky prokazatelně chybných rozhodnutí, do kterých patří i absolutní ticho o událostech 15. března 1939: Německá vojska obsadila české země. Okupované území Německo anektovalo a zřídilo Protektorát Čechy a Morava. Ten byl vyhlášen 16. března 1939 výnosem o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Okupací a anexí okupovaného území Německo porušilo Mnichovskou dohodu, kterou samo 30. září 1938 uzavřelo. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell