Venku sychravý podzim, ale v mé pracovně je příjemně teplo a se sklenkou vína jsou i ty strašidelná novinářská odhalení stravitelnější…

Imigranti, aféry… a Vánoce. Probůh? Teď na začátku listopadu? Nakupujte výhodně, utrácejte bezohledně, dejte nám co nejvíce vydělat – hlásají obchodní řetězce. A to tak agresivně a přesvědčivě, že snad i lidé chodí a nakupují a utrácejí!

Já ne. Vánoční nákupy nechám na chvíli, kdy mě napadne, čím bych potěšil. A sám sobě připiji na to, že mám pravdu.

Navíc jde o potěšení sváteční! Svatý Martin, tedy 11. listopad, je spojený právě s dobrým vínem! Tradice Svatomartinského vína se po staletí vyvíjela zcela svébytným způsobem vycházejícím z koloritu českých zemí, především Moravy. Tady mladé víno získalo svůj název podle pravidelného otvírání a prvního ochutnávání v den sv. Martina, tedy symbolicky 11. 11. Označení Svatomartinské víno ve spojitosti s vítáním nového vína se začalo užívat již na dvoře císaře Josefa II! Začátkem listopadu končila vinařům pracujícím u větších sedláků služba a některá vína bývala už tou dobou ve sklepě „vyčištěna“, a proto bylo zvykem ochutnávat novou úrodu. Toto období připadalo na dobu, kdy byla sklizeň již v bezpečí pod střechou a blížil se klidný advent spojený s předvánočním půstem. Slyšíte dobře, předvánočním! Svatomartinské tak bylo vždy spjato s časem bohatého hodování a bujarého veselí. Odtud pochází dnes již tradiční spojení – svatomartinská husa a Svatomartinské víno…

Jistě. Potěšení může mít různou podobu. Bezděčně si podívám, na etiketu. Chardonnay, výběr z hroznů. Moje oblíbená odrůda a nádherný obrázek ze znojemských vinic na lahvi. Vybavuje se mi krásný mrazivý podzim na opuštěných vinicích. Jdeš řadou za řadou opadávajících hlav a nepotkáš živáčka. Proč by taky? Úroda je opravdu pod střechou a ráno pořádně zalézá za nehty. Jen ti nejpovolanější vědí, kde ještě hrozny čekají na větší mrazy, aby se bobule poté proměnily ve víno ledové. Úžasná proměna krajiny. V očích, v chuti, v poezii…

„Chardonnay, Veltlín, Ryzlink rýnský, za ním šel bych světa kraj.

Česká značka, to je ráj…“

Říkanka, která nikdy nebude součástí žádné básnické sbírky ani divadelního představení vesnického spolku. Nevadí. Říkám si, přivoním ke sklence a přemýšlím. Třeba o tom plahočení řetězců za výdělkem, o tom, jak lze z Vánoc udělat už nyní nic víc, než obchod. Na úkor poezie, na úkor pocitu, že jsem to já, kdo rozhoduje o svém štěstí, o radosti druhých z obdrženého dárku. O pohlazení, které umí jeden pohled, jedno přivonění ke sklence vína, jeden polibek…

Ano, to je můj ráj. Až budete přemýšlet Vy o vánočním dárku, nechte se unášet třeba tím svým veršíkem, za který se nedávají literární ceny. Nevadí. I tak totiž získáte cenu nejvyšší. Potěšit, vyvolat úsměv na tváři. Rým bez ambicí. A přesto pravdivý. Tak na zdraví a na hezké Vánoce! I když je teprve listopad…