Tématem následujících řádek však rozhodně nebude snaha o probouzení falešných nadějí. Horliví aktivisté očekávali pád vlády už předloni na podzim a nechtěli slyšel, že tohle bude běh na ještě hodně dlouhou trať. Podobná vlna očekávání raší i nyní a i nyní je nutno ji trochu chladit. Ne, nepropadejme pesimismu, apatii a pasivitě. Ale nemalujme si naopak vzdušné zámky, protože jejich rozfoukání pak vede k deziluzi. A opakovaná deziluze nakonec vede právě k oné apatii, se kterou se chtěli nevyléčitelní optimisté vypořádat.

Zamysleme se dnes proto nad čímsi jiným. Je z dlouhodobého hlediska celkem jedno, jestli současná vládní garnitura bude smetena za několik týdnů, měsíců nebo let. Let možná i vzdálenějších než příští volby do sněmovny. Ale vůbec není jedno, co přijde potom.

Politické iniciativy, strany a straničky, hnutí a organizované skupiny, dokonce nová a na hlavním proudu nezávislá média, to vše kvasí všude kolem nás. A společným jmenovatelem je nespokojenost s mocenským uspořádáním u nás, v EU i na celém našem Západě. Určitě je dobře, když tyhle různé platformy spolu začínají komunikovat a navzdory své často hodně zásadní odlišnosti se dokážou shodnout aspoň na tom, že potřebujeme více národní suverenity a méně bruselského centralismu, více rozumné energetické politiky a méně fanatického boje s podnebím, více diplomacie a méně řinčení zbraněmi. U toho ale shoda končí a je iluzí, že by tomu v dohledné době mohlo být jinak.

Shoda totiž není už na tom, co je kořenem našeho společenského a politického problému, ani na tom, kudy vykročit ven ze současného úpadku. To však v dnešní embryonální fázi společenského kvasu není žádnou tragédií, je to naopak docela přirozené. Horší ale je, že část alternativní společenské scény naskočila na vládní lživou sebeidentifikaci, a od toho odvozuje své pojmenování jak našeho problému, tak i jeho řešení.

U těchto skupin vlastně Fialova vláda vlastně vyhrála, alespoň co se týče pojmenování jednotlivých kót na mapě českého společenského bojiště. Vnutila svým oponentům své lživé identifikace a sebeidentifikace, a ti pak vyrazili jako ohaři… po špatné stopě.

Vláda řekne: my jsme Evropa. A oponenti odpovědí: vláda je špatná, a pakliže toto je Evropa, pak my jsme raději Afrika. Vláda řekne: já jsem konzervativní. A oponenti odpovědí: vláda je špatná, tedy i konzervativismus je nutně špatný a je ho třeba odmítnout. Vláda řekne: my jsme pro volný trh. A oponenti řeknou, jestli je volný trh tohle, co předvádí vláda, pak my jsme spíše pro regulace, kvóty, limity, ochranu spotřebitele, cla a cenové stropy. Vláda říká: jsem pro nižší přerozdělování a pro omezení dotací. A oponenti odpovědí: v tom případě my chceme raději vyšší daně, více přerozdělování a masivnější dotování. Vláda řekne: my jsme pro ochranu soukromého vlastnictví. A oponenti odpovědí: ale tahle vaše politika nás deptá a v tom případě my jme pro znárodňování. Vláda řekne: já jsem kapitalismus. A oponenti odpovědí: no, jestli tohle je kapitalismus, tak to my jsme tedy raději pro socialismus.

A tak se nedivme, že stále větší podporu mezi nespokojenými občany získávají recepty na způsob hojení ran solí a léčení alkoholika chlastem. A zcela reálně hrozí, že po dramatických společenských otřesech, ke kterým aktuální vládní garnitura naši republiku nevyhnutelně dřív nebo později dovede, přijde k moci politika ještě horší.

Nelze si nechat od vlády vnutit její propagandistické pojmosloví. Je třeba říci: milá vládo, ty vůbec nejsi Evropa, ty vůbec nejsi konzervativní, ty vůbec neprosazuješ volný trh, ty vůbec neprosazuješ nižší míru přerozdělování, ty se vůbec nezasazuješ za ochranu soukromého vlastnictví a podnikání, ty vůbec nereprezentuješ kapitalismus. Ty jsi leda ošklivé a prolhané káčátko.

To my jsme Evropa, to my jsme konzervativní, to my jsme pro volný trh, to my jsme proti přerozdělování, to my chceme chránit soukromé vlastnictví, to my chceme omezit dotace a zásahy státu do ekonomiky, to my chceme normální svobodné konkurenční prostředí a tedy kapitalismus! Ty nejsi dítě, ty jsi jen špinavá voda! Dítě kvůli tobě vylévat nebudeme!

Jenže k takovému postoji protestní scéna zdaleka nedospěla. A tak zažíváme paradox: i ty nejradikálnější protivládní protestní síly nevědomky ochotně zpívají podle vládních not a přijímají vládní pojmologii. A vyvozují z toho úplně chybné recepty pro naši cestu ze současného maléru.

A nesouvisející aktuální dodatek: ostatně soudím, že Istanbulská úmluva byla šupem poslána tam, odkud se k nám cpala: do pekla.