V posledním čísle švýcarského čtrnáctideníku Zeit-Fragen mne zaujal článek s názvem „Ztracení v Sýrii“. Proč toto zmiňuji? O Turecku se mluví a pomáhá se mu, o Sýrii se mlčí a nepomáhá se jí. Vysvětlení je prosté. Sýrie je přece pod mezinárodními sankcemi a tady soucit a solidarita mizí. Německá ministryně vnitra řekla „stojíme na straně Turecka“ a její kolegyně, ministryně zahraničí, dodala, že „lidé v Sýrii, pod Asadovým režimem, nemohou očekávat pomoc“.

Zemětřesení a jeho hrůzné následky jsou však všude stejné. První letadlo s pomocí přiletělo do Sýrie z Iránu, další následovalo z Indie, Iráku, Alžírska, Egypta a Jordánska. Není to až příliš průhledné? A příliš ideologické?

Stejné je to s pomocí „válečnou“ (Ukrajině) a s pomocí „mírovou“ (Turecku). I tam jsou proporce značně nesouměrné. Turecko požádalo OSN o pomoc ve výši jedné miliardy dolarů. Autorka citovaného článku k tomu uvádí, že státy EU a NATO „pomohly“ Ukrajině do dnešního dne 190 miliardami dolarů. Poměr je tedy 1 ku 190. Podle dat OSN do začátku února zahynulo na Ukrajině 8000 civilistů, za minutu zemětřesení zemřelo více než 55000 lidí. Ona jedna miliarda je jen 0,25 % „pomoci“ s válkou. Měli bychom se všichni trochu zamyslet.

Doma se připravuje inaugurace nového prezidenta. Prezident intenzivně jedná s médii a politiky. Vytváří se dojem, že všechno bude jiné. Byl jsem u tří inaugurací prezidenta Havla, u dvou inaugurací svých, u dvou inaugurací prezidenta Zemana. Vím jistě, že bude i ta příští v drtivé většině věcí úplně stejná. Mluví se i o novém rozdělení pravomocí prezidenta a premiéra v zahraniční politice. Premiér má mít na starosti EU, prezident NATO a OSN. Znovu musím říci, že to tak bylo za všech našich polistopadových prezidentů. Určitě bude více kontinuity než diskontinuity.

„Zuří“ boj o důchodce pod pláštíkem boje o důchody. Vláda strašlivě zameškala. Její vítězné volby byly už před 17 měsíci (nezapomínejme na to, už dávno není novou vládou), inflace začala vystrkovat růžky ještě o pár měsíců dříve a vláda si teprve teď vzpomněla na nezbytnost změny valorizačního vzorečku. Opozice tohoto zameškání zcela logicky využívá. (Dnešní vládní koalice, když byla opozicí, dělala totéž, ale teď se tváří svatouškovsky.)

Potřeba začít dělat masivní škrty na výdajové stránce státního rozpočtu je triviální poznatek. Snad to začíná tušit už i ministr financí. Nemělo by se však předstírat, že se právě teď začíná jednat o důchodové reformě. Ta, vznikne-li na ní vůbec v dohledné době politická shoda (a nebude-li projednávána v tzv. legislativní nouzi), začne přinášet nějaký efekt až za desetiletí. Nejdříve budou její náklady převažovat nad výnosy. Teď jde o něco jiného. A hlavně, škrtat se musí nejenom důchodcům.