Ne o demokracii. O evropskou demokracii se zápasí také, ale nikoliv na Ukrajině, nýbrž kvůli Ukrajině.

Doufejme jen, že nikdo ve Washingtonu či Varšavě se nepokusí zatáhnout státy východního křídla NATO do přímého střetu s Ruskem na Ukrajině. Nápady polských představitelů na "mírovou misi" NATO či nedávné výroky amerického prezidenta Joea Bidena o sesazení Vladimira Putina budí obavy.

Ukrajina se stala obětí ruské brutality, americké geopolitické hry i neprozíravosti vlastních představitelů. Nikdy však nebyla věrohodným představitelem evropského pojetí svobody a demokracie. Ve srovnání s Ruskem byl její oligarchický režim podstatně svobodnější, ale také chaotičtější, k evropské demokracii měl daleko. Tvrdě potíral nepohodlné informace. Vždyť prezident Zelenskyj si je jako nikdo jiný vědom síly médií; koneckonců je jejich produktem, ve své současné roli září jako nikdy předtím, jako by nenesl žádnou odpovědnost za současný stav své země.

Pod záminkou boje s moskevskou propagandou dlouhodobě likvidoval ruskojazyčná i opoziční ukrajinskojazyčná média, zejména když rozkrývala korupci a nekompetentnost jeho vlády. Počátkem února zavřel tři opoziční televize, za což si tehdy vysloužil i kritiku Bruselu.

Na Ukrajině se dnes bojuje o její svébytnost, o postavení Ruska a geopolitické uspořádání východní Evropy. Jde o důležitý boj, který však není bojem o demokracii.

Zatímco Norsko, které v Unii není, se nepřipojilo, neboť soudí, že rušení médií může být pro demokracii větší hrozbou než domnělá či skutečná propaganda Kremlu, řada členských států zákaz ještě rozšířila. Pozadu nezůstaly ani Praha s Bratislavou. Česká vláda zapůsobila na správce domény cz a ti zastavili osm webů, z nichž některé neměly s Ruskem společného vůbec nic. Stačilo, že šly proti hlavnímu mediálnímu proudu. Slovenský Národní bezpečnostní úřad zastavil mimo jiné zpravodajský web, který čas od času přinášel cenné informace, o nichž se jinak nemluvilo.

V případě ukrajinské krize se směrodatná interpretace utváří kdesi mezi Lvovem a Washingtonem a většina médií ji jen mechanicky přejímá i s vědomím jejích "nepřesností".

I pár dalších věcí by nás mělo znepokojovat. K omezování médií došlo právně pochybným způsobem, po covidových opatřeních další hřebíček do rakve právního státu. Rovněž odstrašuje ostatní. Provozovatelé menších médií nemají zdroje na to, aby mohli vést nákladné soudní bitvy. Než se vystavovat podobnému riziku, často raději zvolí mlčení. Na základě jakých informací se potom občané i volení představitelé rozhodují?

Dnes se dozvídáme, že pro vedení Národního divadla se zakázanou osobou stal například Petr Iljič Čajkovskij, neboť se provinil tím, že byl Rus. Navíc asi nikdy nezjistíme, jak by se stavěl k Vladimiru Putinovi, a proto Národní divadlo jeho dílo raději stáhlo.

Nerozumím, proč Nohavica chtěl podpořit právě tuto organizaci. Své záslužné humanitární aktivity od počátku míchá s neokonzervativním aktivismem podle zájmů Washingtonu, čímž některé humanitární krize pomáhá nejen zmírňovat, ale také vytvářet. Na druhou stranu konfrontace s Nohavicou možná některé dárce této nevládní organizace přiměje se zamyslet nad tím, zda chtějí přispívat na humanitární pomoc, anebo podporovat vývozy demokracie na americký způsob.